Islám a jeho hlavní otázka

Jak se zapojit do současné intenzivní debaty o islámu a neopakovat již stokrát řečené? Nemožnost, ale kus vlastního pohledu na věc přidat mohu; alespoň vybídnu k diskusi, které, pokud je slušná a přemýšlivá, není nikdy dost.

Povšimněme si ještě před započetím úvah jedné věci: veřejná diskuse je nyní daleko intenzivnější, vyhrocenější než dříve. Proč? Protože jsme všichni potrefení efektem „primingu“, vyladění vlivem nedávného teroristického útoku v Paříži. Jakkoli byl hrozný, jeden útok nic nemění na podstatě islámu a muslimského světa, nedělá z muslimů beránky ani čerty. Islám a muslimové byli před útokem stejní jako po něm – to, co se stalo, byl opět jeden z tragických, ale ojedinělých útoků, nešlo o odhalení celosvětového islámského spiknutí, do kterého je zapojeno sto miliónů lidí. Pokud by mělo něco měnit na našich úvahách, není to pařížský útok, ale daleko spíše aktivity tzv. islámského státu (což už skutečně zahrnuje přinejmenším desítky, možná stovky tisíc bojujících a příznivců, to už nejsou jednotlivci), jakož i vražedné organizace v Africe, kde se také „pod praporem islámu“ (k tomu ale více dále) nejedná jen o pár vyšinutých individuí.

Zkusme si z rozsáhlé problematiky vybrat jednu otázku – s vědomím toho, že silně zjednodušujeme – jednu, která je nejdůležitější, i když nalezneme desítky dalších, také důležitých. Ta podle mého názoru je: jaký je Islám? Je:

1)    Náboženstvím „jako každé jiné“, takovým, které nehlásá, nekáže zlo, které k páchání zla nevybízí, které není viníkem ničeho, a které je pouze zneužíváno zločinci a vrahy?

2)    Náboženstvím, které není jako každé jiné, a které, ač se to v jeho zásadních textech nepraví, přece jen poskytuje jakousi dobrou živnou půdu, lepší než jiná náboženství či než směry zcela nenáboženské, pro páchání zla?

Všimněte si, že otázku rozhodně nestavím tak, zda je islám „zlý nebo dobrý“, to je primitivnost až  okamurovského kalibru; rozdíl mezi variantmi 1 a 2 není velký a jak je každému jasné, jádro problému je v „uchopení“ daného náboženství.

K čemu je dobrá politická korektnost

Je časté se setkat s odsudky, že „vlídné“ vyjadřování se k islámu je vlastně jen jakousi politickou korektností, což je překládáno jako „pravda se nesmí říkat“. Není to pravda, naopak: pravda se říkat musí, ale musí se říkat s velkou přesností a jasností. Označovat islám a muslimy za špatné jednoduše není pravdivé tvrzení, a pokud řekneme, že zlí, špatní a takoví, jaké rádi nemáme, jsou zločinci a zfanatizovaní radikálové, pak to je tvrzení pravdivé, ať už se jedná o islamisty nebo okamuristy.

Je pravdou, že snaha „neříci nepravdu“ někdy vede k úzkostlivému vyjadřování, které ve výsledku raději nic neříká a je vlastně kontraproduktivní. Pokud se například „nesmí říkat“, že u romského etnika u nás se vyskytují některé druhy kriminální činnosti častěji než u většinové („bílé“) populace, není to správné a výsledek je opačný, než jakého úzkostlivé vyjádření chtělo dosáhnout: výsledek je, že možná většina populace u nás věří, že za většinou kriminality stojí Romové, či případně, že většinu sociálních dávek prožerou Romové, a nic z toho není pravda – ani zdaleka. Ovšem, pokud bychom řekli, že přijímání sociálních dávek je u romského etnika procentuálně („na hlavu“) častější než u většinové populace, musíme také říci i to b): rozvést, čím je tato situace způsobena (tedy například naprosto nesprávným zacházením s Romy především za minulého režimu, tedy jejich až násilným sestěhováváním do nejhorších lokalit a tím, že je minulý režim úspěšně „naučil žít na dávkách“), a jak ji lze, postupně a pracně, řešit. Úzkostlivé vyjadřování – které nalezneme i v oné islámské problematice – tak často vede ke vzniku pověstných hoaxů, tedy různých falešných dokumentů (jistě znáte ten o romské matce, která „brala 36 000 měsíčně jen na dávkách“), které zaplňují vakuum vytvořené nicneříkajícími opatrnými formulacemi z oficiálních míst a které naopak přispívají ke vzniku radikálního, extrémního názorového proudu ve společnosti.

