Srovnejme třeba spodní decil s průměrem na Ukrajině. Srovnejme spodní kvartil s průměrnou mzdou vysokoškolského profesora na Ukrajině. A to je stát, který je nám blízko. Můžeme jít dál na východ a rozdíly se prohloubí. Ano, je pár států, které se mají lépe než my, ale v celkovém pořadí je na tom Česko naprosto skvěle.

Jak má průměrný Ukrajinec za těch 5 tisíc koupit byt/dům, zaplatit energie, vychovat děti, našetřit si na stáří, dojíždět do práce, řešit průsery, nakoupit na Vánoce, doplňovat si vzdělání a ještě občas jet na dovolenou? Tak, jako to má udělat tady ten spodní decil s 11 tisíci a spodní kvartil s 16 tisíci.

Můžete to brát tak, že se máme srovnávat s lepšími, ale to nic moc neukazuje. Co je podstatně zajímavější, že většina světa dokáže žít (a smát se a mít plnohodnotný život) s mnohem méně penězi.

Podstatou příspěvku není srovnávání s jinými zeměmi - že některé země jsou blahobytnější a jiné ne, to je myslím natolik známá pravda, že o tom netřeba psát na facebook.
Podstatou je to, že zatímco jsme zde měli dlouhou periodu, kdy si nejnižší příjmová třída skutečně rok co rok polepšovala, tedy růst jejích mezd byl silně nad inflací, pak se to (právě u této třídy) na dalších osm let zastavilo či dokonce klesá - zatímco nejvyšší příjmové skupiny si stále polepšují, méně než dříve, ale stále ano. To mně přijde jako zásadní.

Ano, to máte pravdu, že nejnižší příjmová třída si v nominálním příjmu moc nepomohla. Je fakt, že i při nerůstu příjmů se životní úroveň neustále zvyšuje (za stejné peníze si koupíte lepší mobil, televizi; přibývá např. online služeb zdarma), ale zlepšení je mnohem menší, než mají ti, jejichž příjem roste i nominálně.

Nechci situaci těch lidí nijak zlehčovat, jen jsem chtěl přidat kontext, že ač jejich situace není nijak dobrá, většina světa je na tom hůř a stejně dovedou žít plnohodnotný život. Sám jsem si život za 12 tisíc měsíčně zkusil a není to žádný med, ale hlady jsem taky neumíral.

Souhlasím, že je vhodné se občas oprostit od toho, co "platí v průměru" a podívat se, jak to funguje pod průměrem. A v tomto smyslu jednoznačně vítám váš článek - vlastně jsem také žil v zajetí toho, co se týká průměru nebo co se týká mě, takže pohled na situaci dolního decilu je velmi užitečný. Ale:

Nedaří se mi dobře soucítit s těmi, kdo jsou na tom špatně. Skoro jistě jde o můj předsudek, ale vnitřně jsem přesvědčen, že většina těch nízkopříjmových lidí si za svoje současné postavení může sama. Proč nevezmou druhou práci, proč se nevzdělávají, proč vyhází neskutečné peníze za zbytečnosti, proč se nepřestěhují za lepší prací, proč, proč, proč?

I když připustím možnost, že skutečně jsou na tom někteří špatně, nevidím cestu k tomu, aby se mohli mít líp. Soukromník sotva bude platit víc, když nemusí, zejména v oborech, kde může práci vykonávat prakticky každý, protože nekladou žádné zvláštní nároky na schopnosti, znalosti, zručnost... Navíc s výhledem, že právě tato práce bude jako první na řadě, až budeme mít dostupné automatické stroje. Stát by v zásadě pomoci mohl, ale pohled napřed na státní rozpočet a následně na moji výplatnici mě přesvědčuje, že skutečně jen teoreticky - kde na to zlepšení vzít? Podle mě už není moc kam zvyšovat daně, muselo by se brát někde jinde, ale to bude mít vždycky negativní dopad na někoho dalšího.

