Jedno velké potěšení z voleb – Tresty pro žháře z Vítkova – Grázl, ale náš

Malé probuzení občanské společnosti

Nesdílím častou skepsi ohledně výsledků nedávných voleb, takže přidám zkušenost, která je osobní a pozitivní. V okolních obcích okolo Brna vypadaly místní volby zatím pokaždé stejně: jedna kandidátka a „buďte rádi, že to vůbec někdo chce dělat“. Následoval pak všeobecný nezájem o místní dění, spojený s občasným nadáváním, že u nás taky chcípl pes a nikdo nic nedělá.

Letošek ale přinesl nečekanou a velmi příjemnou změnu: dvě až tři soupeřící kandidátky (i ve velmi malých obcích), nebylo výjimečné napočítat desítky kandidátů v místech, kde se dají napočítat dvě tři stovky voličů.

Je to příjemné probuzení občanské společnosti. Ve vesnicích i malých městech samozřejmě vůbec nejde o politiku, o pravici a o levici, o politické strany. Zájmy občanů obce jsou omezeny jejím katastrem a tím, co se děje uvnitř, ne mimo něj, a není na tom nic špatného. Proto je úplně jedno, zda kandidujete v obci za politickou stranu, ať se jmenuje jakkoli, sám za sebe nebo za jednorázové sdružení.

Nedá se říci, že by se o místní dění dříve vůbec nestarali a nezajímali – spousta dobrého v obcích vznikla způsobem, kdy se místní domluvili a věc zrealizovali, a když to nešlo s podporou starosty, tak i bez ní. Nové je to, že se lidé přestali bát kandidovat do zastupitelstev, že vstupování do politiky (i když jen té drobné) přestalo vypadat hloupě.

I když zatím ve skromném rozměru, přesto je to velice důležitý a nesmírně pozitivní jev. Nadáváme na politiku a na politiky, protože si „s těmi nahoře“ nevíme rady. A zde je odpověď: začít pomalu a zdola, od nejbližšího okolí. Pár šikovných lidí zjistí, že to má výsledky a že je to vlastně i baví – ta ošklivá politika – a budou postupovat směrem nahoru, až nakonec dojdou třeba i na místa nejvyšší.

Dostali moc nebo málo?

Tresty za usmrcení člověka jsou ve všech standardních právních řádech ve velmi široké škále – od „nuly“ (například u nezaviněné autonehody), přes střední hodnoty (zabití v afektu vyvolané předchozím sporem atd.) až po výjimečné hodnoty, jaké padly nyní v případě „Vítkovských žhářů“. Výjimečné tresty mají být udělovány ve výjimečných případech – tak myslím zní logika věci.

Asi se shodneme, že ze zvláště ohavných mordů lze zmínit například úkladné vraždy pro peníze, a ne náhodou jsou za ně udělovány velmi vysoké tresty. Přesto ale tyto vraždy svým způsobem patří do lidské přirozenosti – motiv „chtít peníze“ myslím nikdo nepovažuje za zavrženíhodný a sám o sobě trestuhodný, a občas se najde dostatečně zkažený člověk, který kvůli tomu zabije. A právem tam náleží vysoký trest.

Ale vraždu tzv. rasově motivovanou je nutné zařadit ještě do horší kategorie. Zabít (či se pokusit zabít) člověka, který mně osobně nic neudělal, neublížil a neukradl, kde po zabití nezískám žádný prospěch, tedy kde skutečně zabíjím jen proto, že je „jiný“ než já – to bez použití právního jazyka zločin proti lidství. Jsou takováto silná slova na místě? Jistě, protože dobře víme, že nejhorší masová zvěrstva v historii lidstva byla spáchána právě kvůli odlišné rase, náboženství nebo přesvědčení. Jenom jimi totiž je možno „zdůvodnit“ vyvražďování zcela nezúčastněných lidí. Že by to čtyři mladí náckové, neboli „kluci z Vítkova“, jak jim říkají jejich příznivci na Facebooku, nevěděli? Ale jděte.

Vím, že tato úvaha je zcela neprávní, necituje ze zákonů a paragrafů, a ani nemůže, protože mě v tomto kontextu vůbec nezajímají. Na něco psané zákony, kde je přesně uvedeno, co se nesmí a kolik za to, být musí – a na něco by vlastně ani být neměly. Společnost musí mít povědomí o tom, které činy jsou natolik zavrženíhodné, že na ně ani nemá být sazba od-do. Pokud společnost toto povědomí nemá a při posuzování rasových vražd začne listovat v zákoníku, místo aby použila svou hlavu a srdce, není jí příliš pomoci.

A ještě poslední věta: nenašel jsem nikde pozastavení se nad tím, že vrcholní představitelé státu se (ať už souhlasně nebo nesouhlasně) vyjadřovali k nepravomocnému rozsudku – přičemž je první chvíle jasné, že odvolací soudy zasedat budou. Toto je velké faux pas, které nemělo zůstat bez přehlédnutí, a nedopustil se jej jen prezident.

Korupční povaha dotací aneb je to grázl, ale náš

A ještě jedna volbami inspirovaná poznámka. Nemálo pozornosti vyvolalo vítězství hejtmana Palase, zvláštní osoby, za kterou se táhne nelibá vůně až za obzor. Ale bylo by nespravedlivé ukazovat prstem jen na něj, takových případů byla celá řada.

Máte starostu či primátora, který je vnímán jako tzv. „šikovný“: sežene pro obec, město, region přece spoustu dotací! Že mu něco zůstane za nehty, no a co, je to z cizího a z toho krev neteče, kdybychom měli poctivce, tak by třeba nesehnal nic a neměli bychom opravené školky, silnice a sportoviště. Tuším že Henry Kissinger kdysi pronesl památnou větu o prohnilých spojencích Ameriky: „Je to sice komouš, ale náš komouš“. Platí to i zde – myslím, že o Palasovi (a spol.) si místní nemyslí mnoho lichotivého, ale protože dokáží shánět pro region finanční prostředky „z cizích peněz“, jsou i nadále vítaní a volení. Všimněte si, jak často, ba pravidelně a standardně, je představitel místní správy hodnocen právě za: „dokáže pro nás získat spoustu peněz“. Jako by to mělo být to hlavní kritérium!

Je to ale svým způsobem také rozsudek nad dotacemi. Je vidět, že nerozhoduje, kde jsou potřebné hodně a kde méně: dotace dostane ten, kdo „umí“, zatímco ten, kdo neumí, je nedostane. Nemyslím, že jsou špatně nastavená pravidla z Bruselu – většina celého procesu vyhodnocování, přidělování a kontroly je v Česku, a ani být jinde nemůže. Čestnost a poctivost chybí na naší, české straně. Paradoxně pak dotace, které měly být příkladem evropského, „transparentního“ a čestného přístupu ke správě věcí veřejných, učí české pantáty korumpovat a jednat nepoctivě, navíc v chvályhodné snaze zajistit pro svou obec peníze, kterých je vždycky málo.