V jednom směru lze úskostlivě korektní formulace dobře chápat. Pokud by Západ začal říkat cokoli jiného než nic proti islámu nemáme, vážně hrozí, že tím napětí, které je „ve vzduchu“ dobře cítit, vyeskaluje a že se okamžitě ozvou i umírnění muslimové a začnou říkat „šlapete nám na islám, jste naši nepřátelé“, a tisíce poněkud popudlivějších obyvatel arabských zemí se začnou okamžitě hlásit do výcvikových teroristických táborů. Přiznejme si tedy, že zde nám skutečně cosi brání pojmenovávat skutečnost přesně a jasně, padni komu padni.

Když jih prohrál se severem

Nechci přehnaně historizovat, ale toto je podstatná věc. V soupeření – někdy mírovém, někdy válečném – mezi Jihem a Severem ten první jednoznačně a pravděpodobně definitivně prohrál, druhý vyhrál. Byly doby, kdy muslimskému světu patřila dolní třetina Evropy (Turci byli někde u Vídně, Španělsko bylo o pár století dříve chalifátem), byly doby, kdy jižní civilizace byly podstatně pokročilejší než ty severní.

Pak si ale islámský svět – nejen ovšem on – zažil potupnou kolonizací zeměmi ze severu, zeměmi tak malými, že by se na mapách zbytku světa schovaly někam mezi dvě zdejší jezera. Přesto těchto pár malinkých zemí ovládlo a zkolonizovalo zbytek světa. Kolonizace sice poměrně rychle skončila, zanechala ale sever ještě bohatším, zatímco jih zůstal chudším, semtam vyplundrovaným a neschopným si vládnout, neboť tuto „drobnost“ jej kolonizátoři nenaučili. Zničili původní struktury – nedokonalé, ale tisíciletí fungující – odešli a zanechali po sobě prázdno. A jak to dopadne se státem, ve kterém zůstane po předchozím režimu či garnituře prázdno? Moc si okamžitě urvou nejhorší zločinci, které daná země nosí. (Viz třeba lidojedské režimy v Africe a brutálně násilné ve světě islámském).

Frustraci národů, které dějinně prohrály, a jejich reakci – zejména když se jedná o lidi poněkud výbušnějších a popudlivějších povah, jak tomu už na jihu bývá – si z toho lze snadno odvodit. Nic na tom nemění to, že v těchto státech začaly z písku tryskat peníze: ty daly za vznik superbohaté vládnoucí vrstvě, současně ale obyvatelstvo ještě více zkazily. (Lidé ve východasijských zemích, které „ropným prokletím“ netrpěly, se naopak museli chopit práce. Výsledkem jsou rychle rostoucí a na poměry zřetelně prosperující ekonomiky, kde frustraci obyvatelstva nevidíme; jedná se přitom také o většinově muslimské země).

Není to žádné omlouvání, jen pokus o pochopení. Pokud si člověk představí, co znamená vyrůstat v neplodných polopouštních státech neschopných cokoli vyrábět a exportovat, v zemích s naprosto zkorumpovanou státní správou a místními „náčelníky“,  kteří z toho mála, co vznikne, pro sebe ukradnou skoro vše, v zemích rostoucím počtem obyvatelstva a klesající schopností půdy je uživit, pokud si člověk představí, že se kolem potulují vás další desítky tisíc mladíků v plné síle, bez práce, v chudobě,nicméně sledující satelitní televize celého světa, jeho bohatství, zlato a pozlátko, lze si dobře vybavit tichou, nekonečnou zuřivost rostoucí v těchto mladých mužích. A také to, jak snadné je je zvábit například pro myšlenku svaté války proti těm, kdo toto všechno způsobili.  V tomto smyslu je islám skutečně jen tím náboženstvím, které je zrovna „po ruce“. (Všimněme si podobné, byť nepoměrně méně zdůvodněné frustrovanosti i u nás, u těch, kteří mají pocit, „že oni prohráli a že vyhráli jiní“. Jejich palebná síla v diskusích na Novinkách není o nic menší než u džihádistů – kdyby nebyli tak zbabělí a líní, dávno už se pásají semtexem).

Co nenajdeme v Koránu

Jak podotýká Fareed Zakaria, jedinou svatou knihou, která požaduje tresty smrti za rouhání se (tj. pomlouvání Boha a proroků), je Bible. V Koránu nic takového – údajně, nečetl jsem, ale dám na ty, kteří pečlivě studovali – není. Přesto se konají masové protesty proti „urážení“ Alláha či Mohammeda všude po muslimském světě – to není ojedinělý, ale spíše typický jev. (Signifikantní byla demonstrace muslimů v jakési středoasijské postsovětské zemi: „Smrt Francii! Islám je pokojné a mírumilovné náboženství! Smrt Francii!)“. Na druhé straně, pokud by někdo urážel křesťanského boha, dočká se od křesťanů pohoršení, mávnutí rukou nad bloudem, v tom nejhorším případě opovržení.

