Nemallé problémy má Mall – Sázky na Internetu po Česku, tedy nejblběji, jak je to možné – Jak vrátit Windows a pobavit široké okolí

Podle zdrojů z ministerstva financí se vláda chystá nepovolit sázky na na Internetu - ale vlastně je nebude ani zakazovat. Jak známo, současný loterijní zákon sázení na Internetu pomíjí a toto podnikání je tak v určitém právním vakuu – výsledkem je aktivita zahraničních firem na českém trhu, u kterých našinci prosázejí rychle rostoucím tempem čtyři miliardy korun ročně. Nový loterijní zákon má sázení přímo zakázat – ovšem jeho výsledek v praxi bude podobný, jako kdyby pod velkými pokutami zakazoval plivat proti větru. Sázkařští podnikatelé totiž jsou ze zahraničí (ze zemí EU jako je Německo atd., nejde tedy o žádné „podezřelé“ země typu Kajmanských ostrovů), kde je toto podnikání povolené, takže na ně se žádný postih vztahovat nebude ani nemůže. Zakázat převody peněz, jak si to maluje ministerstvo financí, mezi sázkaři a zahraničními společnostmi také možné nebude, neboť zakazovat bankovní převody je možné pouze v případě praní špinavých peněz a podobných zločinů, což není tento případ. A čeští sázkaři si ze zákazů i trestů budou dělat podobně těžkou hlavu jako u toho plivání do větru: tak nás pojďte chytit.

To, že nevynutitelný zákon je horší než žádný zákon, říkají na právnických fakultách už na první přednášce. Česko hodlá udělat úlitbu lidovcům a jejich, omlouvám se za to slovo, setrvale dementním představám o tom, co je a co není ohrožování mravní výchovy mládeže, a dosáhnout situace, která je průsečíkem všech špatných situací. Češi budou nadále sázet na Internetu. Vybrané peníze potečou do zahraničí a zisk zůstane venku také. Podpora domácího sportu z internetového sázení bude nulová. Na světě bude nový zákon, který bude k smíchu a který nebude nikým dodržován. Děkujeme.

Co se děje s Mallem? Firma samotná standardně mlčí, ale informací z třetích zdrojů se schází tolik, že to už těžko může být náhoda: namátkou zde, zde, zde nebo zde. Doporučuji si zdroje pročíst, pak k tomu stačí dodat dvě poznámky:

1. Síla Internetu – veřejného fóra. Nebýt toho, že dnes existují rychlá a veřejná fóra, o problémech Mallu, které jsou, jak se nyní zdá, masového rozměru, by se nikdo kromě naštvaných zákazníků firmy nedozvěděl. Poté, co na několika fórech zveřejnili své zkušenosti jednotliví naštvaní zákazníci, přidávají se rychle další „já taky, já taky!“. A až odsud si situace všímá tradiční médium, které situaci zkoumá a dotazuje se. Je příznačné, že přímo na internetová fóra – a na stížnosti, které působí zjevně oprávněným dojmem – tiskové oddělení Mallu nereaguje (mimochodem, poslední tiskovou zprávou je velmi závažná informace, že firma má novu hrrr manažerku Janu, která ve volném čase ráda obouvá kolečkové brusle a nasedá na koně), na dotaz MF Dnes se samozřejmě už vyjádřit musí.
2. Je za tím SAP (možná). Oficiální výmluva z úst Petra „Kinga“ Krále, t.č. marketingového manažera firmy zní, že firma zavádí SAP. Pozoruhodné na tom není ani tak to, že doprovodným jevem zavedení SAPu je kolaps provozu firmy, ale to, že Internet Mall se vůbec pro SAP rozhodl. Nic proti SAPu – pro společnosti zvíci ČEZu a větší to je jistě jedna z rozumných voleb. Ale zaráží mě, proč firmy střední velikosti volí systém určený pro zákazníky o dvě nuly v obratu a dva řády v komplexnosti větší, zatímco pro ně existují a jsou jim přesně na míru ušity systémy, jejichž zavedení i cena za celý špás jsou pro změnu o nulu pod SAPem. (Jmenovat nebudu, abych nedělal reklamu, ale každý „insider“ jich pět-šest vysype z hlavy). Důvody mohou být dva: a) SAP má tak skvělé obchodníky, že dokáží přesvědčit zákazníka, který potřebuje občas vyvézt na skládku kolečko odpadu, aby si koupil náklaďák, b) zákazník má pocit, že tím, že si pořídí SAP, se automaticky zařadí do ligy největších a nejvýznamnějších firem. Ony se ty důvody vlastně slévají v jeden – na argument „no pane řediteli, vy jste přece už tak významná a prudce rostoucí firma, že musíte mít jen to nejlepší z nejlepších, tedy SAP!“ pan ředitel nenalézá slov, tetelí se blahem a podepisuje kontrakt.
   Jen mě zaráží, že na to skočil Ondřej Fryc, který vždy uvažoval pragmaticky, se zřetelem na účel a cíl.
   
