Sbohem, Euro

Meditovat o Evropě v celé její nekonečné složitosti je zážitek, kterého vás ušetřím. Zjednoduším proto situaci na případ dvou firem, jedné ze země S (jako Sever) a jedné ze země J jako Jih; obrázek nebude úplně přesný, ale zato zřetelný.

Máme dvě firmy vyrábějící stejné či velmi podobné výrobky, pro představu třeba nějakou obecně použitelnou řadu elektromotorů. Firma S je umí vyrábět o tři, čtyři procenta lépe než firma J. Lépe znamená, že návrhy jejích inženýrů jsou nepatrně lepší než těch z J, že fabriky S mají vyšší výkonnost než J, tedy vyrobí stejné množství za nepatrně kratší čas, levněji nebo v mírně lepší kvalitě. Firma S má také vytrvalejší a usilovnější obchodníky a disciplinovanější management, zaměstnanci jsou o něco méně nemocní než u J, atd. atd.

Výsledkem, sčítáním a násobením těchto malinkých rozdílů (tj. 1.03 * 1.03 * 1.04 .. =) se dojde k tomu, že firma S dodává na trh své produkty o 15-20% výhodněji než firma J. Výhodněji znamená, že jsou buď o tento rozdíl levnější při stejné kvalitě a parametrech, nebo výkonnější při stejné ceně; nebo si může dovolit násobné výdaje na marketing a na obchod. Zkrátka „má převahu“.

Kdo dnes podniká, ví dobře, jak hyperkonkurenční prostředí globalizovaná ekonomika nastavila: stačí jakákoli maličká výhoda, a máme vítěze a máme poraženého – vítěz bere vše a poražený nemá nic. Rozdíl 15-20% v kvalitě, ceně, výkonnosti atd. je v globalizované ekonomice smrtící: vede k tomu, že firma S rychle získává trh na úkor firmy J. Firma J to může řešit slevami, což vede k tomu, že trh třeba na chvilku neztrácí, ale není schopna vydělávat, investovat do inovací, obchodu a marketingu, zatímco S bohatne. Po několika letech smutného souboje firma S definitivně vyhraje: J zanikne, je koupena (často právě firmou S, která ji po pár letech zavře).

Z ekonomického racia se stala „politická nutnost“

Což o to – takto to v podnikání i v přírodě chodí, že lepší vítězí, přičemž vítěz přežije a poražený ne. Pokud by šlo o soupeření dvou firem, obou z Mannheimu nebo obou z Brna, nestalo by se nic zoufalého. Pokud ale jde o standardní jev, který ilustruje (nenapravitelný!?) rozdíl mezi dvěma státy či regiony, nastane situace, kterou vidíme právě dnes, a která se dá léčit právě různými, na sobě nezávislými měnami a skoro nijak jinak.

Myšlenka eura, původně vznikla jako především ekonomický projekt v zásadní dohodě mezi Německem a Francií, vůdčími státy kontinentální Evropy státy s podobně vyspělou a efektivní ekonomikou, s mimořádně velkým objemem vzájemného obchodu i turistiky. Zavedení společné měny mezi těmito dvěma státy má pro tyto dva státy jasný a zřetelný benefit; podobný, jako kdybychom (kupříkladu) měli jinou měnu v Čechách a jinou na Moravě, a pak to sjednotili. Mezi těmito dvěma státy v té době už téměř neexistovaly překážky v obchodě či volném pohybu osob, takže zůstávaly pouze otravné směny z franku na marku a zpět, kurzová rizika pro podnikatele a ztráty při konverzích.

Protože ale nebylo (politicky!) možné, aby se na společné měně dohodly jen tyto dva státy, byly přizváni i další členové EU: jistě nevadilo Rakousko (které mělo stejně měnu připoutanou k marce), jistě nevadil Benelux, Finsko nebo Irsko. Ale opět, nebylo politicky možné vynechat další země „společné evropské rodiny“, tedy Španělsko, Portugalsko, Itálii a Řecko. Milovníky historických bizarností jistě potěší to, že znak pro Euro je parafrází řeckého písmene Epsilon, s odkazem Řecko = kolébka evropské civilizace.

