Snižovat dluh, nebo spravit, co je pokažené?

Diskuse o té nejsprávnější budoucí cestě České republiky se v posledních několika měsících redukovala prakticky na jediné téma: na snížení našeho zadlužení i zadlužování. Lidé, kteří se považuji za tzv. zodpovědné a kteří se obvykle vymezují zřetelně pravicově, budou volit toho, kdo slíbí taková opatření, která sníží naše dluhy co nejvíce. Budou to považovat za evidentně správnou volbu, jako potvrzení své vlastní odpovědnosti, prokázané dokonce ochotou přinést oběti (šetření, utahování opasků). A mnoho dalšího po straně, které dají svůj hlas, nebudou ani požadovat.

Správně? Špatně. První, doufám samozřejmý fakt je, že i vzdor Clintonovu „It´s the economy, stupid“ není ekonomika ta nejdůležitější věc na planetě. Ale pro účely tohoto textu dokonce vše mimo ekonomiku pomiňme, soustřeďme se jen na ni a na věci s ní sousedící.

Můžeme přirovnat stát k firmě – mnoho mechanismů je skoro shodných. I u zadlužené a neprosperující firmy se jeví jako naprosto jasný krok provést ihned vše, co zadlužení a zadlužování sníží. Stopnou se tedy veškeré investice a seškrtá se marketing: ušetří se, ale firma začne technologicky zaostávat a její produkty sejdou z očí, sejdou z mysli. Škrtnou se prémie a začne se propouštět: další rychlá úspora, ale obvykle odejdou talentovaní lidé jako první. A tak dále. U metody soustřeďující se pouze na vylepšení finanční bilance máme na konci firmu třeba se sníženými, možná i žádnými dluhy, ale „zkriplovanou“ a oslabenou. Neumí vyrábět moderní výrobky, protože má zastaralé vybavení, nemá vnitřní drajv, protože odešli šikovní lidé a produkty mají bez marketingu mizerný image. Taková firma nebude růst a prosperovat, ale jenom přežívat, a v konkurenčním boji snáze podlehne dravému soupeři.

A nyní si to ilustrujme v ekonomice našeho státu. Státní fond dopravní infrastruktury ročně spapá asi 100 miliard korun. To se dá směle seškrtat na polovinu a ušetřit tak 50 miliard. Jenomže se tak stopne stavba dálnic i nových silnic, namísto koncepčních oprav se budou jenom látat díry. Chvilku to vydrží a pár let se budeme moci radovat z opravdu velké každoroční úspory, ale pak začnou nevýhody spočívající v stále se horšící a hůře vyhovující dopravní infrastruktuře převažovat. Podobných příkladů najdeme libovolné množství, dokonce i v příjmové stránce rozpočtu, kdy se dá také úpravou procent tady a onde snadno vybrat o pár miliard víc. Ale dlouho to nevydrží.

Petr Nečas před nedávnem obvinil lídry TOP 09 z „pravicového populismu“, a znělo to dosti trapně a závistivě. Jenomže je v tom zrníčko pravdy – tak jako levice „hraje na strunu“ svých voličů a slibuje jim to, co chtějí slyšet (tj. je levicově populistická), tak vlastně i toto je slibování zase pravicově orientovanějším voličům, co chtějí slyšet: snížíme dluhy a to je to hlavní, oč jde.  Populismus jako označení „bolavého“ opatření zní trochu nepatřičně a neodpovídá to jeho definici, ale i tady jde o prezentování jakýchsi jednoduchých řešení – seškrtáme tady a támhle a bude zase dobře. Navíc, a toho si dobře všimněte, se škrty prezentují jako málo bolestné opatření, tedy jako něco, co se nás obyčejných lidí dotkne jen velmi málo nebo vůbec. Například: že se zefektivní státní zakázky (koho to bolí, že?), že se omezí korupce (ta se prostého lidu taky jakoby netýká), že se omezí příspěvky lenochům (každý si přece myslí, že on je pracant a nefachčí ti ostatní). Kdo by s tím nesouhlasil? Ekonomika se přece tímhle snadno spraví a bude se zase moci rozdávat.