IMHO jediná šance by byla, zmenšit rizika plynoucí z přijímání zaměstnanců, tedy například zmenšit odstupné, zjednodušit propouštění, velmi pečlivě zvážit minimální mzdu, zvážit možnosti nějaké formy státní podpory (zaměstnavateli, který zaměstnával takového člověka po celý rok za nějaký rozumný násobek minimální mzdy, po tom roce vyplatit celou částku, kterou by jinak ten zaměstnanec dostal jako podporu v nezaměstnanosti) a podobně. Zejména u těch málo vydělávajících zaměstnanců by to mohlo pomoct, protože právě u nich jsou ta rizika velká, protože přinášejí tak malou přidanou hodnotu, že každý výkyv na trhu je může okamžitě udělat prodělečnými a nestojí za to to riskovat, navíc při vedomí, že nějaké procento těchto zaměstnanců jsou lemplové, kteří prostě pracovat nechtějí (což nepoznáte, dokud to nezkusíte).

Kliknul jsem vedle a omylem odeslal...

Technická: Jestli dobře počítám, tak nominální mzdy dolního decilu vzrostly za 1995-2007 jen o 112,8 %, ne o 212 %, za 2007-15 o 14,3 %, ne o 9%. U dolního kvartilu mi to vychází na 129,1 % proti vašim 229 % za 95-07, na 18 % za 07-15 se s vámi shodnu. Ne že by to na základním argumentu, že dřív reálné mzdy citelně rostly, zatímco teď nerostou, něco měnilo, ale najednou už se nebavíme o tak hrozivém nepoměru, jako to vyplývalo z vašich údajů. (Vše vychází z vašich čísel Bohužel jste jejich zdroj uvedl natolik obecně, že se nedá dohledat pečlivě, jestli někde nedošlo k nějakým dalším chybám, které by výsledek opět posunuly - jestli se například v jednotlivých obdobích srovnávají *lidé* s nejnižšími příjmy nebo *zaměstnanci* s nejnižšími příjmy, to je obrovský rozdíl, zejména pokud by se to mezi obdobími změnilo).

Pokud jde o lichváře, jen tři poznámky:

1) Lichvářům nejde státem zabránit. Můžeme zpřísnit zákony, zpřísnit posuzování lichvy, můžeme zavést systém, že pokud lichvář půjčí někomu, kdo to evidentně nemůže splatit, jde o problém lichváře a stát mu žádnou exekuci nepotvrdí. To všechno můžeme, ale nic to nevyřeší - vede to jen na to, že si lichváři zavedou ještě větší "rizikovou prémii" a že ještě víc jejich činnosti bude probíhat zcela mimo mantinely dané zákonem. Ve výsledku na tom dlužník bude ještě hůř, protože bude platit víc a lichvář bude mít menší strach z použití ještě brutálnějších prostředků.

2) Na lichvu musí být dva - ten, kdo půjčuje, a ten, kdo si půjčuje. Cesta ke zlepšení podle mě vede jedině přes vzdělání - přesně to vzdělání, které "je k ničemu". Možná by bylo dobré vysvětlovat procenta právě na praktických záležitostech, jako "když si půjčím 5000 na úrok 20 % měsíčně s dobou splatnosti 1 rok, kolik celkem zaplatím?"

3) Bylo by zajímavé vědět, jaké procento lidí postižených exekucí se do ní dostalo kvůli nenadálé finanční nehodě a jaké procento spadá na ty, kdo si půjčovali na zbytné věci nebo prostě ignorovali svoje povinnosti (třeba platit v MHD nebo si přebírat poštu).

Zareaguju souhrnně, ale budu se věnovat hlavně jedné věci, která je fakt zásadní.

