Jak se pozná lídr?

Dnešní téma vyklíčilo, jak jinak, v souvislosti s neduvnými událostmi v politice, ale bude jinak téměř nepolitické. Do popředí jedné strany se postavil člověk, který jakoby nevypadá jako lídr (mluví polohlasem, necpe se za každou cenu dopředu, evidentně netouží po strhávání pozornosti na svou osobu, v rozhovorech říká častěji „my“ než „já“). A bylo mu to ihned dáno sežrat – kdepak, tohle nebude lídr, tak přece lídr nevypadá, to je jen nějaká dočasná postavička, než si vyberou zase nějakého opravdového vůdce.

Kde se vzala představa, že člověk, který vede (lídr, šéf, „vůdce“, chcete-li) je v moderní civilizaci jen do kravaty oblečenou obdobou vůdce zvířecí smečky – tedy ten, se si vynucuje pozornost a neustále dává najevo převahu nad ostatními? Že mezi zvířaty je přirozeným lídrem tzv. alfa samec, zoologové vědí dobře. Ale i mezi lidmi? Pakliže jsme si toho ještě nevšimli, tak v oblasti, kde jsou schopnosti špičkového lídra skutečně zásadním faktorem úspěchu a jsou k nezaplacení, tedy v podnikatelské sféře, je tomu už dávno jinak.

Měl jsem tu možnost a čest pracovat a setkávat se s mnoha úspěšnými šéfy firem a dodnes mě nepřestává udivovat, jak rozdílné typy lidí, jejich povahy a metody vedou všechny ke stejným, tedy úspěšným výsledkům. Jsou samozřejmě šéfové, před kterými se jejich okolí třese a jsou úspěšní. Právě tak ale jsou šéfové, kteří snad nikdy nezvýšili hlas ani nepronesli hrubé slovo, a jsou taky úspěšní. Jsou šéfové klidní, ale velmi přísní (trestající), a jsou šéfové velmi emocionální, ale hodní, odpouštějící, a obojí dovedou být úspěšní. Jsou úspěšní šéfové plní humoru a jsou úspěšní šéfové suchaři.

Žádná z výše uvedených vlastností není ani zárukou dobrého lídra, a ani jej apriorně nevylučuje. Co tedy skutečně činí dobrého lídra?

V různých příručkách a návodech se dočteme o spoustě věcí, ale primární úkol lídra je jediný – činit rozhodnutí; pokud možno správná a pokud možno ve správný čas. To je jediný úkol a jediná zodpovědnost, kterou z lídra nikdo nesejme, kterou musí provést on a sám.

Myslím, že spousta dalších věcí, které se o tom „jaký má být lídr“ tradují, jsou vlastně jen dokola opakovanými mýty. Lídr prý musí být vizionář. Musí? Bullshit. Klidně může převzít vizi a strategii od někoho jiného a jen ji brilantně realizovat. Lídr prý musí mít charisma a musí být rétor. Skutečně? Myslím, že je dobře vidět například na Angele Merkelové, která vypadá taky „tak nějak obyčejně“ a moc toho nenamluví, že je dnes nesrovnatelně ceněnějším lídrem než její charismatický a rétoricky mnohem cvičenější předchůdce Schroeder. Že má být týmovým hráčem? Může, ale nemusí – mnoho z největších postav historie byli naopak solitéři, často převyšující okolí o hlavu, kteří se tím pádem bez teamworku obešli (nemusíme ani cestovat za příkladem daleko – T. G. Masaryk nebo Tomáš Baťa).

Zvláštní pozornost si zaslouží váhavost. Jak se o nějakém lídrovi řekne, že je váhavý, je to už jako kdyby dostal poštou černou známku. Přitom váhavost může být, věřte nebo ne, klidně lídrovou silnou stránkou – právě proto, že jeho nesejmutelným úkolem je činit správná rozhodnutí ve správný čas. Není ještě čas učinit rozhodnutí? Nemá lídr ještě dostatečně ujasněno, jaké rozhodnutí má provést a je ještě čas chvíli čekat? Nechť váhá. Rozhodnout, udeřit pěstí do stolu, jen abych se ukázal, že „jsem šéf“? To není lídrovství.

Druhou zvláštní pozornost bych věnoval rétorice a charismatu. Bohužel, zkušenosti vlastní i historické ukazují, že rétor nebo člověk vyzařující charisma dobrým lídrem být nemusí, neboť právě dokáže své jiné nedostatky zakrýt tím, jak vypadá a jak dobře mluví. V politice to známe dobře: nelze nevzpomenout Stanislava Grosse, kdysi tzv. nejpopulárnějšího politika u nás, který právě dokázal výtečně klamat tělem a zakrýt svou odbornou i manažerskou (a zřejmě i lidskou) nedostatečnost právě příjemným vzhledem a kvalitní rétorikou. A dva z nejslavnějších a nejvýznačnějších amerických prezidentů, George Washington a Theodore Roosevelt, koktali. (Lenin taky.). O manažerech to platí právě tak; podívejme se na dva velikány počítačového věku, Steve Jobse a Billa Gatese. První má charismatu na rozdávání a je strhující řečník; druhý, zdvořile řečeno, na tom v těchto ohledech tak dobře není. Ale oba dosáhli svými manažerskými a podnikatelskými činy úžasných úspěchů.

Výše popsané není v oblasti managementu žádnou novinkou; po firemním lídrovi se dnes vyžadují zcela jiné vlastnosti než masivní vyzařování charismatu. U lídrů politických tomu ale tak není – jako kdybychom podvědomě stále hledali křídla tzv. silného vůdce, pod která bychom se mohli ve špatných časech chovat. Je to důkaz naší nedospělosti, nebo to mají tyto národy v genech? (Neplatí to jen o Česku. Na Slovensku měli dlouhá léta Mečiara; v Rusku je potřeba „cara“ jasně viditelná i odsud).

Pokud řeknu, že čím nižší máme sebevědomí, tím silnějšího vůdce si přejeme, je to možná přehnané tvrzení a příliš laciný bonmot. Ale pokud konečně začneme hodnotit politické lídry stejně jako manažery – tedy podle skutečných výsledků jejich práce, podle kvality jejich rozhodování – a pokud podle těchto měřítek možná začneme i volit, může domácí politická bída skončit nečekaně brzy.