Sluneční podnikatelé a Ikarův pád

Banky v tom jedou také

Nedávno si v novinách objednal jeden sluneční podnikatel (nevím, proč se tomu stále říká solární, když máme k dispozici zcela přesný termín v domácím jazyce) celostránkovou reklamu, ve které naříká, jak mu vládní regulace zruinuje jeho bezvadně naplánované podnikání. A bezděky – jemu zcela jistě na tom nepřišlo nic zvláštního – prozradil cosi, čeho bychom se měli chytit: jde o financování těchto projektů, které bude dosti podobné i v jiných případech.

Podnikatel vložil do slunečního projektu vlastních 50 miliónů a dalších cca 250 mu půjčila banka; sám uvádí že na zhruba 6% úrok, platí tedy ročně ze začátku asi 15 miliónů korun jen na úrocích (postupně, jak se snižuje jistina, se snižuje i úrok, pokud se ovšem nezmění sazby. Podnikatel pak dopočítává, že před vládní regulací (zdaněním) slunečního podnikání by měl ročně malý zisk, ze začátku jen ve statisících korun, nyní bude mít ztrátu v jednotkách miliónů; vzdálené roky už nepropočítává (ty by pro něj měly být lepší, protože zátěž od banky klesne; nicméně elektrárna možná bude vyžadovat opravy či repase, zmírní se dotace a cena energie na trhu se nedá předvídat).

Z toho jsou vidět dvě velmi zajímavé a podstatné věci. Prvním je, že toto podnikání je krásným byznysem především pro banky. PRIBOR (zjednodušeně: „za kolik banky nakupují peníze“) je dnes pod jedním procentem, banka si tedy i u takto velkého a ve své době státem vlastně garantovaného úvěru k 1% na nákupu přirazí dalších 5% na prodeji. Protože vlastní peníze bankou jen protečou (nakoupí je a „prodá“), činí hrubá marže banky 80%. (Není to úplně přesné, banka musí držet proti úvěrům jakýsi vlastní kapitál, který ji něco stojí atd.). Banka je samozřejmě zajištěna i proti kolísání PRIBORu, všechny úvěrové smlouvy obsahují klauzuli o zvyšování úrokové míry v závislosti na pohybech této sazby. U velmi dlouhodobého úvěru (15-20 let, běžný u tohoto druhu staveb) pak banka získá na úrocích částku někde v rozmezí mezi 120-200 mil. Kč.

Dá se říci, že banka nese riziko. Ano, ale banka současně má ve všech úvěrových smlouvách velmi pečlivě upletený bič na klienta. Úvěr je za výchozích podmínek platný pouze pro případ, že vše klape podle původního plánu. Tedy zejména, že podnikatel na projektu, který mu banka financuje, dosahuje plánovaných finančních ukazatelů, zejména zisku a cash flow, ale i některých dalších kritérií. Jakmile se cokoli z toho zhorší, má banka právo (a toho práva do mrtě využije) podnikatele přidusit: zvýší mu úrok, požaduje další záruky, hrozí uplatněním zástav a podobně. (Tj. když se zadlužený podnikatel začne trochu potácet, banka mu pro jistotu ještě podrazí nohy. Úsloví, že banka je jako člověk, který vám za slunečného počasí půjčí deštník, ale jakmile začne pršet, hned vám ho sebere, je velmi pravdivé. Nutno ovšem dodat, že dlužník jde do tohoto vztahu zcela dobrovolně). Je dobré rovněž dodat, že u podobných projektů týkajících se nemovitého (nehnutelného) majetku, jako jsou i sluneční elektrárny, je vše zastaveno bance – kromě akcií firmy ještě dublovaně například pozemky a veškerá technologická výbava. (Je tedy možné, že se brzy největším provozovatelem fotovoltaiky u nás stanou – banky).