   

Jak vrátit licenci Windows a pobavit široké okolí. Tento příběh je bezvýznamný i důležitý zároveň, v každém případě je ale zábavný. Jistý Kamil Páral zakoupil notebook od firmy Lenovo s předinstalovanými Windows, a rozhodl se ony Windows vrátit. Nechme nyní stranou otázku, proč si někdo kupuje Windows, když ví, že je nechce a nekoupí si věc bez Windows hned (jde to a není to zase tak těžké). Rovněž ponechme stranou, že kupec v příběhu vystupuje poněkud jako bojovník za pravdu (rozuměj: za Linux) proti zlu (rozuměj: Microsoft), o čemž svědčí například názvy podkapitol v jeho příběhu: „Boj začíná“ i jeho osobní stránka; ostatně, kdyby v celém tomto příběhu neprojevoval nadprůměrné zaujetí, nikdy by nevznikl.

Příběh – který rozhodně doporučuji přečíst včetně přiložené korespondence – je zajímavý a významný v několika ohledech. Ukazuje, že celý řetězec společností, který „prodává“ (uvozovky jsou na místě) předinstalované, tzv. OEM Windows, nemá v podstatě tušení, co vlastně prodává a jaká práva a závazky k tomuto produktu kdo má. Odpovědi nejrůznějších zodpovědných osob, které byly v průběhu „vracení“ panu Páralovi poskytovány, představují zřejmě plnou škálu všech možných odpovědí, navzájem si vesměs odporují a vlastně ani dodnes nikdo neví, která z nich je pravdivá (jejich seznam je zde). Firmy samy ani jasně nevědí, kdo má tuto – byť asi dost ojedinělou – situaci řešit, zda Microsoft, výrobce počítače nebo prodejce.

Kde je jádro problému: smlouva nazvaná EULA (End User Licence Agreement), kterou každý z nás při instalaci Windows bez čtení odklikává, protože kdyby jí četl, tak jí stejně neporozuměl, a která není jinde ke čtení (!!) než právě na této instalační obrazovce, je naprostá zhůvěřilost po stránce právní i lidské, a je to jeden z případů, kdy vlastně tato smlouva mezi zákazníkem a dodavatelem (poskytovatelem licence) zakládá naprosto nerovnoprávný vztah, pro zákazníka tak nevýhodný, že to už horší být nemůže. Zhruba se dá říci, že pokud by panoval takovýto vztah i u prodeje hmotného zboží, například digitálního fotoaparátu, pak by bylo „právně zcela v pořádku“, kdyby člověk koupil krabičku, rozbalil ji (tj. rozlepil pečeť = schválil smlouvu), a uvnitř byl stroj nefunkční, porouchaný nebo třeba jen hromádka myších hovínek, to je úplně jedno, a neměl by nejmenší šanci se dobrat koruny náhrady či výměny zboží. EULA je prostě typ ujednání, který, neboť se nevztahuje na zboží, ale na dosti neuchopitelné „poskytnutí licence k užívání“, unikl kontrole zákonodárců a strážců kalé soutěže.

V příběhu je ještě jeden půvabný moment, kterým si prodejce notebooku (Lenovo ČR) vesele naběhl na vidle. Jak tomu v podobných případech bývá, svěří se vytvoření tzv. dohody o narovnání světové právní kanceláři, která postupuje tak, jak už takzvané světové právní kanceláře postupují – namísto prosté dohody do dokumentu vecpe ještě leccos dalšího, aby si mohla naúčtovat větší výdaje, a zadavatel jí na to kývne, protože tak tomu už bývá, že světové právní kanceláři se kývá. V tomto případě tam právníci zadali povinnost mlčet o obsahu smlouvy výměnou za to, že dotyčný dostane svých tisíc šest set korun, pod potenciálně drastickými tresty za porušení; světová právní kancelář to tam vložila tak, jak se to vkládá do obchodních dohod o deset miliónů dolarů mezi dvěma korporacemi. Tím bylo dosaženo zcela opačného výsledku, neboť pan Páral pochopil, že si z něj Evil Empire chce udělat (jak sám píše) Jidáše, smlouvu nepodepsal a vše zveřejnil, takže na světlo vyšlo nejen to, že licenci Windows lze vrátit, ale také to, že je to provedeno naprosto nejapným a neohrabaným způsobem „dáme vám peníze, ale jen za podmínkou, že o tomu nikomu neřeknete“.  Samozřejmě, právě díky této okolnosti se jinak bezvýznamný případ dostal na desítky serverů včetně zpravodajství iDnesu, takže to, co neměl vědět nikdo, už ví kdekdo.