Často zmiňovaná obrana islámu ve smyslu „tohle přece v Koránu není“ ale podle mě není na místě, právě tak jako zmiňovat krutost a nenávistnost křesťanství na základě „podívejte se, co je v bibli“. Svaté texty jsou dobovými dokumenty přes tisíc let starými, jsou často i vnitřně protichůdné, vyjadřují se silně obrazně až extaticky – není to „návod na montáž vysavače“, ale spíše určitá posvátná inspirace. Jak korán, tak bible má velmi mnoho výkladů, i dnes si katolický kněz při kázání vezme z bible kousíček, který potřebuje pro ilustraci a citaci, jeho kázání je pak ale současné, reagující na problémy světa jedenadvacátého století a ne století pátého.

Je ostatně jasné, jak velmi různě lze vycházet ze svatých textů na základě křesťanské historie: na bibli se odvolávala středověká inkvizice právě tak jako organizátoři křížových výprav; je to stejná bible, která je dnes v kostele – a přesto dnes křesťané nechtějí ani ukřižovávat ani šířit víru mečem.

Pro hodnocení náboženství je tak podstatná podoba, v jaké se praktikuje v dané době. Ta je v případě křesťanství dnes poměrně sjednocená, i když samozřejmě svou podobu mají pravoslavní, protestanti nebo katolíci. Přes tyto rozdíly ale budeme – naštěstí! – marně hledat výzvy k zabíjení nevěřících či vůbec k fyzickému násilí. (Je možné, že se v tomto objevují excesy, ale ty jsou nepochybně ojedinělé). Křesťanská náboženství se dnes vyznačují – opět naštěstí – poměrně důsledným oddělením věcí světských a duchovních: náboženství jsou odloučena od řízení státu a věcí veřejných, od podnikání, od práce, a pokud jej přece jen nějak ovlivňují, tak zprostředkovaně skrze morálku.

Je tedy potřeba se ptát nikoli „co je v Koránu“, ale „co je v islámu“, tedy jakým způsobem se dnes toto náboženství praktikuje, a zda tady nevidíme nějaké, řekněme, otazníčky.

Co najdeme v islámu

První či prvotní problém islámu vidím v tom, kdo kdosi pojmenoval s určitou nadsázkou, ale i výstižností: „Islám není nábožnství. Islám je státní zřízení“. Z velkých náboženství najdeme skutečně jen v islámu, že zasahuje vlastně do všech věcí života, do řízení státu a společnosti, do podnikání, práce. V islámských zemích je naprosto nemyslitelné, aby se panovník či lidé ve vedení státu nehlásili k tomuto náboženství a nezavazovali se jej dodržovat – dokonce je poměrně časté, že si tito panovníci dodávají legitimity tím, že se porůznu vydávají za potomka Mohammeda z x-tého kolena. Islám v sobě zahrnuje kromě vlastního náboženství i morálku (etiku) a navíc ještě právo.

V čem se tento problém projevuje nejvíce? Dle mého názoru především v tom, že prakticky brání islámu a islámské společnosti ve vývoji, v reformě: lze si to přiblížit například na příkladě, jako kdyby veškeré zákoníky moderní společnosti (které se neustále mění, vyvíjejí, reflektují aktuální situaci, snaží se ji postihnout a vystihnout) musely stále vycházet z původních svatých textů a z jejich (typicky konzervativních) výkladů. Islámu se tak – právě proto, že je takový, jaký je – vyhnula například reformace, která dramatickým způsobem zmodernizovala křesťanství a učinila jej náboženstvím, které je zcela slučitelné se současným, „hypermoderním“ způsobem života. (V některých teoriích se dokonce reformace a vznik protestantismu označuje jako hlavní důvod či hlavní „startovací okamžik“ růstu Západu ve všech aspektech a ekonomickém nejvíce, k okamžiku, kdy severozápad začal neodvratně předstihovat jihovýchod: ostatně až do obecného rozšíření reformačního hnutí si islámské a křesťanské společnosti „neměly moc co vyčítat“).