Za nejdůležitější bod v diskusi považuju hned ten úvod, kde píšete, že nemáte soucit s těmi, kteří jsou dole, protože si za to mohou sami. S tím zásadně nesouhlasím. Je to projev velké pýchy a nepokory říkat, že "jsem strůjcem svého úspěchu" a právě tak jako "kdo se má blbě může si za to sám". To, jak jsme nebo nejsme dobří, je dáno tím, že jsme (či nejsme) "obdařeni" - a berte to jak chcete, od Boha, dobrými geny, dobrou rodičovskou výchovou nebo dobrými učiteli - a naše vlastní zásluha na tom je minimální. Že jsme pracovití, to máme "darem". Že jsme nešikovní, málo pracovití a hloupí, to máme, bohužel, taky "darem" (nebo taky špatnou výchovou a špatnou školou). Náš život je ve strašné míře ovlivňován štěstím a smůlou: znám skvělé, pilné, chytré podnikatele, kteří v podnikání neuspěli a pak se v depresi motají od ničeho k ničemu, protože vsadili na špatný byznys, semlel je třeba někdo desetkrát silnější a nemohli proti tomu nic dělat, i kdyby se na hlavu stavěli. A naopak. Můžete být fantastický specialista ve firmě, ale když ta firma zkrachuje, což nijak neovlivníte, budete těžko hledat se svou úzkou specializací zaměstnání. Můžete onemocnět a můžete mít vážné trable v rodině, které z vás vysají všechnu sílu. A tisíc jiných věcí. Každý z nás může spadnout do sraček a třeba zítra, a bude hrozně těžké se z nich vyhrabat, skončíte pod mostem ani nevíte jak.
A nemusí jít ani o lidi, kteří se dostali do trablů. Pro "obyčejné" lidi s nevelkou kvalifikací, které jejich dosavadní rutinní práce nijak nerozvinula, kteří se vedle toho ještě starají o domácnost, rodinu a otáčejí každou korunu - tak těmto lidem říkat, ať si seženou ještě druhé zaměstnání a po večerech se vzdělávají, je jako chtít po mě, abych se naučil skákat 180cm do výšky: na hranici nemožnosti nebo i za ní. Znám mnoho takových lidí z blízkého okolí i z příbuzenstva a dovedu si velmi přesně představit, jak těžké až nemožné to je.


Proto jsem pokorný a soucitný vůči těm, kteří jsou dole - protože si myslím, že za to z větší části skutečně nemůžou. A proto si myslím, že by zde měla existovat podpůrná ruka - samozřejmě vždy aspoň trošku taková, že kombinuje cukr i bič - která je schopná a ochotná pomoct.

Ne, s tímhle se identifikovat nemohu. Souhlasím, že faktory, které nemůžeme ovlivnit, mají nějaký vliv, ale tak neskutečně fatalistické pojetí, jaké uvádíte, to je podle mě dál od reality, než kdyby někdo tvrdil, že můžeme ovlivnit úplně všechno.

Néé fatalismus! Fatalismus je že vše je předurčeno. Já upozorňuju na strašně obrovský faktor štěstí - to je vlastně opak fatalismu. Hod kostkou.

Omlouvám se, ale nevidím v tom praktický rozdíl. V čem se podle vás liší, když nebudu absolutně nic dělat z důvodu A, že totiž je všechno předurčeno a já to nemůžu ovlivnit, takže nemá smysl se snažit, nebo z důvodu B, že totiž stěžejní vliv má náhoda, kterou také nemůžu ovlivnit a tudíž také nemá smysl se snažit?

Faktor štěstí, ano, beru, existuje. Ale to není důvod, proč by měl člověk, který už desetkrát neuspěl, rezignovat na jedenáctý pokus, a už vůbec to není důvod, proč když na ten jedenáctý pokus rezignoval, tak já bych ho měl litovat a snad mu i pomáhat. Pomoc si podle mě zaslouží, jestliže se i pojedenácté snaží.

Já to zkusím vysvětlit na příkladu vlastní osoby. Asi se dá říci, že jsem se v životě čehosi dopracoval, například podnikatelských úspěchů, mimo jiného. Což je takový dobrý příklad, kdy se dá říci, že jsem toho dosáhl "vlastním úsilím/přičiněním" atd.