Ale není to pravda.

Dluhy nejsou ani tak důsledkem laciné a rozhazovačné politiky, ale ve větší míře jsou produktem pokažené ekonomiky – pokažené v mnoha směrech. V důrazu na nekvalifikovanou sílu a montovny, namísto na tvůrčí a intelektuálně náročnou práci, která přináší nesrovnatelně vyšší přidanou hodnotu (a příjem do státní pokladny). V nedostatečné podpoře kvalitního školství, vzdělávání, vědy a výzkumu. V nekonečném čekání na penzijní reformu (penzijní připojištění atd.). V nereformovaném, plýtvavém zdravotnictví, které nás nemotivuje k tomu, abychom se o své zdraví starali sami. V mizerné podpoře slabých regionů, které upadají do spirály dalšího slábnutí. V stále příliš velkých formálních nárocích na podnikání, které odebírají podnikatelům síly i peníze, jistě využitelných jinak a lépe. A tak dále… a to jsme se ještě nedostali k „pokažené“ společnosti, kde jsou ti nejvyšší, představitelé státu a zákonodárci u lidu v obecném opovržení, kde se debaty mezi lidem nevedou o tom, zda tihle kradou, ale kdo krade víc a kdo míň, a kde toto vnímání přepadává do dalších pater společnosti – všichni kradou, tak proč zrovna já mám být ten poctivý blbec; jaké jsou moje vzory?

V zúžené debatě, v „pravicově populistickém“ závodě o tom, která strana hodlá více snížit dluh České republiky, se ztrácí zajímavá skutečnost: každá významnější politická strana má v programu rozumné návrhy a nápady na nápravu pokaženého. Dokonce i komunisté, a to je co říci – například jejich návrh na usnadnění zaměstnávání čerstvých absolventů, kteří jsou bez praxe a nemají nárok na podporu. (Jiná věc, že toto je více než vyváženo jejich jinými návrhy, jako například vystoupení z NATO atd.). Podobně jsou na tom i jiné strany, i když s citelnými rozdíly. ODS bohužel stále hodně předpokládá, že „trh to nějak vyřeší“, tj. pomozme rozvoji trhu a dál to půjde samo, ale ani TOP 09 na tom není s důrazem na šetření a menší pozorností „spravování toho, co je pokaženo“ o nic lépe. A která strana má „spravování“ ošetřeno nejlépe? Může vás to překvapit – Zelení.

Zadlužení Česka se stalo velkým mediálním tématem, které logicky nastartovali ekonomičtí odborníci a které si politici obratem uzmuli. Pojem „vyrovnaný rozpočet“ zní správně a pojem „schodkový rozpočet“ zní špatně, tedy každá strana, i ta nejobskurnější, náhle bojuje za vyrovnaný rozpočet. Tak jako dokázala před rokem ČSSD zredukovat nesmírně komplexní problematiku zdravotnictví na to, jestli se má nebo nemá platit třicetikorunový poplatek, tak dokáží současné strany přeměnit ještě řádově složitější (a celoevropskou) ekonomickou problematiku zredukovat na snížení zadlužení a zadlužování, a ve svých programech to křičí velkými písmeny hned na začátku.

V České republice se však podle programů nevolí, protože strany je nedodržují a každý to ví. I tentokrát tedy půjdeme volit spíše podle míry odpudivosti vedoucích postav jednotlivých stran, a vyhraje to ta, kde je náš odpor ještě relativně nejmenší. Pokud ale tato úvaha alespoň trochu odvrátila vaši pozornost od poněkud laciného a přeceňovaného tématu státního dluhu k nápravě pokažené společnosti, splnila svůj účel.