Jak islám v sobě zahrnuje „celý život“, je pak zdrojem ustavičných konfliktů dnešního islámského (především ale arabského) světa: v jednotlivých zemích neustále vidíme ostré konflikty mezi náboženskými vůdci a světskou mocí, které budou zřejmě pokračovat do nekonečna, neboť jsou zabudovány v samé podstatě islámských zřízení. Současně pak vidíme násilné střety mezi „muslimy a muslimy“, postavené primárně na náboženském základě – opět nábožnství jako zdroj obrovského napětí ve společnosti, vyúsťující v potoky krve. (Opět je dobré připomenout, že něco podobného si prožila i křesťanská Evropa ve středověku. V konfliktech světských a církevních vládců rovněž tekla krev, právě tak jako v prvních střetech mezi protestanty a katolíky).

Jestli si tedy i současná islám nárokuje celého člověka se vším, co koná – byť samozřejmě je to někde (například jihovýchodní Asie) v umírněnější podobě a jinde v podobě fundamentalistické – je otázkou, zda se islám vůbec snese s jakýmikoli jinými formami zřízení (dejme stranou náboženství). V západní Evropě, která je hostitelským územím pro deset miliónů muslimů, dochází často k pohoršení, když místní muslimové odmítají právo (zákony) hostitelské země a chtějí používat své právo, určené náboženstvím.  Jenomže tak tomu v islámu je: muslim, který je poctivý ve víře, má nejen svého boha, ale i svou etiku a svoje zákony, určené jeho vírou. (Je dobré upozornit, že muslimové nevnucují svoje zákony jiným, ale pouze po nich žádají, aby se jimi mohli řídit uvnitř muslimských komunit).

Tato situace není lehce řešitelná a možná není řešitelná vůbec. Koncepce státu (nejen toho „západního“) je jasná: tento stát, tyto zákony. Pro všechny, kteří se v něm momentálně nacházejí. Lze být tolerantní k jiným zvyklostem, ale nelze tolerovat porušování zákonů jedněmi a trestat porušování zákonů jinými. Lze pravděpodobně nalézt jakýsi režim – který ostatně dnes funguje a ve většině případů vyhovuje – kdy muslimové neporušují místní zákonodárství okatě, a na druhé straně je k nim daný západní stát lehce tolerantnější „přivírá oko“. Ale obávám se, že to je trochu jízda na sudu se střelným prachem: zde může z nějaké nenápadné a bagatelní události vypuknout nezvládnutelný konflikt.

Nekladu tedy otázku, zda je islám zlý nebo dobrý, ale zda je, řekněme, „kompatibilní“ s západní demokratickou společností – s takovou, která už dávno odloučila boha od státu, ve které jsou určující pravidla světská a nikoli náboženská. Zda vůbec je možné po muslimech žijících v západních zemí požadovat podřízení se pravidlům těchto zemí, zda tím, co považujeme za základní předpoklad nekonfliktního života v západních zemích, nebouráme muslimům jejich pravidla, která považují za svatá a neměnná. Zda tedy požadavek, který my považujeme za standardní, základní a takový, o kterém se vůbec ani nedá diskutovat, neznamená pro muslimy, jež v těchto zemích žijí, vlastně vzdání se víry.

Ženy, džihád a šaría

Jakkoli má islám mnoho ctností, je zde jedna věc, která mně brání, abych bohužel poměrně dlouhou řadu islámských zemí zařadil mezi civilizované země, mezi země, jež si zaslouží úctu a respekt. Je jím nerovné postavení muže a ženy.
Jde o podstatnou věc. Svět je rozmanitý a existuje obrovské množství místních zvyklostí, často velmi „exotických“. Současně ale existují hodnoty a zásady, kde jsou výmluvy na místní či náboženské zvyklosti nepřijatelné: jednou z nejdůležitějších je rovnost obou pohlaví.  V dlouhé řadě islámských (typicky arabských) zemích má žena výrazně podřízené a ponížené postavení. V některých zemích (např. Saudská Arábie) není žena o mnoho více než věc – například narození dívky není ani zapisováno do matrik. Je jim upírána velká většina zaměstnání a vzdělání, nesmějí podnikat; jejich chování je omezeno do nejmenších podrobností, které jsou zcela záměrně ponižující. Po sňatku jsou prakticky vězeňkyněmi za zdmi domů svých mužů.

Podstatné přitom je, že tu nejde o nějaké zvyky přetrvávající z dávných dob – jedná se o platné zákony a předpisy daných zemí, jejich porušení se trestá, často velmi tvrdě. Zemí, kde je islám státním náboženstvím a kde zákonodárství vychází z islámu. Tento jev se přitom týká značného počtu islámských zemí a stovek miliónů žen.