No ale co je původní příčinou? Za prvé jsem asi dostal do vínku dobrou výbavu po, řekněme, "kvalitních" rodičích, kteří byli oba velmi inteligentní a pracovití. Bez toho bych nebyl kde jsem, a nenesu na tom samozřejmě žádnou zásluhu. Pak jsem taky dostal dobrou výchovu - jak v morálce, tak k vedení k rozvíjení jak mé kreativity, tak pracovitosti. Ani na výchově nemám samozřejmě žádnou zásluhu.
Podnikání bych zcela jistě nenastartoval bez toho, že jsem už v raném věku (tj. už za socialismu) uměl velmi slušně anglicky, takže jsem hned po pádu režimu mohl chytit dobrý "kšeft" pro zahraniční softwarovou firmu (lokalizace sw), která mě přinesla první nezbytný kapitál, bez kterého bych podnikání nerozjel. Jak to vzniklo? Protože se v mém rodném městě odkudsi vzal člověk, který byl naprosto báječný učitel angličtiny, zábavný pán a skvělý pedagog, který nás doslova uhranul, chodila k němu půlka třídy; po roce jsme četli anglické knihy v originále. Jistěže povinnou ingrediencí bylo, že jsem tvrdě pracoval - že jsem ty knihy četl a vypisoval si na lístečky tisíce slovíček, ale bez toho pána bych to vůbec nenastartoval, měl maximálně tu vysokoškolskou dvousemestrovou angličtinu, což znamená, že bych neuměl ani blafnout, ten kšeft bych nedostal a podnikání nejspíš nenastartoval (možná nějaké jiné, někdy jindy, ale třeba taky žádné a dodnes bych seděl u rýsovacího prkna).

Takhle bych jistě mohl pokračovat dál, ale myslím, že z toho je dobře uchopitelné, co jsem těmi předchozími příspěvky chtěl říci. A co z toho vyplývá: pokora k vlastním úspěchům, citlivé vnímání příčin neúspěchů jiných, a odmítání vět typu "je chudý, jeho problém, měl víc makat".

Myslím si, že nesmyslně podceňujete své vlastní zásluhy... Mohu ze svého bezprostředního okolí (tedy nic z doslechu) jmenovat jak lidi, kteří měli předpoklady daleko lepší než já a totálně je promrhali, ale zrovna tak i lidi, kteří na tom byli hůře a přesto musím uznat, že mě výrazně předstihli.

Zkuste si nějakou empatii vypěstovat, a předsudky podrobit kritickému rozboru.
Zkuste si (nejen pan "Q", kdokoliv) popřemýšlet a navrhnout jak zlepšit situaci fiktivní osoby z spodního decilu. Žena 30+, zaměstnaný manžel, dvě děti, vzdělání řekněme Obchodní akademie (s maturitou), původně pracující jako účetní nyní uklízečka na plný úvazek.
Abychom to nekomplikovali, neřešte jak se do současné situace dostala, prostě máme situaci a musíme jí řešit, jako ve škole.

Možná řešení podle prvního příspěvku pana Q:
1. Vzít druhou práci - 9 hodin v první práci, 4-5 v druhé. Tedy až 14 hodin každý den, se do důchodu vydržet nedá, za nárůst příjmu kolik, o 5000? Bude v práci stejně dlouho jako vrcholový manažer, za zlomek jeho platu.
2. Vzdělávat se - OK, může být. Druhá práce nebo škola, ne obojí. Zlepšení to je, pokud si vybere obor ve kterém zrovna bude za pár let volné místo pro vysokoškoláka a ne pro maturanta. Do té doby na tom bude hůř, nezapomeňte školné.
3. Nevyhazovat za zbytečnosti - neřekl bych že podobní lidé vyhazují tak moc za zbytečnosti, dejte příklad. Nejste doufám stoupenec Diogena?
4. Přestěhovat/dojíždět za prací - na to jsou potřeba prostředky navíc, a když je nemáte? Navíc nemůžeme všechny obyvatele sestěhovat do Prahy.
5. ?

Komu by to pořád nestačilo, tak může postoupit na vyšší level: škálovat řešení aby ho mohlo použít 100, 1000, 10000 uklízeček! A nejen jich.

Ad 3 - v tom vyhazování byste se docela divil... Měl jsem takový případ i v příbuzenstvu, takže jsem mohl sledovat v reálu, ne z doslechu - finančně měl proti mně v prominutím holý zadek, ale v některých ohledech utrácel proti mně naopak více. A vím o více podobných případech.
Samozřejmě že šetření neudělá z chudáka boháče, na druhé straně ale v dost případech může posunout osobu balancují na hraně vyloženého průseru do pozice mírného, ale stabilního plusu, který třeba lze využít pro tu kvalifikaci, lepší podporu dětí, atd.

