Korupční systém se líbí všem, a médiím vlastně vyhovuje taky

Musím poopravit úvodní tvrzení předchozího článku: tzv. Drobilova aféra není tak úplně tuctová. Poodkrývá totiž zásadní skutečnost, o které se dříve mohlo jen spekulovat a fantazírovat: jaká je podstata „korupčního systému“ v české státní správě a čemu slouží. A zároveň nastoluje velmi znepokojující tezi: masovým médiím tento systém vyhovuje dvojnásob, protože jednak baví jejich čtenáře a jednak živí jejich vydavatele.

Je předem nutné uvést, že se stále (a bohužel) pohybujeme ve sféře úvah, nikoli důkazů – za předpokládané zločiny dosud nebyl nikdo pravomocně odsouzen. Informace – i s tím, že bereme, že řada z nich může být fabrikovaných – ale postupně doplňují křížovku a občané ČR nepotřebují úřední glejt na to, že uhádli tajenku správně.

O velmi časté korupci ve státní a veřejné správě u nás zřejmě nepochybuje vůbec nikdo, ostatně nemalé procento z nás se s ní potkalo na vlastní kůži (průzkumy udávají 20-30% občanů osobně konfrontovaných s korupcí). Obecná představa ale byla a zřejmě stále je taková, že za korupcí stojí jednotliví, spíše vyšší, ba i nejvyšší úředníci, kteří prostě využili příležitosti si naplnit svoji kapsu z cizího. Tedy jev samozřejmě odsouzeníhodný, ale stále jde o selhání jednotlivců, byť poněkud masového charakteru. Tedy „jdu do politiky, abych si nahrabal“ – to je názor, který opět dle průzkumů sdílí většina občanů ČR. Ovšem, musím se trošku odvěčit těm, kteří mě do toho či onoho křesla politicky nominovali a dosadili, tak pošlu rodné straně nějaký příspěvek, případně jej rozepíšu na pár černých duší, aby to nebilo tolik do očí. Opět ohavnost, ale pro lidi jaksi snesitelná – vím, že je to hrozné to takto černé na bílém psát, ale tak to zkrátka je.

Případ „Drobil“, podpořený ale i jinými indiciemi (korupční praktiky ve vyzbrojovacím oddělení armády ČR) ale naznačuje situaci, která je ještě podstatně horší. A to, že je zde skutečně vybudován systém, mechanismus, tedy cosi, co funguje, co opakovaně „slouží“ se strojovou přesností už řadu let, zaměření především na financování politických stran a zejména jejich předvolebních kampaní. Jistěže něco odkápne i jednotlivcům, kteří vše realizují, a nebude to maličkost – ale oni jsou jen figurkami v systému vymyšleném a nastaveném jinými.

Zločin je zlá věc. Organizovaný zločin je věc ještě horší – proto je na něj pamatováno i v zákonících a tresty jsou za něj vyšší. Ale zločin organizovaný přímo státem, tedy jeho vrcholnými představiteli? Ne že by „běžný“ organizovaný zločin byla zrovna sranda, ale tady už opravdu končí veškerá legrace. Je totiž nemyslitelné a nepředstavitelné, že by tento systém mohl existovat bez velmi jasného vědomí všech vrcholných straníků (často též premiérů, ministrů, vedení parlamentu, a samozřejmě i prezidenta), a to u všech parlamentních stran, možná s výjimkou Zelených.

Toto je nutné velmi zdůraznit a ještě jednou zopakovat. Ne náhodou jsme blízko Ruska, kde se vždycky říkalo „car je dobrý, špatní jsou jeho ministři“. Že by čeští carové, tedy šéfové politických stran, o tomto systému nevěděli, či jej případně dokonce aktivně nezaváděli? Že by se lidé jako Klaus či Zeman spokojili s vysvětlením svých „mužů na špinavou práci“ ve smyslu: tady na tento účet přiteče miliarda pro stranické účely, neptejte se odkud?  Všimněte si mimochodem, jak se náhle a vehementně Václav Klaus vložil do věci (po které mu samozřejmě nic není, jestli něco do náplně prezidenta ČR něco nespadá, tak je to urovnávání korupčních skandálů, pokud někdo pochybuje, nechť si přečte Ústavu ČR). Klausova věta, cituji doslova: „Neumím žít ve světě, kde lidé nosí po kapsách nějaké nahrávací přístroje a tímto způsobem si nahrávají nebo nenahrávají, falšují nebo nefalšují tu nahrávku“ by neměla zapadnout a měli bychom si plně uvědomit, co nám zde prezident této země říká. (Je to nicméně velmi konzistentní s jeho dřívějšími výroky o „zhasnutí“ či že „nepozná špinavé peníze“, omlouvám se, že zřejmě necituji úplně přesně, ale jde tady o smysl).

