Z nejhoršího kde?

(Poznámka: článek jsem napsal v březnu, tedy před řeckou krizí, takže dnes už nezní jako polemika s optimistickým chórem finančních analytiků. Všichni ve svém optimismu trochu přibrzdili).

Z nejhoršího venku? Toto tvrzení předpokládá, že jindy bylo pouze lépe a nyní jsme se dostali do temné díry, ze které se hrabeme ven.  Lidská paměť je krátká, ale že by byla až tak krátká? Dva příklady:

1)      Nezaměstnanost v ČR je v současné době okolo 10% a zdá se nám to jako příšerná, špatná hodnota, jako anomálie a těšíme se na návrat k číslům 4-5%, která považujeme za normální a dobrá. Dovolím si připomenout, že od poloviny devadesátých let až cca do roku 2002 se u nás nezaměstnanost pohybovala právě okolo 10%, a pouze posledních několik let před krizí klesla na nízké hodnoty, na které dnes s láskou vzpomínáme. Co je tedy „normální“ a co je „špatné“?

2)      Slýcháme alarmující zprávy, podle kterých u nás „rekordně“ stoupá počet krachů firem. Loni jich bylo okolo 1500 a letos to má být snad ještě horší. Dovolím si opět připomenout, že na počátku tohoto století byl průměrný počet krachů okolo 2500 ročně, několik let po sobě. Co je tedy normální a co je špatné?

Dalo by se pokračovat, podobných příkladů lze najít desítky: růst HDP, růst průměrné mzdy, růst firemních profitů, růst životní úrovně. Vyplývá z nich jednoznačně, že z moderní dvacetileté historie ČR prudce vyčnívaly směrem nahoru jen roky 2004-2008, kde došlo k souběhu událostí, které už nemají šanci se v dohledné době opakovat , zejména: a) nepřirozeně vysoký růst světové ekonomiky (nepřirozený proto, že byl spekulační, „na dluh“), b) masivní následný účinek zahraničních investic – továrny na plný výkon, vysoký export, automobilová velmoc, statisíce gastarbeiterů vytvářejících hodnotu atd., c) dramatický rozdíl mezi průměrnou mzdou v ČR a v západní Evropě, která nás zakázkami živila, současně ale ještě nepřipravenost chudších ekonomik na východ od nás přijímat velké zahraniční investice, stavět montovny.

Nebude se opakovat ani bezstarostný růst světové ekonomiky, a už vůbec se nebude opakovat boom zahraničních investic do ČR – spíše se dá očekávat, že levné montovny, kterých je u nás požehnaně, budou postupně stěhovány na Ukrajinu nebo ještě někam dál.  To nejlepší, co nás může potkat, když půjde vše dobře v západní Evropě, jsou léta 1998-2004, tj. mírné zlepšování v mezích zákona.

A půjde vůbec vše dobře?

Můžeme tvrzení „z nejhoršího venku“ brát i skromně – tedy že se zastaví dvojciferné meziroční propady některých průmyslů, že začnou zase půjčovat banky, že se rozjedou průmyslové investice atd. Dokladují to některými známkami oživení, ale je tu opět ta proklatá krátká – nebo asi ještě lépe selektivní - paměť.

Jakoby se zapomnělo, že ekonomika je ve stavu, v jakém je (tj. ne v podstatně horším) proto, že do ní vlády napumpovaly bilióny peněz, od USA až po Japonsko. Napumpování, jak by toto slovo napovídalo, vypadá na jednorázovou záležitost, ale není: peníze „nemizí“, ekonomikou kolují, jsou předávány dál a dál, proměňují se ve zboží a opět v peníze, ve službu a opět v peníze; vyprchávání je pomalé. A čeho bylo dosaženo? Toho, že se přinejlepším zastavil propad, a ani to neplatí o všech průmyslových odvětvích (například cestovní byznys očekává i letos propad proti rekordně špatnému loňskému roku, trh nemovitostí jakbysmet atd.).