Máte pravdu, taky jsem podobné zažil. Na druhou stranu nákupy zbytečností provádí členové každé příjmové skupiny, liší se jenom v měřítku. Můj oblíbený přiklad je Krejčířův bazén se žralokem.

Tohle je docela zajímavé téma, na které jsem četl i vážně míněné rozbory z oblasti sociologie a psychologie...
Obecně si ale myslím, že trochu míjíte podstatu věci... Nejde totiž o to, zda je věc zbytečná nebo ne - objektivně je zbytečností strašně moc v každé příjmové skupině a je asi v podstatě správné, že si člověk občas koupí i něco pro radost. Sám bych při redukci zálib (což jsou jistě věci "zbytné") asi dokázal své měsíční úspory minimálně ztrojnásobit, ale prakticky s jistotou by to pro můj duševní stav nebylo nic moc.
Problém je ale v tom, když někdo za zbytečnosti či jinak řečeno "statusové věci" utrácí mimo své možnosti...

Vzhledem k tomu že souhlasím s tím co říkáte doufám že podstatu věci nemíjím. :-D Chtěl jsem to napsat krátce a výstižně a možná se nepodařilo ani jedno, omlouvám se.
S udržením duševního zdraví tím že si občas koupíme něco "luxusního", víc než souhlasím. Náhodně jsem v krátkém sledu přečetl dva historické romány z různých dob o extrémní chudobě (na dnešní dobu), a tam to bylo také. Já vím, romány! Ale neřekl bych že autoři nějak moc přeháněli nebo fabulovali.

Ono je to s tím luxusem relativní. Dám příklad. Hodně lidí na venkově chudne a zadlužuje se proto, že jeden nebo dva lidi bydlí v nesmyslně velkém domě, jehož údržba a vytápění vyžaduje enormní částky. Dřív to šlo, dnes už ne. V garsonce ve velkém městě by jim asi bylo líp. Ale je to opravdu luxus? Divíte se jim, že nechtějí odejít z místa, kde vyrostli, kde mají všechny známé apod? A je u nás vůbec dostatek malometrážních bytů za rozumné ceny?

Nemluvě už o tom, že ten barák na vsi je reálně neprodejný, protože široko daleko není smysluplná práce, hromadná doprava byla zredukována na desetinu, občanská vybavenost neexistuje...

je mi to tak trochu hloupe, ale ten comming out musi ven - kdyz vidam kazdy den na hlavnim nadrazi ty lidi, kteri udajne "meli malo stesti" a stalo se jim to co se udajne "muze stat kazdemu", muj idealismus vykazuje trhliny. ne, mne se opravdu nestane, ze bych pochazel z detskeho domova. nestane se mi, ze bych kvuli chlastu zapomnel na vlastni hygienu. nikdy se nestane, ze bych vybiral popelnice a zaroven byl liny se z toho srabu aspon nejak-jakkoliv vykopat. proste na sebe malo kaslu - mozna je to taky "darem", ale argument "muze se to stat kazdemu" je kazdopadne neplatny. ne, kazdemu se to stat nemuze.

Možná byste se divil, kolik je dnes mezi bezdomovci lidí, kteří si ještě nedávno mysleli totéž co vy.

Moje zkušenost s lidmi propadajícími se dolů je taková - dokud ten člověk nezměnil způsob myšlení a tedy chování vše postupovalo stále dál. Nedokázali zastavit důvod pádu. Hlavně si stále dál něco nalhávali. Třeba vyprávěli o práci a následně ji nevykonali, byla tam vždy lenost, alkohol či jiné drogy, a přeceňování síly svého charismatu. Byli nuceni se orientovat na nové lidi. A čerpat energii tedy peníze odtud. Pokud jsem se pokusil pomoci, nastavil nějaké řešení které jsme si odsouhlasili, udělal jeden každý v průběhu času novou botu se kterou můj plán nepočítal. Tuto zkušenost jsem neudělal sám. Jsem přesvědčen, že jsou lidi kteří hledají vlastní dno. Ale možná byli pouze nemocní. Ještě přemýšlím ze které příjmové skupiny vlastně vycházeli.