Kdo půjde do soukromého penzijního spojení? Nikdo.

Ve skutečnosti není o čem debatovat. Do soukromých penzijních fondů, pokud nebudou povinné, totiž půjde spořit tak málo lidí, že se jejich význam českou ekonomiku, pro stabilní důchodový systém opírající se o několik pilířů přiblíží k nule – i nadále bude tento systém stát stejně jako chaloupka na kuří nožce pouze na jediném státním sloupu.

Kdo už dříve přemýšlel, že současná úroveň zabezpečení na stáří (z důchodu) není valná a něco pro to udělal, dávno se připojistil. Možnosti penzijního připojištění (či jiného – pro případ nemoci, úrazu atd.) jsou nepřeberné, agenti chodí dům od domu, reklama je všudypřítomná. Člověk vlastně ani nemusí moc chtít a je připojištěn, a když se neubrání, tak ještě pak několikrát přepojištěn… Dá se říci, že vláda poněkud nosí vodu do studně – přichází s nabídkou, která už tu (jen s jiným pojmenováním) dávno je a kdo chtěl, využil ji a již má nemálo naspořeno, „napojištěno“.

Kdo o tom nepřemýšlel (či přemýšlel a nepřipojistil se), se může nacházet v jedné z následujících situací. Buď je to osoba bohatá až velmi bohatá; takový člověk ale většinou „umí počítat“, finanční prostředky investoval, má významná aktiva (nemovitosti, podíly ve firmách, hotovost, cenné papíry, komodity atd. atd.) a celkem jej nějaký důchod netrápí – jeho výše je, upřímně řečeno, pod jeho rozlišovací schopností. Na stáří je zajištěn zcela jiným způsobem. Aby ještě přemýšlel, jestli nějakých pár procent čehosi investuje do nějakých fondů s nejasnou budoucností – proč by to dělal? Vůbec se nebude obtěžovat.

Druhá možnost je, že jste člověk chudý, žijící z ruky do úst a z podprůměrného platu. To se týká asi 60% populace, kterou zajímá, kolik dostanou takzvaně na ruku a moc ani nevědí, co se děje s tím zbytkem – za to ovšem čekají, že až půjdou do penze, bude je živit stát až do konce svých dnů. Pro dolní polovinu populace je stát jedinou jistotou, kterou znají, a slovo „fond“ jim zní jako něco, přes co se vždycky ztratí a rozkrade hromada peněz. (Celkem oprávněně, nutno dodat.) Když zjistí, že budou muset do tohoto spoření přidat ještě dvě procenta ze svého, a všechno to skončí v nějakém fondu… myslel někdo ze státních plánovačů vůbec vážně, že na to tato část populace skočí? Aby vyměnili jistotu státního důchodu – mizerného sice, ale oni stejně nečekají, že si budou ke stáru vyskakovat, když si nevyskakovali celý život – za nějaký fond, to se opravdu nedá očekávat.

Třetí a poslední možnost je, že se nalézáte ve střední třídě, což může být zbývající čtvrtina až třetina populace. Tady je jediná šance na úspěch, ovšem neveliká. Střední třída má k dispozici určité neveliké prostředky navíc; je ale současně zodpovědná a proto pro ni nejvíce platí odstavec na začátku - ta část ze střední třídy, která o zvýšení komfortu pro stáří uvažovala, je již připojištěná.  Pro přesměrování části dnešní penzijní daně do soukromého fondu by musel existovat silný a jednoznačný argument pro, a prakticky žádné argumenty proti.

