Máme rádi stát a Mirka Kalouska taky

Asi se shodneme, že obecné povědomí o vztahu českých občanů ke státu a jeho vrcholných představitelů je zhruba takovéto: o moc horší už to být nemůže. Stát je vnímán jako ten, který hodně bere, málo nedává, spoustu rozkrade a ještě se zadlužuje – a jeho vrcholní představitelé tomu buď bohorovně přihlížejí, nebo se na rozkrádání dokonce aktivně podílejí. 

Avšak když je národ podroben praktické zkoušce, tedy kdy tento opovrženíhodný stát požádá občany ještě o půjčku, zřejmě aby se mohl ještě více zadlužit, ještě více vyhazovat peníze oknem a korupčníkům, občané se mohou přetrhnout, aby mu půjčili. Jak je totiž známo, nabídka státních dluhopisů v maximálním objemu 10 mld Kč, plánovaná asi na měsíc, byla vyprodaná už za několik dní a zájem překročil nabídku o více než dvojnásobek (v pátek 7/12 ministerstvo registrovalo objednávky za 20,2 mld, prodej se musel zastavit, jinak by objednávky jistě narůstaly).

Co se vlastně stalo? Předem je potřeba říci, že dluhopisy kupovali skutečně v nemalém množství drobní střádalové, fyzické osoby – celkový počet objednávek (zájemců) byl okolo 40 000, tedy nešlo o to, že by si emisi rozebrali velcí, institucionální investoři (i když i ti samozřejmě nakupovali). Formát dluhopisu institucionálním investorům příliš nevyhovuje, když nejzajímavější (s 3% výnosem) je pětiletý bez možnosti jej předčasně prodat. Výnos je čistý, díky administrativní fintě není zdaňován - nominál dluhopisu je 1 Kč, tj. halířová daň z výnosu je vždy zaokrouhlena na 0 Kč. (Není to mimochodem obcházení smyslu, ducha daňového zákona?)

Ukazuje se tedy, že odpor vůči státu, se zvláštním zřetelem k Miroslavu Kalouskovi ze strany občanů není zase tak strašný. Samozřejmě všem vadí spousta hovadností, korupční chování nejvíce, ale vysoká míra nedůvěry v průzkumech veřejného mínění – jakož i smršť spílení v internetových diskusích, hospodách atd. – je možná zčásti dána obvyklým českým kverulantstvím, trochu závistí, trochu potřebou dělat sám sebe lepším tím, že ukazuju, jak jsou jiní ještě horší, trochu verbalizovanou touhou po zlepšení… V okamžiku, kdy mají lidé „hlasovat nohama“, náhle státu důvěru dají, a překvapivě vysokou.

Druhou věcí je, že lidé poměrně dobře cítí, že ze všech možných způsobů uložení (raději používejme tento termín než zhodnocení, protože o toto se zde skutečně nejedná) je nákup českého dluhopisu skoro nejjistější, nebo lépe řečeno nejméně špatný. Jaké má člověk, který má pár set tisíc úspor a chce si je nějak nechat na horší časy, možnosti? Dříve celkem bezpečně výnosné instrumenty, jako jsou akcie firem či komodity, jsou v dnešní době velmi riskantní – to není potřeba moc rozvádět. Úložka do cizích měn, která byla dříve skoro sázkou na jistotu, je dnes riskantnější než sázka na korunu. Nemovitosti jsou sice dost dole, ale může být ještě hůře, sestup cen se ještě nezastavil, nabídka převyšuje poptávku. Nechávat peníze na účtu u své banky přinese jednak nižší úrok než 3%, jednak je dost nejisté, jak na tom banky – všechny vlastněné zahraničními vlastníky – skutečně jsou. Otázku, jak na tom je český stát si jistě musíme klást taky, ale myslím, že zde hraje důležitou roli psychologický moment, že tomu, co je doma (co vidíme, kde žijeme, co můžeme částečně ovlivnit) věříme podstatně více než vlastníkovi z cizí, často vzdálené země.

Překvapivě rychlé vyprodání, ba dvojnásobné přeprodání nabídky státních dluhopisů tak vypovídá o tom, že stát a jeho „hrabivá ruka“ personalizovaná ministrem financí Kalouskem  se těší větší důvěře, než by internetové diskuse i o něco málo věrohodnější průzkumy veřejného mínění napovídaly.