Zapomínáme na přínosy eura

Ekonomové i politici si byli při zavádění eura vědomi toho, že i euro má jako každá správná mince dvě strany, a že existují přínosy i nevýhody, a že přínosy eura jsou obrovské, a že nebýt zavedení Eura, mohli jsme se dnes potýkat s úplně jinými a stejně tak obrovskými problémy, jako například spekulační útoky na izolované, malé evropské měny, celkovou nedůvěryhodnost těchto měn (projevující se v jejich nízkém kurzu, vysokém úročení půjček, v tom, že by se s dalším světem stejně obchodovalo v univerzálním dolaru atd.).

Euro se obchodovalo krátce po svém spuštění v poměru 0,8 k americkém dolaru (tj. dolar byl více než euro), což dobře vystihovalo skutečnou hodnotu „koše evropských měn přeměněného na menu jedinou“. Dnes euro osciluje mezi 1,5-1,6 dolaru, tedy posílilo téměř dvojnásobně, ačkoli americká ekonomika stále vykazuje rychlejší růst a dynamiku než vedoucí ekonomiky evropské. Euro se stalo světovou rezervní měnou vedle dolaru, což pro eurové ekonomiky nesmírně pozitivní; před eurem měla podobnou, ale zdaleka ne tak silnou pozici pouze německá marka a žádná z dalších evropských měn (kde je dnes euro) ani vzdáleně a ani omylem. Téměř dvojnásobný vzestup společné evropské měny proti dolaru je zdůvodnitelný pouze onou společnou evropskou měnou, prostým faktem, že vznikl nejsilnější ekonomický útvar na světě se společnou měnou.

Je velice módní nyní kritizovat euro a z těch, kteří jej zaváděli, dělat blbce. Kdybychom ale dnes museli kupovat veškeré mimoevropské zboží (ale i to evropské, viz cena surovin atd.) za dvojnásobek dnešních cen, kdyby stály pohonné hmoty dvojnásobek co nyní, a kdyby někdo řekl, že v případě společné měny by to všechno stálo, zřejmě bychom nadávali představitelům evropských států ještě podstatně vulgárněji za to, že společnou měnu nezavedli.

Můžeme tedy říci, že zavedení společné měny mezi státy se standardně, historicky podobnou ekonomickou výkonností (a geografickou blízkostí, ač to není úplně nutné) je ekonomicky jednoznačně a silně pozitivním krokem, kde velké výhody převažují nad drobnými nevýhodami zcela dramaticky.

Namísto k setření rozdílů dochází k jejich zvýraznění

Ač nevidím do hlav evropských představitelů v oné době, z dobových dokumentů lze vyčíst, že si byli vědomi rozdílů ve výkonnosti ekonomik (přesněji: v zaostávání jihu za severem), domnívali se, že společná měna povede k setření těchto rozdílů, k dotažení jihu na sever, zjednodušeně řečeno. K tomuto došlo jen částečně a spíše jen opticky – vlastně se zavedením eura stali „chudí“ Řekové a Portugalci, vlastníci volatilních a málo cenných drachem a escudos, pronásledovaní vysokými inflacemi a znehodnocováním měn.

Zde je dobré se zastavit a ilustrovat, co to znamenalo například pro Řecko. Moderní drachma vznikla v roce 1832, největší hodnotou byly zlaté dvacetidrachmovky (obsahující skutečně 6g ryzího zlata, zbytek bylo stříbro). Během let, ale zejména během druhé světové války došlo k dramatickému inflačnímu znehodnocování drachmy, když v roce 1944 byly vydávány bankovky v hodnotě 1 000 000 000 000 drachem, tedy bilióndrachmovky. Po válce byla drachma byla v roce 1944 měněna nová za starou v poměru 1:50 000 000 000. To ale nestačilo, inflace se opět rozeběhla hyperinflační pádivostí - v roce 1954 byla drachma znovu revalvována v poměru 1000:1, a byla přivázaná k dolaru v poměru 30:1 v Bretton-woodském systému. Ten byl v roce 1973 opuštěn, ale drachma i nadále ztrácela - před zavedením eura byl již kurz 400 drachem za jeden dolar. Toto ukazuje nejen na problémy Řecka, ale vůbec na rizika malé země s „malou“ měnou: vlastně jakékoli úspory v této měně jsou nesmyslné, protože jsou rekordním tempem znehodnocovány. Bez úspor pak není investic, rozvoje, jí a podniká se „z ruky do huby“ atd.