Sluneční projekty dle různých odhadů stály cca 700 miliard korun, a s dosti velkou jistotou většinu z těchto částek umožnily banky svými úvěry. A pokud se v poslední době hovoří o obrovském lobbingu ze strany slunečních podnikatelů, je nutné přidat, že naprosto stejný, ne-li větší zájem na zachování současného (státem vysoce dotovaného) modelu mají i banky a ty nepochybně lobovaly také. I když své klienty drží pod krkem, pokud příliš velká část slunečních projektů zkrachuje, přijdou o velké peníze – právě proto, že půjčovaly v poměru 5:1, tedy na v podstatě nezaručené projekty.

Skvělý byznys nebo nic moc?

Novináři s oblibou píší o slunečních „baronech“ a „carech“, o tom, jaký je to zlatý důl se zárukou státu a podobně – podnikatelé sami bez těchto emocí dokládají tabulkami, že výnosnost je spíše průměrná. Kde je pravda?

Tvrdí se, že výnosnost vzhledem k investovanému kapitálu činí u těchto projektů (tj. činila před státní regulací) asi 5% p.a.. To není mnoho – pokud by podnikatel investoval peníze do dluhopisů nebo podobných instrumentů na dlouho, nebyl by na tom o moc hůře. Takto argumentují sluneční podnikatelé.

Jenomže: jejich vlastní investovaný kapitál je zlomek toho celkového. Jestli činí návratnost 5% z celkových 300 miliónů investice, tedy 15 mil. Kč ročně, ovšem jejich vlastní investice činila 50 mil., pak návratnost podnikatelovy investice není chabých 5%, ale nádherných 30% p.a.

Zkuste jít a půjčit si na jednu korunu pět

Běžný, tedy nesluneční podnikatel se jistě zarazil už u druhého odstavce článku: sním, nebo bdím? Většina z nich jistě zkoušela půjčit si u banky a setkala se s podmínkami záruk ve výši 100% půjčeného kapitálu i více. (Sám si pamatuji na případ, kdy jsme si chtěli půjčit u banky cca 5 mil. Kč a bankéř nám s milou tváří sdělil, že pokud si u nich uložíme 7 mil. na termíňák, že nám proti tomu toho bůra rádi půjčí).

Že by banka neslunečnímu podnikateli půjčila peníze na pouhou dvacetiprocentní záruku, tj. že by jí někdy stačilo ručení majetkem či vlastním vkladem o pouhém miliónku, když chcete pět? Ani v tom nejrůžovějším snu. Možná ještě tak před krizí do realit, kdy se zdálo, že ručení nemovitostí je dostatečné, ale dnes to nehrozí ani u developerů. U běžných investičních úvěrů chce banka obvykle podstatně vyšší, až násobné jištění proti výši půjčky. Pokud by tato „normální“ pravidla podnikání platila i u slunečního byznysu, moc elektráren by se nepostavilo, protože by najednou ztratily svou investiční atraktivitu (vysokou „skoro-garantovanou“ návratnost). Zde ale banky ochotně začaly půjčovat oproti velice chabému ručení, protože měly dojem, že vlastně „ručí stát“ a nic se nemůže pokazit. Jistě snadno naleznete podobnost s úvěrováním nemovitostí a hypoték.

Ikarův pád

Řecký hrdina Ikarus spadl ne proto, že chtěl létat, ale proto, že chtěl létat moc vysoko, a slunce mu rozpustilo vosk držící křídla. Čeští sluneční podnikatelé, kteří se také rozhodli letět výš, než je obvyklé a rovněž jim hrozí pád  - neboť jít do podnikání s korunou, s tím, že dalších pět mně někdo půjčí a myslet si, že v tom je právě ta výhra, s sebou nese příliš velká rizika. Samozřejmě, každý by rád chtěl, aby mu podnikání z 80% zaplatila banka, shrábla jen své úroky a podnikateli zůstal celý zbylý výnos – ale takto to v praxi obvykle nefunguje. Jestli státní zdanění bylo férové, nebo ne, jestli bude účinná obrana arbitrážemi či nikoli, to se uvidí a je to legalistický problém, ze kterého nedělejme hlavní věc, okolo které se vše točí. Problémem skutečným a podstatným totiž je, že sluneční podnikatelé šli do tohoto byznysu s příliš velkými cizími zdroji, s přílišným riskem a jak známo, risk nebývá vždy jen zisk.