Účinnost drogy (vložených peněz) postupně vyprchává, a dostavuje se kocovina, která je navíc podpořena následujícími faktory:

1)      Nezvyšuje se poptávka. Lidé zpomalili spotřebu. Nedošlo k tomu, co bylo předpovídáno, tedy k „vyhladovění“ zákazníků, kteří se znovu vrhnou do konzumního víru. Lidé si zvykli na uměřenou spotřebu a zdá se, že se jim v tom dokonce zalíbilo.

2)      Podnikům prudce klesly finanční rezervy; během dvou let spotřebovaly „tuk“, který si nashromáždily v blahobytných letech. Nedostává se tedy peněz na nezbytné investice (zastarávání výrobní základny se ani v krizi zpomalit nedá).

3)      Jako skrytá hrozba zde visí další bilióny peněz (ať už eur, dolarů nebo korun) ve špatných úvěrech, tentokrát podnikových. Na rozdíl od první úvěrové krize (hypotéční), která se nám vyhnula, je jedovatých úvěrů v českém ekonomickém prostředí bohužel víc než dost. (Jestli jste se před dvěma roky báli, že vaše banka zkrachuje, báli jste se zbytečně. Jestli se dnes už zase nebojíte, měli byste se bát).

4)      Napumpované peníze nespadly jako dárek z nebes. Státy se rekordně zadlužily, a čekají je neradostné scénáře, které jsou vesměs známé a netřeba je opakovat – vždy však končí nutným šetřením v situaci, kdy ekonomika naopak touží po stimulech. Toto čeká všechny významné ekonomiky světa – dokonce i Číny.

5)      Možná nejbolestnější problém bude v nezaměstnanosti.  Není z mé hlavy teorie, že vyspělé ekonomiky dospěly do zřejmě nevratného, setrvalého stavu, ve kterém vyrábějí více pracovníků než pracovních míst. Dokáží fungovat velmi efektivně (i například díky informačním technologií) a neefektivní manuální činnosti, v posledních letech dokonce i některé činnosti intelektuální outsourcují do levných, rozvíjejích se zemí.  Prodlužuje se věk odchodu do penze  a vůbec doba aktivního, výkonného života. Pro domácí není práce – a nebude.

Můžeme možná najít nějaké jiné argumenty, proč by naopak ekonomika měla začít hezky růst, ale jsou většinou postaveny na přáních a očekáváních,  vždy pak na vzestupu poptávky. Proč by ale poptávka měla začít stoupat? Je ve společnosti cítit obnovený hlad po zboží a službách?  Export také neporoste sám od sebe – někde (opět) musí růst poptávka, aby rostl export.  Proponenti  nastartovaného růstu hovoří o tom, že nová pracovní místa a stimul pro ekonomiku budou představovat „zelené technologie“, ale to je nejzbožnější přání ze všech. (Naopak se obávám, že v situaci nezbytného zaměření na úspory a na maximální efektivitu dostanou zelené technologie na frak a „zelenou“ dostanou naopak technologie staré, dobré a špinavé, ale efektivní a levné).

Závěr je dosti neradostný: lépe už bylo, a dobře jako bylo nedávno, jen tak brzy nebude.

K tomu ještě poznámka týkající se (tzv.) analytiků. Jsou to nepochybně velmi inteligentní, vzdělaní a výřeční pánové a dámy, a to, co říkají a píší, nezní hloupě ani nekvalifikovaně. Problém ovšem je, že jsou placeni za optimismus, a to jeden vedle druhého. Ať už jsou zaměstnanci bank, ratingových agenru, státu nebo kohokoli jiného, úspěch jejich zaměstnavatele stoupá s celkovou úspěšností (růstem) ekonomiky a klesá s jejím poklesem.  Nedivme se pak, že si z tisíců ukazatelů vybírají ty, které svědčí optimistickému pohledu na věc a pomíjejí ty, které ukazují odvrácenou stranu. Čtenář se ale musí mít na pozoru a hodnotit nejen argumenty, ale i osobu, která je pronáší, jakkoli to vůbec není lehké.