Nelze se tedy vymlouvat, že to je nějaký velmi ojedinělý a specifický jev, a že to „nepatří do islámu“, není to jeho součástí – bohužel patří a je, dle toho, jak je islám praktikován. Pokud bych měl označit jedinou a nejdůležitější výhradu proti islámu, která mně brání jej přijmout jako bez výhrad přijatelné náboženství, je to právě toto. Cokoli jiného než je bezvýhradná rovnost muže a ženy před zákonem v jedenadvacátém století odmítám, cokoli jiného patří do jiných století a tisíciletí. A co více: myslím, že i zde je jeden z kořenů nezvykle krutého a násilného chování lidí – pardon, mužů – v těchto oblastech.

S islámem jsou dále spojeny pojmy džihád a šaría. Pojem džihád, jak tomu už u islámu bývá, má spoustu různých výkladů, není to tedy jen „svatá válka za rozšíření islámu“, jak bývá často a nesprávně zjednodušováno. Nicméně i tento význam a smysl džihád má či může mít.

Posledním často citovaným pojmem je šaría, tedy náboženské právo. Ta proniká opět velmi různě do civilního soudního systému: v hlavních arabských zemích na ní soudní systém stojí zcela, v severní Africe a střední Asii méně, v Turecku a ve východní Asii takřka vůbec. Otázka šaríe je tedy opět komplikovaná a dá se k tomu snad jen dodat (což považuji za významné), že evropský soudní dvůr ji z pohledu právního systému označil za uspořádání odporující lidským právům.

Setkáme se často s názory či deklaracemi, že „umírněný islám je přijatelný, ale džihád a šaría ne“. Už z výše uvedeného vyplývá problematičnost takovýchto tezí: oba pojmy mají i svůj duchovní a privátní výklad a užití, a nijak nemusí zasahovat do života ostatních lidí, do „západních svobod“.

Islám a potoky krve

Teroristické útoky po západním světě samozřejmě vždy šokují – hlavně tím, že je nečekáme, že se odehrávají na místech, kam bychom rádi vzali své děti na zmrzlinu. Ve vší úctě k obětem se ale jedná o ojedinělé akce, které se vyskytují v západním světě jednou za několik let. Pravěpodobnost, že vás na ulici přejede parní válec, je nepochybně podstatně větší než že zemřete rukou fanatického islamisty, pokud ovšem žijete v západní zemi.

Horší je to ovšem v pásu táhnoucím se  od Pákistánu až po Alžír, v pásu rozkládajícím se přes třetinu světa. Zde tečou potoky krve v posledních deseti, patnácti letech takřka nepřetržitě, a prakticky vždy se jedná o krev muslimů – osoby vyznávající islám vraždí jiné osoby rovněž vyznávající islám. Jedna osoba vykřikující  „Alláh je věčný“ vraždí osobu, která křičí totéž. Rozsah a míra těchto krutostí v posledních letech roste, nad činností tzv. Islámského státu stojí civilizovaný svět – včetně naprosté většiny muslimů – s tichým, nevěřícným zoufalstvím.

Je zde viníkem islám? Jsem silně přesvědčen, že jakkoli je posouzení složité (vlivů je jako obvykle velmi mnoho), lze říci, že nikoli. Islám je v nekonečně řadě konfliktů jen zbraní, kterou mávají všechny strany, kdyby bylo po ruce jiné náboženství, jiný meč, budou máchat jimi. Příčiny krvavých konfliktů leží jinde.

Popsaný pás se vyznacuje suchým, polopouštním klimatem a obvykle obtížným terénem, jedná se rovněž o země s velkou rozlohou. Uspořádání zde je po tisíce let především kmenové: kmen je to, co drží lidi pohromadě, nikoli stát. Krajina je chudá a nikdy neuživila všechny; kmenové války, historicky celkem standardně genocidního (tj. vyhlazovacího) charakteru sloužily jako korektiv přelidnění, jako cesta k přežití. Současná situace není o moc odlišná: růst populace „generuje“ desítky miliónů lidí v řádu let, kteří sice dnež už neumírají hlady, jejich situace ale je dosti bezvýchodná.  Aridizace, přeměna krajiny v pustinu nadále pokračuje strašidelným tempem. V Maroku, což je ještě jedna z „lepších“ zemí tohoto pásu, žije dle informací sto miliónů koz a ovcí. Pastevci je vyhánějí každé jaro na pastvu, zůstává po nich země spasená do posledního lístečku, která se stává vzápětí obětí eroze (v zemi prší cca jednou do roka); pastevci se tedy posunou o kilometr dál do hor Atlasu. Další rok zase o kus dál. Za pár let ale stanou na vrcholu a nebude co pást. Pustina, skály a prach – tak vypadá dnes tato krajina, o které píší letopisci, že se dalo přejít „z Maroka do Káhiry, aniž člověk vyšel ze stínu stromů“. Dnes po této trase zřejmě strom neuvidíte, vyjma palem v zahradách těch nejbohatších.

