V debatě o skutcích skupiny bratří Mašínů se nalézají názory na všech stupních škály, od nejvyššího uznání po nejvyšší zatracení, takže vlastně žádný nový postoj zde zaujmout nemohu. Proto to o Mašínech nebude, aspoň ze začátku.

Skončila druhá světová válka – hrůzná událost s množstvím individuálních i kolektivních zločinů, které překonávaly vše dosud prožité a známé. Čekali byste, že poté, co se nad Evropou rozjasní, začne vyrovnávání se s touto událostí, že lidé začnou reflektovat a sebekriticky hodnotit, co dělali pěkného a nepěkného? Nikoli: a prvních (přinejmenším) třicet let po válce je z pohledu našeho tématu hodně příznačných.

Vůbec nejhorší čin války, bohužel téměř bezezbytku úspěšná genocida evropanů židovské národnosti nebyla ještě dlouho po válce (přes dvacet let) reflektována – tedy veřejně pojmenována a přiznána jako vina všech, kteří se na ní podíleli, nejen nacistů, ale i všech ostatních národů, jejichž občané se k arizaci přidali s radostí a ve velkém. Hovořilo se o „obětech války“, v médiích, školních učebnicích, ve veřejném diskursu, a když se začalo diskutovat o vině a nevině, typický názor a postoj byl: byla to hrozná doba a je za námi, nechme ji být. A když už se tedy ptáto, mohl za to Hitler a jeho pár pohůnků a ti jsou mrtví. My ostatní jsme vlastně všichni jen trpěli. Toto se týkalo všech evropských národů, někde více, někde méně – ukázkovým případem jsou nejspíš Rakušané, kteří se hned po válce pro jistotu označili za „první oběť Hitlera“ (mezi nacisty a esesmany patřili k nejhorlivějším a nejnadšenějším). V kinech a rané televizi se vysílaly bukolické filmy o Němcích a Německu, s jejich drobnými lidskými starostmi, jakoby ani žádná válka nebyla. Generace, která prožila válku, si z té doby chtěla připomínat jen to příjemné.

Začalo se to měnit až od osmdesátých let – až generace, která nacismus sama zažila, byla z výsluní vytlačována generacemi, kteří jej nezažili a kteří se tudíž neměli za co stydět. Šlo to ztuha a pomalu – jediným hybatelem byl nemilosrdný čas, který vytlačoval generace aktivní za druhé světové války do míst, ze kterých už není návratu.

A jsme doma u Mašínů: paralela funguje od začátku do konce, přesně a jako přes kopírák. Oni s  jistotou dostanou nejvyšší státní vyznamenání. Ale potrvá to a možná se jej nedožijí – protože to nastane až v době, kdy generace, které komunismus u nás prožily, budou víceméně pryč. Vždycky je snadné se stydět za cizí hříchy; až tu budou pouze ty generace, které za komunismu nebyly aktivní kvůli svému mládí či protože ještě nebyly na světě, dostanou Mašínové příslušnou řádku metálů a třetí odboj bude uznán za stejně legitimní jako jeho předchůdcové. Dnes to možné není: protože i státní medaile jsou jakýmsi nevysloveným vyjádřením vůle národa a v době, kdy (viz různé ankety a výzkumy) docela silná většina respondentů nepovažuje jejich odbojovou skupinu za hrdiny, ale pohlíží za ně přinejlepším s rozpaky, přinejhorším jako na „vrahy“, medaile uděleny nebudou, ať je pravda jakákoli a byť by si je tisíckrát zasloužili.