Představa, že zavedením silného eura dojde k odstranění lokálních inflací, kolísání a vůbec nedůvěryhodnosti místních měn, byla pravdivá. Nedošlo však k druhému jevu – k postupnému sbližování ekonomické výkonnosti. Toto nebylo zcela viditelné v prvních letech po zavedení eura, ale jakmile se „severské“ korporace trochu otrkaly, začaly si jižní trhy bez cavyků podmaňovat.

Dnes je situace pro jih beznadějná, protože proti nim stojí rozjetá mašinérie bohatých, prudce inovativních a efektivních severních korporací, které jsou navíc fedrovány bohatými státy, které luxusně podporují například tolik důležité vzdělávání a inovace. Znamená to tedy, že ani v případě, že by se ze dne na den stalo Řecko vzorově řízeným štíhlým státem a Řekové teutonsky pečlivými pracanty, se na situaci moc nezmění. Vítěz nepustí opratě z rukou a ani jej to nebude stát moc úsilí. Dobře to ostatně ilustruje sjednocení Německa: navzdory obrovským transferům peněz směrem Západ-Východ ekonomická výkonnost (bývalého) východního Německa klesala, a toto bylo doprovázeno odlivem mozků a elit z chudší části do bohatší, tedy k dalšímu oslabování už tak slabého regionu. Totéž ovšem probíhá i nyní v jiho-severním evropském směru: elity prchají, oslabují tím slabé a posilují ty silné.  

Rozlučme se nejen s létem, ale také s eurem

Disproporce v ekonomické výkonnosti „jih vs sever“ nejsou nijak rozumně řešitelné. Jejich výsledkem je, jak jsem zde již psal, nevyhnutelné další zadlužování jihu, protože zatímco sever více vyrábí než spotřebovává, u jihu je tomu naopak. Můžete zavádět jak chcete kvalitní a střídmý stát, můžete se ureformovat k zemdlení, můžete se uškrtat k smrti, ale tuto skutečnost nezměníte. Představa, že se horší (zejména exportní) výkonnost vyřeší nějaké ekonomické reformy, je mylná – mohou samozřejmě v lecčems pomoci, ale tento de facto „geografický“ problém nesmažou.

Paradoxně by pomohlo další opatření z rodu neprůchodných, tedy opětovné vystavění obchodních barikád na těch hranicích, kde se nejvíce krvácí – tedy vysoká importní cla na zboží ze severu. To nenastane. Druhou možností pak je, že sever bude jih Evropy trvale dotovat, což by se mohlo stát, pokud by skutečně vznikl jeden stát s názvem Europa a šlo by pak o transfery mezi bohatšími a chudšími regiony. (Tyto transfery v rámci států samozřejmě existují a jsou velké, ale zatímco se západní Němec příliš nerozpakuje setrvale dotovat východního Němce, respektive remcá jen mírně, nelze si představit, že by tentýž Němec podobně a setrvale dotoval Řeka nebo Portugalce).

Jsem tedy názoru, že euro jako společná měna pro celou Evropu (či celou EU) bude jednoho krásného opuštěno a ostatně stále se množící a stále odvážnější úvahy na toto téma (co jiného je třeba idea „dvourychlostní Evropy“) jsou vlastně mediální palebnou přípravou na to, aby se Evropané postupně připravovali takovýto krok schválit a strávit. Tento krok by již nyní přivítal Sever, ačkoli to neříká nahlas, protože „se to nesmí říkat“; naopak se bude zuřivě bránit Jih, neboť se přistěhoval do bohaté rodiny a nebude ji chtít opustit. Tak, jak se budou postupně blížit (a nastávat) bankroty jižních států, bude ale mít Jih stále méně možností se tomuto bránit. Nakonec pak bude mechanismus za pomocí cukru a biče vymyšlen a zaveden: vznikne například „severní euro“ společné pro některé státy a „jižní euro“ společné pro skupinu jižních států, měny budou zpočátku připoutány, ale postupně, predikovaně bude pod taktovkou ECB kurz rozvolňován a následně zcela uvolněn – výměnou za to dojde k odpuštění dluhů jihu a tím k jeho záchraně od defaultu. Samozřejmě i tak to bude nejhorší ekonomický otřes pravděpodobně v celé historii moderní civilizace.

A naše starost? Jen jediná: spadnout do té lepší a ne do té slabší části Evropy.