Mnohdy máme pocit, že díky ropě se tato oblast koupe ve zlatě. To se ale týká jen malinké menšiny, a pouze v několika (s výjimkou Saudské Arábie velmi malých) státech jsou ropné příjmy tak velké, že umožňují vládnoucí elitě zachovávat sociální smír, tedy v podstatě „vyplácet obyvatele své země za nicneděleání“. Dovedeme si však představit, s jakou „radostí“ to vítají obyvatelé sousední chudé země, která nemá to štěstí, že sedí na vrtu. A ceny ropy padají dolů – za chvíli to nebude ani na onen křehký sociální smír.

Do toho všeho pak vstupuje nedávná historie, o které jsem již psal: země ponechané po kvapném odchodu koloniálních velmocí bez fungující státní správy, což vede obratem k režimům, ve kterých se nerodí ani náznak demokracie, ve kterých k „budování státu“ prakticky nedochází, neboť režim si drží moc pouze násilím, nikoli konsenzem, a lidé u moci se na zemi nedívají jako na to, co mají spravovat, ale jako na kořist.

Loupeživé gangy usilující o moc – ať již je to „Islámský stát“, Tálibán nebo Boko Haram, a bůhvíkdo další – samozřejmě usilují o vytvoření jakési legitimity, tedy ospravedlnění si toho, co činí. Bůh nebo aspoň Prorok jsou hned po ruce: vypadá daleko lépe, když řeknete, že nezabíjíte z čistého sadismu a krvelačnosti, případně kvůli kořisti, ale protože tím přispíváte k větší slávě vašeho boha. (Ostatně křižácké války na tom nebyly o mnoho lépe, a na mysl se dere „Kdož sú Boží bojovníci“. Ale to je už za námi). Myslím, že je i nesprávné o těchto zločincích hovořit jako o „islamistech“, protože oni si berou islám s jeho bohem jen jako rukojmí.

Islám nemá papeže

Pokud důsledně odděluji teroristy a organizované zločince od náboženství, skřípe v těchto úvahách jedna věc, jak není těžké si povšimnout. Předpokládejme, že by se něco podobného stalo v civilizaci křesťanské (tj. zaštiťování a zdůvodňování násilných činů Bohem): následovalo by ostré odsouzení po ose celé církevní hierarchie, u vážných případů nejspíše i papežem, označení za odpadlíky, exkomunikace či interdikt, pokud by v tom byl namočen duchovní. Tedy kroky, po kterém by to zločinci měli podstatně těžší odvolávat se na boha, když o nich jeho přímý zástupce na zemi hovoří jako o sprostých lumpech a nikoli jako o lidech víry.

Islám papeže nemá, což je zřejmě škoda. Má nepochybně řadu autorit, ale jinak je „decentralizovaný“ – nejvyšší autoritou není člověk, ale kniha, korán. (Decentralizace má zřejmě opět historické příčiny, je daná rozdrobenou, kmenovou strukturou v arabském pásu). V islámském světa tak chybí jednoznačný, silný a autoritativní hlas, který by například vyhlásil veškeré násilné činy ve jménu koránu za neislámské a uplatnil na ně trest (škála trestů, která je k dispozici, je více než dostačující). Pokud ale vím, tak se dosud nic takového nestalo – pokud tedy spolupracuje řada islámských duchovních s gangsterskými uskupeními a „islám k tomu mlčí“, je opravdu těžké říci, že na krutých událostech nemá vůbec žádnou vinu.

Karikatury

Střetávají se tu dvě věci a není vždy lehké říci, která převažuje nad druhou. Na jedné straně je svoboda slova,na druhé ohleduplnost. Jestli existuje čin, který druhého velmi uráží, je ohleduplné a zdvořilé takový čin nekonat. Svobodu slova pak považuji především za to, že nelze postihovat nikoho za názor.

A když jsou tyto dvě zásady ve střetu? Pokud někdo – dejme jako příklad – začne malovat proroka, jak se na prasátku projíždí kolem mešity, nemyslím, že to je „vyjádření názoru“, daleko spíše je to záměrná urážka. Správným krokem však není zákaz, ale kritika. Na druhé straně proslulé Satanské verše Salmana Rushdie jsou chytrou a přemýšlivou koláží na téma „Východ-Západ“, což je ostatně stěžejní téma snad všech Rushdie knih, a kdysi vyhlášená – a mimochodem nikdy, dosud neodvolaná – fatwa nad autorem knihy islámu taky zrovna nesvědčí.

