Bakalovy milióny

Všechno je jednou poprvé a i Česká republika se dočkala jevu, který je v zahraničí běžný, ba standardní. Velmi významný domácí podnikatel věnoval politickým stranám peníze, a to nemalé (28 mil. Kč) a veřejně to oznámil. Jak dokladují komentáře v diskusních fórech, tzv. prostý člověk (konečně vím, kdo to je) propadá hysterii, volá po policii a nových volbách, neboť korupce za bílého dne, a tak dále. Lubomír Zaorálek (ČSSD, která peníze nedostala) vyzval Věci Veřejné (neznámo proč pouze je), aby strana svůj podíl na daru vrátila.

Všimněme si několika detailů.

1)      Bakala dal peníze před volbami, nikoli po nich, tedy nemohl vědět, jak volby dopadnou a kdo se dostane k moci.

2)      Dal je těm, kteří byli před volbami jednoznačně menšími favority – málokdo ještě pár dní před hlasováním pochyboval o tom, že maršálskou hůl při sestavování vlády bude třímat Jiří Paroubek.

3)      Dal peníze svoje, nikoli z některé své firmy. Je zlozvykem toto slučovat či zaměňovat: těžařská firma NWR je veřejně kotovanou společností na burze a ne soukromý podnik pana Bakaly. Mezi tím je velký rozdíl, byť přes investiční vehikly Zdeněk Bakala ve firmě (dle dostupných informací) stále drží majoritu.

4)      Peníze šly na účty politickým stranám, nikoli jednotlivcům (například poslancům).

To, co Zdeněk Bakala poprvé tímto způsobem provedl, je naprosto běžný a v civilizovaných zemích standardní postup při financování politických stran soukromými osobami. Nemusíme cestovat přes oceán – Amerika se přece jen trochu vymyká evropským zvyklostem, stačí přes kanál. Privátní financování od soukromníků (osob i firem) je například u britských konzervativců hlavním zdrojem financí. Levicovější labour party získává rovněž z tohoto zdroje značnou část financí, podobně velkou částku jí ale také věnují odbory. Obě strany také žijí z členských příspěvků, ale to je jen doplněk rozpočtu, a strany financuje v Británii rovněž stát, i když zvláštním a zajímavým způsobem. Státní finance totiž jdou pouze opozičním stranám, protože Britové se svým historicky vytříbeným smyslem pro fair play správně usoudili, že vládnoucí strana má díky tomu, že vlastně ovládá stát a jeho nemalé instrumenty (celou veřejnou správu) má výhodu a tak ji tímto vyvažuje. Nejde ale o velké peníze, pro hlavní opoziční stranu cca 4,5 mil. liber ročně, v přepočtu několik korun na jednoho Brita. (U nás je to na občana desetkrát více, v přepočtu na kupní sílu třicetkrát více!). Všechny dary od 5000 liber výše se musí deklarovat.

V Německu jsou poměry mírně jiné: členské příspěvky 40-50%, stát 20-30%, soukromé zdroje zbytek. (Procenta se liší u jednotlivých stran i v čase, proto to rozpětí).

Financování politických stran („funding“) je v zahraničí činností natolik standardní činností, že se jí zabývají specializované osoby, zvané fundraiseři. Smysl legálního dotování politických stran ze soukromých zdrojů je velmi jednoduchý: když to nelze zakázat, tak to povolme. Je naprosto samozřejmé, že pro soukromé firmy jsou tyto dary jednou z forem lobbingu; kdyby byl tento „bílý lobbing“, tj. do halíře zveřejněný, zakázán, konal by se lobbing šedý až černý, tedy z ručky do ručky a nejlépe jednotlivým zákonodárdům, kteří se přímo podílejí na hlasování. To ovšem již není lobbing, ale čistokrevné úplatkářství a známe jej velmi dobře z České republiky.

V malé České republice se téměř nemůže stát, aby podnikatelští giganti nepřicházeli do styku se státem; stát může velmi silně ovlivnit výši jejich zisků a hodnotu jejich firem. U Zdeňka Bakaly je to třeba otázka těžebních limitů a vůbec regulace těžařství, u (například) Andreje Babiše pak velmi rozsáhlý systém dotování zemědělství a zemědělské výroby, a tak dále. Tyto obří firmy pochopitelně usilují o ovlivňování státu ve svůj prospěch, a jde nyní pouze o to, jaké prostředky zvolí (a jaké jsou umožněny). Nejsnazší cestou je v domácím prostředí právě ono úplatkářství – tedy, natvrdo řečeno, peníze do kapes klíčových zákonodárců (je známo, že v českém parlamentu má zásadní hlas skupinka vlivných poslanců, ostatní zdvihají ruce na jejich povel, možná pro ně pak za disciplinované hlasování něco ukápne a možná ne). Bakalův dar otevírá tu druhou, lepší cestu: tím, že veřejnost a média vědí, kdo peníze dostal, jsou poslanci obdarovaných stran naopak v horší pozici, když by měli hlasovat ve prospěch daného podnikatele, neboť se ví, že jejich mateřské strany od něj dostaly peníze a jakékoli hlasování bude pak pod drobnohledem, zda to nebylo „vyjádření vděčnosti“.

Ještě jeden aspekt má Bakalův dar. Obdržely jej totiž tři strany, a to je rovněž princip častý venku; jde o jakousi obecnou podporu demokratických stran (i když jsou spolu ve vzájemné soutěži), tedy demokratického zřízení. Zdeněk Bakala však neobdaroval socialisty (a ty to, že prachy nedostali i oni, samozřejmě nezřízeně sere, mám-li to říci velmi distinguovaně), a proč tak učinil, vysvětlil v tomto článku. (Ten si mimochodem vydal sám u sebe, tedy v jím ovládané Economii. Myslím, že tím se dopustil jediné chyby, protože promluvy majitele ve vlastním listu se mají omezovat na případy, kdy je za dveřmi třetí světová válka či něco obdobného, tedy ve chvílích zásadního ohrožení. Tento případ nehrozil, i když představa, že se nám tu bude čtyři roky předvádět jeden naducaný papuchalk, byla rovněž strašlivá. Vhodnější bylo dát materiál všem významným médiím např. přes Project Syndicate nebo i napřímo).

Je to prosté. Prostý člověk má jedinou možnost, jak si zavázat politickou stranu, a to dát jí jediný hlas. I Zdeněk Bakala, jako člověk, neprostý, má jeden jediný hlas, ten sám ale mnoho nezmůže – kromě něj ale má spoustu peněz a udělá to, co prostý člověk udělat nemůže, dá je politickým stranám, kterým fandí a tím jim pomůže k životu i kvalitnějším volebním kampaním. Politické strany pak na oplátku nadbíhají jak prostým lidem, kteří jsou sice jako jednotlivci bezvýznamní, ale je jich zase hodně a mají tak hodně hlasů, a slibují jim všechno možné, tak i velkým podnikatelům, kteří jsou sice co do výskytu raritní, za to však jsou nesmírně vlivní například tím, že zaměstnávají spoustu prostých lidí.

Je to tedy všechno velmi jednoduché a logické; milý Zaorálku.