A tu máme opět problém. Za prvé: i zde lidem samozřejmě neunikají rizika investic do fondů. Od možného postátnění (vidíme to kolem nás), přes krach či rozkradení fondu (ano, jistě, bude pojištěno, ale pochybnosti trvají) až po to nejdůležitější – kalkulaci návratnosti. Vůbec není jisté, zda soukromý fond vůbec bude mít nadinflační výnosy (valorizace, tj. zvyšování důchodů dle míry inflace je dáno zákonem!). V měření uplynulých pěti let jich měla většina fondů mírně až hluboce podinflační výnos, a současná nejistota a rozkolísanost světové ekonomiky vůbec neslibuje třicet let hladkého růstu. Tedy i pro ty, kteří počítají – a střední třída obvykle umí počítat – nebude tato forma penzijního spoření zřetelně atraktivní. A samozřejmě i zde jsou faktorem ta dvě procenta navíc: ne každý je bude chtít dát do fondu, ze kterého vlastně není cesta zpět. Když už si totiž bude chtít odkládat dvě procenta navíc, nezvolí penzijní fond (není úniku, stát po tom bude neustále pošilhávat atd.), ale jednoduše je umístí do zabezpečeného finančního instrumentu.

Češi jsou většinově velmi konzervativní a neradi mění své chování; zejména ve službách dlouhodobého užívání (finance, voda/elektřina/plyn, telekomunikace) patří k nejkonzervativnějším na světě. Malá výhoda je nepřiměje k tomu, aby změnili svoje zvyky.

Současně – a to neplatí jen pro Čechy – je pro ně velmi těžko představitelné plánování a investování na třicet, čtyřicet let dopředu. Bankéři s úsměvem říkají, že když Čech hovoří o dlouhodobé investici, má na mysli tři nebo čtyři roky. Třicet či čtyřicet let – do je doba, kdy bude Čech užívat důsledky svého finančního rozhodnutí, o kterém je zde řeč – to je pro našince naprostá science fiction. Nevyměníme nikdy jistotu za nejistotu, nejsme národ dobrodruhů a riskérů. Pokud tedy ministr Drábek, jakkoli je to sympatický a pracovitý muž, hovoří o odhadu 50-60% účasti v tomto spoření, jsou to pouze zbožná přání, která se nenaplní ani z desetiny. A na úvahy o tom, že někde jinde to takto funguje, lze odpovědět jednoduše: jsou produkty globální, vytvořené pro globální trh a globálně prodejné – jako limča Coca-Cola, fotoaparát Canon nebo film Avatar. A pak jsou produkty, jejichž úspěch závisí na historické paměti a současné zkušenosti daného národa, a i když se tváří globálně, jsou přísně lokální a to, že jsou úspěšné ve Vídni znamená, že v Praze mohou být zoufale neúspěšné.

Pokud by za mnou přišel přítel a ptal se, zda má dobrovolné penzijní spoření zvolit, odpověděl bych mu: Kamaráde, jestli si chceš mermomocí hrát na hrdinu, zkus to někde jinde. Tento stát je sice pěkně zparchantělá instituce, ale zatím se nikdy a nikde v civilizovaných zemích nestalo, že by stát řekl – tak, penzisti, kasa prázdná, od zítřka máte utrum. Když nastane krize planetárních rozměrů, tak ti nebudou peníze k ničemu, ať jsou od státu nebo od banky, nic si za ně nekoupíš. V této hře je pořád ještě moc neznámých: míra zhodnocení je neznámá, míra rizika je neznámá, míra choutek státu, až mu budou docházet finance a bude hledat, kde by je zrekvíroval, je taky neznámá. Nestojí to za to. Jestli chceš být ve stáří klidný, zabezpeč se sám, postav si domeček, ten pak můžeš vyměnit za skromnější byt, pořiď si i jiná aktiva. Starej se dobře o své zdraví fyzické i duševní, aby sis mohl i ve stáří přivydělat; je to větší zábava než čučet celý den na bednu. Měj lásku ke svým dětem, ve stáří ti to oplatí a nenechají tě ve štychu. A nezapomeň, že za třicet let bude nás, penzistů, v zemi většina – budeme mít stále volební právo a hezky sobecky si zvolíme tu partaj, která nám půjde nejvíc na ruku a svoje důchody si nejenom pohlídáme, ale taky hezky navýšíme.