Proč jsou Češi protiislámští

Vypadá to jako záhada: v Česku je muslimů tak málo, že najít nějakého dá pořádnou práci. Pokud v Ćesku hrozí terorismus, tak ten muslimský zdaleka nejméně: daleko více hrozivější je pronikání východních (Rusko a okolité země) kriminálních gangů, jejichž činnost může být také teroristická, a ze všeho nejvíce nám nejspíše hrozí útoky „většiny na menšinu“, například proti Romům. Pokud je mně známo, od sametové revoluce jsme v ČR, resp. Československu byli svědky několika trestných činů s teroristickými (přinejmenším) náznaky, jako jsou bombové útoky – žádný z nich ale neměl na svědomí muslim.

Odpor obyvatel Česka k islámu je, bohužel, hodně rozšířený, až všeobecný. Pokud někde demonstruje 600 lidí, zdá se to jako málo; pokud by se ale konal průzkum s otázkami typu „Chtěli byste mít za souseda muslima?“, jsem přesvědčen, že by se záporná odpověď šplhala hrubě nad 80%. (Připouštím, že to je trochu zavádějící otázka. Nicméně průzkum CVVM, konaný v loňském prosinci, tedy před pařížskými útoky, prokázal, že Češi se zřetelnou většinou obávají mezinárodního organizovaného zločinu a terorismu, z 47% pak radikálních náboženských hnutí).

Ač jsme národ holubičí, jsme současně národem xenofobním, v pravém významu tohoto pojmu: xeno = cizí, vnější, fóbie = strach. Bojíme se „cizího“. Není to nic nového pod sluncem: lidé se ze všeho nejvíc bojí toho, co nikdy nepoznali, o čem pouze slyší v hypertrofovaných mediálních prezentacích či co se šíří šuškandou, patřičně narůstající mezi každým přenosem. V tom asi Češi nejsou jiní než ostatní národy (možná jsou naše „strachy“ z vnějších hrozeb větší než jinde, což je dáno historií, ale i tím, že se cítíme jako malí mezi velkými); a vlastně to vysvětluje, proč v západoevropských zemích tak velký strach z muslimů není. Proč? Jednoduše: v západoevropských zemích si lidé zvykli s „jinými“ spoluobčany, ať už jsou jakéhokoli původu, žít a vědí, že ač není vše vždy růžové, nemusí se jich bát. Německo žije padesát let s početnou tureckou menšinou, která jejich stát už padesát let uklízí a vaří chutný kebab. Němec z alespoň většího města se denně setkává s několika muslimy – kupuje od nich noviny, jídlo či jiné zboží, zdraví je a oni zdraví jeho, ví, že jsou to mírumilovní a pracovití lidé, bez nichž by ostatně jeho země nebyla tak daleko, jak je. (A je ostatně charakteristické, že odpor proti muslimům v Německu není v městech západoněmeckých, kde muslimové jsou, ale v městech dříve dederónských, kde žádní nejsou.). Xenofobie je zkrátka vždy stejná: není to vlastně strach z cizího, ale strach z neznámého.

Imigrace (není legrace)

Masová imigrace z jihu na sever má jiné příčiny než je islám, ale dotýká se jej. A je to nepochybně – na rozdíl od muslimských teroristů v Evropě – jeden ze zásadních problémů pro starý kontinent, který asi nemá rozumné řešení.

Migrace osob je na planetě odedávna; Češi ostatně také nejsou původními obyvateli kotliny, kterou nyní nazýváme českou. Migrace pracovní síly z jihu na sever je rovněž jevem, který má historii řady generací: jenomže nyní na místo lidí s určitou odvahou a nepochybnou pracovitostí, kteří si troufnou jít jinam a chtějí tam uspět, jde především o proud uprchlíků, kteří utíkají před hrozbou smrti či přinejmenším velkého utrpení. Problém je tedy jednak v charakteru těchto migrantů a v jejich množství, které už zřejmě přestává být pro Evropu snadno absorbovatelné.

Toto téma nebudu dále rozvíjet, je mírně off topic a zasloužilo by si samostatný článek. Zmiňuji jej proto, že bohužel tato masová imigrace může přispět k eskalaci násilí a zmatení, zoufalí migranti jsou snadno manipulovatelní a zneužitelní, nejlépe opět „pod praporem“ nějakého náboženství.

