Do důchodu v sedmdesáti, pro podporu v pětapadesáti

Jsou věci důležité a věci nedůležité. K těm nedůležitým například patří… no, vlastně skoro všechno a k těm důležitým patří, jak bude za třicet let vypadat Evropa plná důchodců. Sice je to až za třicet let, ale je to jako postupující těžká choroba: když se jí nepostavíme nyní, za třicet let nás bezpečně zabije, bez ohledu na to co přinese nebo nepřinese kosmický výzkum v lékařství.

Na úvod je potřeba zmínit jedno hodně zásadní zmatení pojmů. V Česku (i jinde na světě) existuje cosi, co se jmenuje Důchodové pojištění. Pojištění je dle definice i selského smyslu slova něco, co nás „zabezpečuje“, abychom v okamžiku, kdy dosáhneme určitého věku a přestaneme pracovat, dostávali peníze na život. Výrazu pojištění pak zcela jasně každý rozumí tak, že spoříme (dáváme někam peníze), a až nastane pojistná událost (= nárok na penzi), dostáváme peníze zpět.

Je potřeba nahlas říci, že to je nesmysl, případně rovnou použít pojem podvod. Žádné důchodové pojištění, žádné „střádání peněz na důchod“ neexistuje. Peníze, které stát dostává od dnešních aktivně vydělávajících peněz stát okamžitě a dnes či letos, spotřebuje. My si tedy nespoříme na svůj důchod, ale platíme z něj důchod našich rodičů. Tím, že odvádíme pojistné, si tak naprosto nezabezpečujeme svůj vlastní důchod;  na náš důchod budou muset vydělat jiní. Je možná tvrdé toto nazývat podvodem, protože lidé, kteří ekonomické souvislosti sledují a studují, to znají – ale obávám se, že většina pracujících si opravdu myslí, že to, co se jim odvádí z platu, se někde uloží, tam to pěkně leží (případně se to i investuje, ale stále hodnota zůstává) a pak se jim to vrací. A nevědí nic o tom, že tyto peníze jsou už nenávratně utraceny. Tento systém financování důchodů se perverzně nazývá průběžné financování, což je hezký a zodpovědně znějící termín pro financování velmi nehezké a nezodpovědné. Mimochodem, jeden z trvalých argumentů seniorů, kdykoli jde řeč o důchodech, je: celý život jsme si na ně spořili. Nespořili.

Tato v podstatě známá věc, označovaná nyní vzhledem k demografickému vývoji jako „důchodová past“ je jádrem všech problémů s penzemi. Pokud by člověk na důchod skutečně spořil, tedy ukládal a pak si to vybíral, pak by bylo úplně jedno, jestli poměr pracujících vs důchodci je 5:1 nebo 1:5 či jakýkoli jiný. Protože ale současné důchody jsou tvořeny současnými odvody pracujících, problém zde máme.

Jedním z navrhovaných řešení, která se označují jako nezbytná, je postupné prodlužování odchodu věku do důchodu. I když se to ještě neříká nahlas, panuje konsenzus, že kvůli vyhnutí se důchodové pasti se bude muset věk postupně pomalu prodlužovat, až dosáhne cca 70 let. Napovídá tomu prodlužování délky života i jeho kvality, tj. lidé žijí nejen déle, ale jsou také ve vyšším věku zdravější a obecně „provozuschopnější“ než dříve. Takže – do důchodu v 70, žádný problém?

Ne tak docela. To, že člověk je v pětašedesáti ještě provozuschopný, neznamená, že je uplatnitelný na tzv. trhu práce. Již z tohoto výrazu je jasné, o co jde: trh je něco, kde dochází k soutěži, kde ti lepší vyhrají a uspějí, a ti horší a slabší odejdou s prázdnou. To je přesně případ, který se bude týkat budoucích seniorů. Velká většina pracovních míst a pracovních náplní totiž klade požadavky, kterým nejlépe vyhoví lidé mladšího až středního věku: flexibilita, bystrost, rychlé změny, schopnost se rychle měnit a přizpůsobovat, stěhovat se za místem nebo s místem a podobně. Senior je stavěn jinak: je zkušený, stabilní, možná trošku pomalejší, dělá málo chyb, je spolehlivý, rutinní práci odvádí bezvadně.  U většiny prací je vyžadováno zvládání technologií, což dělá seniorům problém. Že my už technologie zvládáme? Ale to naši otcové ve svém středním věku také – vrcholnou technologickou dovedností v té době bylo opravit embéčko a vyměnit lampu v televizi. Naší znalosti současných technologií se budou naši vnuci smát stejně tak.

Samozřejmě, že pro seniory místa budou – i nyní jsou. Je jich ale málo; kromě vysloveně zkušenostních jobů v nejvyšším managementu jsou to naopak místa na dolním konci – hlídači a noční vrátní, což nevím, jestli je pro střední třídu po odchodu do penze přijatelné. Žádná regulační opatření, žádná pozitivní diskriminace k zaměstnávání seniorů nepřispěje: senior jednoduše neuspěje u vstupního testu, nezvládne úvodní zkoušky.

Seniorů v předpenzijním věku bude samozřejmě přibývat tak, jak bude růst věk odchodu do penze, a skončí v náručí státu tak jako tak. Prodlužování věku odchodu do penze, tato jediná „zaručená“ zbraň proti penzijní pasti tak nakonec nebude mít významný účinek – podpora v nezaměstnanosti je cca na úrovni 50% čisté mzdy, průměrný důchod cca 40%. (Důchodce tak nakonec vyjde stát levněji než nezaměstnaný).

Má to nějaké řešení? Nejhorší zpráva na konec: zatím nikdo na nic kloudného nepřišel. Demografické nůžky se nemilosrdně rozvírají ve všech třech směrech: do pracovního procesu vstupujeme později než dříve (protože každý si dnes dělá tzv. vysokou školu, dříve elitní vzdělání vyhrazené těm nejlepším), žijeme stále déle a navíc klesá porodnost. Všechno toto je „výsadou“ bohaté civilizace, tzn. k původnímu stavu bychom se mohli vrátit jen zpětným zchudnutím.

To, o co se dnes vlády vyspělých zemí pokoušejí, jsou velmi nesmělé (neboť nepopulární) a velice částečkové kroky. Malinké zvýšení věku odchodu do penze může o cosi pomoci. Vícepilířové financování také, ale současně to ochuzuje příjmy státního rozpočtu, tj. je to trochu z deště pod okap. Podpora (například dotováním) částečného zaměstnávání, které by mohlo být vhodné právě pro seniory, je zatím ve stavu experimentování a je to rovněž trochu dvojsečná zbraň. Snahy o úsporné státní rozpočty semtam jsou, ale vidíme, jak těžké je uspořit tam nebo onde jediné promile – tikající penzijní problém je o pár řádů vyšší. Podpora porodnosti nebo případného přistěhovalectví ekonomicky aktivních lidí tento problém naprosto neřeší, pouze posouvá o něco dále do budoucnosti – i dítě vidí, že růst počtu obyvatel musí mít svůj konec (a samozřejmě přináší další problémy).

Myslím, že naprostá většina ekonomických nepříjemností, které svět dnes sužují, je řešitelná a dokonce je i semtam řešena. U penzijní pasti se ale obávám, že se v podstatě jedná o střežené tajemství – o problému i jeho v podstatě neřešitelnosti se nikdo neodváží ani promluvit a spoléhá na to, že až nastane, „on u toho nebude“. Případně ano, ale jako penzista, který si odložil dostatek peněz bokem, protože ví, že tato velká voda přijde.