Václav Havel, dobro a zlo

Skutečné ocenění až po životě. Týká se to prakticky každého velikána – jeho skutečné ocenění přijde až po životě, ne během něj. Hodnocení by mělo být bilanční a to opět nejde a není vkusné u žijící osoby, a naopak, během života jsou viditelnější a mediálně vděčnější jeho okamžité a drobné činy, než jeho odkaz. Stojí za to připomenout, že T. G. Masaryk byl za svého života mnohokrát kritizován a negativně až záštiplně hodnocen, a jeho současné vysoce kladné hodnocení není dáno jen povinnou úctou k zemřelému, ale tím, že po „zvážení jeho skutků“ s odstupem se ukázalo, jak nepodstatné jsou činy, za které byl kritizován a jak naopak důležité a zásadní jsou činy, za které byl chválen. Myslím, že totéž potká i Václava Havla – že se ukáže, jak nedůležité byly jeho „prohřešky“ (které ostatně dělá každý z nás) a jak podstatný je jeho myšlenkový odkaz (který naopak nikomu z nás dán není).

K tomu ještě jedna poznámka: teze platí i naopak. A tak, že člověk, který je či byl za svého života nesmírně populární, byl po smrti nebo i odchodu z veřejného života s odstupem zvážen a změřen právě opačně. To se jistě týká některých velmi známých diktátorů a zločinných typů, kteří ovšem dokázali uhranout davy, ale i osob méně černobílých: připomeňme například George W. Bushe, „war presidenta“ s jednou z nejvyšších popularit v nových dějinách USA, ze kterého mají dnes Američané jen kocovinu a názor „jak jsme mohli…“. Popularita za aktivního politického života je totiž často vyvolána mediální dovedností a chytrým populismem, po které zůstane, až dotyčný zmizí z prvních stránek magazínů, jen trapné prázdno.

 

Dvojí odkaz Václava Havla. Myslím, že z mnoha myšlenek i činů Václava Havla mají zejména dvě platnost univerzální v čase i v místě. První prokázal v praxi a je vyjádřena jeho činností završenou pádem komunismu a formulovanou v Moci bezmocných (i jinde). To znamená, že jednak není správné se zlem uzavírat dohody a kompromisy, a jednak, že se zlo, reprezentované fyzickou mocí, po zuby ozbrojenou armádou, se dá porazit pouze slovem. Že slovo je čin. Havel nebyl jistě jediný, kdo to tvrdil, ale formuloval to brilantně jako možná nikdo předtím i potom a dokázal to navíc v praxi. Ne náhodou jej jako velký vzor mají bojovníci za demokracii v ohavných režimech jako je Rusko nebo Čína.

Druhý významný odkaz se dle mého názoru projeví až v budoucnosti, bohužel ovšem dosti blízké. Havel vždy nadsazoval „morálku nad ekonomiku“ a byl za to v dobách ekonomického boomu zešměšňován jako naiva z dob dávno minulých. Přece ekonomika roste, platy rostou, peněženky tloustnou, huby se olepují mastnotou a teřichy se nadouvají, tak jakápak morálka, tou se nenajím; mudruj si, blbče, já si jdu koupit novou plazmovku.

Jenomže je vidět, kam lidstvo důraz na „it´s the economy, stupid“ dovedl. Z ekonomiky (hospodářství a hospodaření) se stalo čistokrevné loupežení, neboť peníze se staly nejvyšším měřítkem, a opěvovaný růst byl tvořen zadlužováním budoucích generací vícerým způsobem a v takové míře, že jej nebudou moci normálně splatit a budou trpět, protože jsme se my měli dobře. Jistě nebyl Václav Havel ze světových státníků jediný, kdo si toho byl vědom, ale byl jediný, kdo to nahlas říkal v době, kdy to bylo skoro neslušné.

 

 

Co je Havlovi připisováno neprávem. Zarazilo mě, jak často je toto zmiňováno a přitom naprosto neprávem: i v zahraničních zprávách jsem mnohokrát četl, že se zasloužil o „vzorový“, mírový rozchod Čechů a Slováků. Toto je stoprocentní a absurdní mýtus. Havel chtěl Československo zachovat (a když se mu to nepovedlo, abdikoval); ČSFR rozvedl v rychlém tempu, proti vůli velké většiny populace obou národů Klaus a Mečiar, kteří si byli více podobní, než se zdá, a učinili tak jen a pouze kvůli své vlastní mocichtivosti. Jak Klaus, tak Mečiar jsou oba intuitivní géniové moci a věděli, že ve společném státě by nemohl být nikdy premiérem, vládcem, nikdo z nich, či by přinejmenším nezískal tak silnou, až skoro neomezenou moc jako každý ve svém státě. Klaus a Mečiar nerozdělili Československo, protože si to přály národy obou zemí, ale proto, aby si vytvořili každý svoje vlastní knížectví.

 

Je možné se mocí neušpinit? Timothy Gordon Ash vyčítal Václavu Havlovi, že po provedení sametové revoluce nezůstal stranou jako nezávislá morální a filosofická autorita, a chopil se moci, kde se nutně ušpinil a tím pádem bylo i na jeho myšlenky pohlíženo jako na pošpiněné. Nevím, jestli by bylo lepší, kdyby Havel zůstal stranou – obávám se, že moudrým dnes není nasloucháno tak jako dříve a že noviny a televize jsou místo toho plné názorů různých burzovních analytiků než lidí, kteří mají skutečně co říci.

Problémem je, že není možné být u moci a neušpinit se. Člověk na vrcholu moci je povinen činit každý den desítky rozhodnutí, které nemůže předat, které musí učinit sám, a musí je učinit „tady a teď“, nemůže nechat problém vyhnít či jej vysedět. A velmi často je v situaci, kdy musí volit mezi špatným a špatným řešením a jen odhaduje, které bude to méně špatné. Velmi často je v situaci, kdy musí rozhodnout, aniž má k rozhodnutí dostatek informací a rozhodne proto špatně. Je ve stejné situaci jako manažer – každý z nás, kdo kdy něco řídil, to ví, že jsme se všichni mnohokrát „ušpinili“, rozhodli jsme špatně, někomu či něčemu jsme ublížili. Václav Havel se nemohl stát výjimkou, protože to nebylo možné.

 

Zlo a dobro. V divných dobách pochybujeme – nemají náhodou kousek pravdy ti nebo oni? Nejsou věci jiné, než se zdá, než si myslíme? V tomto okamžiku nepotěší nic více než skutečnost, že v nenávistném spílání Václavu Havlovi se dokonale protne krajní levice (komsomol.cz atd.) s krajní pravicí typu Euportál.cz. (Euportál je mimochodem plátek píšící zcela neuvěřitelně hnusné věci se záští a blbostí, která se jenom tak nevidí. Dokáže například za jednu z největších vyjmenovaných zrůdností Havla označit to, že „má postmoderní názory“ (!), sprostě denně spílá těm, které nesnáší. K tomuto z nejostudnějších českých médií všech dob se však veřejně hlásí prezident České republiky Václav Klaus. To jen pro ty, kteří by případně chtěli volit jeho stranu pro příští volby).

Zlo a dobro si představuji jako opačné body kruhu nebo koule, jedno je nahoře, druhé je v protipólu dole. Máme občas problém najít to nahoře – ale pokud se nám tak jasně v propojení obou extrémů ukáže, kde je to dole, je věc jasnější: je to právě naproti.