Tak co

Zdá se, že na konci dlouhého článku nejsme moc chytřejší než na jeho začátku, možná je otázek víc než předtím, nikoli míň. Zkusím nicméně to podstatné shrnout do pár bodů:

a)      Islám není krvelačné, násilné náboženství. Trpí však nemálo tím, že neprošel modernizací, reformací podobně jako křesťanství a že některé jeho důležité projevy jsou skutečně obtížně kompatibilní s moderní, humanistickou civilizací.

b)      Jednou ze zřetelně těžko stravitelných vlastností islámského náboženství tak, jak je praktikováno přinejmenším v desítkách zejména arabských zemí, je ponižování ženského pohlaví, což je v zřetelném rozporu s univerzálními lidskými právy.

c)       Svět arabského pásu prochází sérií vážných krizí, které jsou až existenční. Jejich příčina je spíše historická, civlizační (a klimatická) a islám zde má zanedbatelnou roli. Krize vyúsťuje v množství „hořících“ válečných a vojenských konfliktů, které generují dlouhou řadu profesionálních zabijáků (lidí, kteří vlastně neumějí nic jiného než zabíjet, znásilňovat, mučit a ubližovat a nic jiného je ani nebaví). Toto je nepochybně hrozbou i pro blízký svět, opět však bych příčinu nehledal v islámu.

d)      Jelikož však islám je prakticky všude v těchto zemích státním náboženstvím a často je také nábožensvím zákonodárným, jeho vliv na společnost je obrovský, zcela nesouměřitelný s dnešním vlivem křesťanství na evropské země. Dá se nepochybně říci, že i islám samotný bojuje „sám se sebou“ a hledá svoje místo, roli i podobu v současné civilizaci. Je to bolestivé, ale je zde i naděje na „islámského Luthera“, který dokáže tuto víru reformovat, absorbovat modernitu a přitom nezavrhnout tradici a to dobré, co v islámu (nepochybně!) je.

Uzavřu. Žijeme (my, evropané) několik desetiletí v prakticky mírovém světě. Celá historie civilizace ale je doprovázena válkami a riziky. Myslet si, že to nyní najednou a provždy zmizí, je naivní a neopodstatněná. I v budoucnu bude lidstvo neustále překonávat problémy a rizika, stejně jako v minulosti. A tyto problémy a výzvy budou, tak jako v minulosti, překonány a zvládnuty: nečeká nás žádné planetární kataklysma, osudový a finální střed Severu a Jihu, jak si to opět mnozí v nečekaném záchvatu obrazotvornosti představují. Čeká nás jen to, co provází lidstvo tisíce let a co je přičinou toho, že planetě nevládnou hroši, ale lidé: pracné překonávání překážek a postupné posouvání se vpřed.

 

téma: Společnost - 23.01.2015  


Komentáře ke článku celkem: 20
Islám a filozofieKateřina Dubská23. 01. 2015 12:24
 RE:RE: Islám a filozofieVáclav Lacina24. 01. 2015 23:34
Souhlas - spíš nesouhlasMartin V23. 01. 2015 12:29
 RE:RE: Souhlas - spíš nesouhlasJiří Hlavenka23. 01. 2015 13:24
 RE:RE: Souhlas - spíš nesouhlasMartin V23. 01. 2015 16:49
 RE:RE: Souhlas - spíš nesouhlas80M24. 01. 2015 11:27
 RE:RE: Souhlas - spíš nesouhlasJiří Hlavenka25. 01. 2015 11:23
Omyl. Cikány nenaučil na dávky minulý režim.Vladimír23. 01. 2015 13:50
 RE:RE: Omyl. Cikány nenaučil na dávky minulý režim.KRyštov23. 01. 2015 14:45
 RE:RE: Omyl. Cikány nenaučil na dávky minulý režim.Martin V23. 01. 2015 16:51
 RE:RE: Omyl. Cikány nenaučil na dávky minulý režim.Janek03. 02. 2015 08:21
Hadísy a Síra amatéreHadísy a Síra amatére23. 01. 2015 16:55
pár poznámekAssem Atassi23. 01. 2015 17:30
Islam jako zaminka.eM.23. 01. 2015 20:43
 RE:RE: Islam jako zaminka.Jiří Hlavenka25. 01. 2015 12:06
Stručný návod, jak porozumět arabskému světu.Michal Č.24. 01. 2015 11:51
Popravdě...Václav Lacina25. 01. 2015 00:35
Stručněpedro28. 01. 2015 20:51
Islam nie je problem...Ars30. 01. 2015 18:10
 RE:RE: Islam nie je problem...Martin V02. 02. 2015 11:46
Přidat příspěvek
 
Zavřít formulář
Odeslání článku e-mailem






SkyPicker

Glosy

Může Apple vůbec něčím potěšit... investory?

24.01.2013
Firma Apple ohlásila kvartální výsledky, které jsou "monstrózní", investory přesto nepotěšila a akcie firmy jdou dolů. Divné? Firma utržila 54,5 miliardy za kvartál a zisk činil 13 mili…více zde
Další glosy
Levné volání Fayn