Klaus vidí, že tajemství mechanismu (domnívám se, že sestrojeného za časů opoziční smlouvy, kde je myslím jasné, jak se jmenovali dva hlavní konstruktéři) je skoro prozrazeno, a rozhodl se, i za cenu nemalého osobního risku, rychle vše uhladit, ať se na věc zapomene – však jsou na krku Vánoce. Tohle Klaus vždycky uměl.

Bohužel celý mechanismus má ještě jeden velesmutný aspekt, a tím je role masových médií. Ta mají podobné kauzy velmi ráda, protože je to vždy velké téma, kterým lze spolehlivě udržovat pozornost čtenářů (vysokou prodejnost titulu); téma se vždy tzv. vaří zhruba týden, kdy se postupně čtenářům nakládají další dávky, další informace, citáty, reakce, i když jsou třeba k dispozici už první den. To je pochopitelné a není na tom nic špatného.

Horší ovšem je, že tento systém médiím vlastně vyhovuje, neboť je přímo inzertně živí. Knetig v rozhovorech (via Jaroslav Plesl) uvádí, že politické strany potřebují na volební kampaně zhruba dvě a půl miliardy korun; přičemž oficiální příjmy (od státu, z členských příspěvků a přiznaných darů) jsou v nízkých stovkách miliónů korun. A kam plynou miliardy (kde měly být stamilióny)? Vlastníkům klíčových médií v podobě inzerce. V uplynulých dvou „supervolebních“ rocích byly příjmy z inzerce politických stran pro hlavní média doslova spásou (neboť tradiční komerční inzerce spadla na polovinu), pro mnohé z ních i záchranou před utopením.

Nikdo nezná lépe, kolik skutečně stojí inzerce, než mediální domy; nikdo neví přesněji, jaké slevy v branži se dávají a jaké nedávají. Nikdo si inzertní trh nemapuje přesněji než vydavatelé samotní, protože potřebují přesně vědět, kolik a od koho dostává konkurence. Nikdo si tedy nedovede lépe spočítat, kolik skutečných peněz obdržel mediální trh od politických stran, od novin, přes rádio a televizi až po billboardy. Tato čísla leží u velkých vydavatelů na stole a jsou to částky, které samy o sobě násobně přesahují oficiální (tj. „čisté“) příjmy politických stran. Přesto nikdo z nich nedal tato čísla na stůl, nedoplnil to kupeckými počty týkajících se provozu stran (kanceláře, lidi, nájmy, roadshow, sjezdy..) a neřekl: tyto peníze jste prokazatelně utratili. Kde jste je vzali? Ve vašem účetnictví to nevidím.

Každá firma má černé fondy, kasičku, která jde mimo účetnictví. Platí se z toho chlast na firemních pijatykách a vyplácejí se brigoši na ruku, protože se nikdo nechce párat se smlouvama. Stomiliónová firma má v černém fondu čili čf tak sto tisíc. Stomiliónová (oficiální „obrat“) politická strana má v černém fondu 2,5 miliardy, pokud si pak Knetig nevymýšlí. Tak to je tedy, ehm, frajeřina.

Jak jsme nevesele začali, tak nevesele i skončíme. Zkaženost jsme alibisticky připisovali minulému režimu, který nás padesát let křivil a podle toho vypadáme. (Takže to není vina naše, ale jakýchsi bývalých bolševiků). Jenomže když se podíváte na zlaté hochy, kteří organizují, jak sami říkají, „gradování“ miliard z veřejných zakázek (slyšel jsem ještě jedno hezké slovo: „odloupnout“), jsou to všechno třicátníci. Ti zažili socialismus někde v páté obecné, takže je nemělo co zkazit. Nemělo?

Už jsem to tu tuším jednou psal, ale opakování matka moudrosti. Slovo „morálka“, které je v těchto souvislostech tak veledůležité, se na webu Velkého učitele, kde je toho napublikováno víc než je snesitelné, téměř nevyskytuje – a když už, tak v pejorativním smyslu, jako třeba ve spojení „dvojí morálka“ nebo je označována za „slůvko“ (!). Na webu jeho Věrných žáků, ze kterých často povstává tato zlatá mládež, se nevyskytuje ani jednou. Tak pak se nedivme, jak to dopadá, když morálka je „slůvko“, ale ekonomika (tj. prachy) je nejdůležitější a posvátná. Velký učitel měl pozorné žáky. Ale zatímco komunistická ideologie, které jsme ochotni pořád ještě připisovat trable českého světa, je spolehlivě mrtvá, z tohoto jen tak lehce nevystřízlivíme.