Podnikejte v Česku… nebo raději ve Rwandě

Snadnost či obtížnost provozování podnikání, tedy nikoli vlastního předmětu podnikání (konkurenční boj, nasycenost trhu, koupěschopnost zákazníka atd. atd.) je velmi důležitým a také často probíraným tématem, což je jen dobře. Jsou to malé a střední firmy, nikoli nadnárodní giganti, kteří tvoří tu větší a důležitější část ekonomiky, ať už hovoříme o celkovém počtu zaměstnanců, tržbách, ziscích, bohatosti nabídky služeb i zboží; jsou odolnější proti krizím i „globalizaci“, neodcházejí do Číny a nepropouštějí po tisících při prvním otřesu na newyorkské burze. Je to důležité opakovat a opakovat to také při každé vhodné příležitosti budu, protože domácí média vytvářejí dojem, že jak podnik nemá pět tisíc zaměstnanců a jeho ředitel nemá přívlastek generální, tak taková společnost nestojí za řádku.

Dalším klišé – tedy znovu a znovu opakovaným, až následně „zažitým“ tvrzením, aniž si někdo dá práci s zkontrolováním jeho správnosti – je, že založení i provozování podnikání je u nás hrozně těžké, že naši podnikatelé jsou naprosto zavaleni lavinami nesmyslných a buzerantských předpisů a otravováni zástupy úředníků, kteří nemají nic lepšího na práci než jim otravovat život. V tomto duchu nedávno napsal Miroslav Zámečník, profesí ekonom patřící nepochybně mezi známé a hojně publikující osobnosti úvahu, ve které onu byrokratickou zátěž považuje za zásadní úkol (v pořadí druhý hned za potřením korupce), a dodává, že zlepšující se rating „snadnosti podnikání“ pomůže Česku „více než všechny investiční pobídky dohromady“. Vláda ČR by tedy v tomto měla okamžitě a intenzivně konat.

Zámečník to dokládá na studii Světové banky „Doing Business“, dle které jsme se za poslední rok opět zhoršili a posunuli se o osm příček na 74. místo, hned za v nadpise jmenovanou Rwandou. Tady možná dochází k mírnému zmatení pojmů, protože studie Doing Business se zabývá výhradně podmínkami pro podnikání malých a středních podniků, což s investičními pobídkami (mířícími především na velké, globální subjekty) nemá moc společného. Ale určitá nevhodnost přirovnání není zásadní; místo toho se raději podívejme na onu studii, na to, jak moc je v Česku těžké podnikání a také na to, jak vláda může skutečně pomoci. Tedy na to, co bohužel ani hojně publikující pan Zámečník, ani nikdo jiný zatím nikde nerozebral a vystačil si místo toho jen s knížecí radou.

Co se posuzuje – a co ne

Sami autoři hned v úvodu upozorňují, že studie má omezený rozsah (limited in scope); zaměřila se na deset témat a ta používá za svá (jediná) kritéria. Studie například neposuzuje: a) pracovní dovednosti obyvatelstva, b) kvalitu infrastruktury, c) bezpečnost, d) korupci (!), e) ba ani všechny aspekty obchodního a pracovního práva, jako je např. kolektivní vyjednávání atd. (Lze již nyní jedovatě poznamenat, že pokud nebyla brána v úvahu ani dovednost obyvatelstva, ani infrastruktura, ani bezpečnost země, pak jsme se skutečně mohli ocitnout až za Rwandou… běžný český podnikatel, kterého ale právě tyto věci zajímají a pro kterého jsou důležité až zásadní, se ale jen pousměje).

Desítka vybraných kritérií dle studie je následující:

1)      Započetí podnikání (starting a business)

2)      Získání stavebního/výrobního povolení  (dealing with construction permits)

3)      Zaměstnávání (Employing workers)

4)      Získávání a převody nemovitého majetku (Registering property)

5)      Získání úvěru (Getting credit)

6)      Ochrana investorů (Protecting investors)

7)      Placení daní (Paying taxes)

8)      Mezinárodní obchod (Trading across borders)

9)      Vynucování dodržování smluv (Enforcing contracts)

10)   Ukončení podnikání (Closing a business)

Stručně si je tedy projděme.

Započetí podnikání.  V první desítce (tj. tam, kde je nejsnazší začít podnikání) jsou země jako Gruzie, Makedonie nebo Bělorusko. Dle studie se dá v Bělorusku začít podnikat za čtyři týdny, což mu vyneslo sedmou místu na žebříčku. To mě trochu zaráží, protože spustit (jedná se o formální spuštění, tj. potřebné povolení, registrace atd.) podnikání v Česku se dá za podobnou a v případě potřeby i za podstatně kratší dobu, a u zmíněných věhlasných zemí si studie nikterak nedala potřebu zjistit, kolik úředníků musíte po cestě za rychlým podnikáním uplatit. (Studie nijak nezkoumala faktor korupce v daných zemích! To snad není pro podnikání důležité?)

Ano, jsou země, kde založení podnikání zabere celkem dva kroky (ona vyhlášená Rwanda) a tři dny (opět Rwanda), a prakticky nic nestojí (tj. není tam předepsaný minimální kapitál). Nicméně – znamená to jednoznačnou a jasnou výhodu? Co skvělého je, že můžete bez námahy, bez závazků a investice zplodit třeba třicet firem za večer – a pak je v případě potřeby (s naštvanými klienty a dluhy všude kolem jako kvítí) zase odhodit?

Možná jsem až moc ze staré školy, ale domnívám se, že podnikání – tedy zakládání „opravdových“ firem, zaměstnávání lidí ad. – je závažná a dlouhodobá věc, která se má dělat pořádně nebo se nemá dělat vůbec. Chci-li podnikat, pak chápu, že na sebe beru závazek vůči okolí (zaměstnanci, dodavatelé, odběratelé, stát ad.). Pokud se ještě na založení firmy necítím, ale chci jít na volnou nohu, tak přece žádný problém – pojedu na živnosťák. (Živnostníky se studie nezabývá).

Nechápejte mně prosím špatně – samozřejmě je ještě mnoho kroků, které by se v otázce založení firmy u nás daly a měly zjednodušit. Zejména zbytečné a dusící je nutné postávání začínajících podnikatelů u různých okýnek a posílání od čerta k ďáblu – tohle vše by mělo jít realizovat elektronicky. Ale cestou Rwandy bych se vydávat nechtěl.

Získání stavebního povolení. Toto kritérium – v celkových součtech se stejným významem jako ostatní – mně nepřijde příliš smysluplné. Který začínající malý a střední podnikatel u nás, proboha, potřebuje stavět, aby mohl vůbec podnikat? Samozřejmě, pár procent ano, ale toto přece není kritérium, které by se jakkoli dotýkalo naprosto převažující skupiny podnikatelů.

Navíc, snadnost stavění (získání všech povolení atd.) velmi silně vyplývá z charakteru dané země. Není pak divu, že pořadí na žebříčku vypadá takto: 1. Hong Kong a Čína, 2. Singapur, 3. St. Vincent, 4. Belize, 5. Marshallovy ostrovy (a dál to pokračuje v tomto duchu). Opět se vnucuje otázka – co tak skvělého je na Číně, že si tam může postavit kdokoli cokoli z čehokoli a kdekoli, bez ohledu na kvalitu, bezpečnost (atd.) stavby?

Stejně, ba daleko více než u prvního bodu je v Česku co zlepšovat. Studie uvádí, že u nás je potřeba k započetí stavby celkem 36 povolení a mnohá jsou naprosto příšerná právě tak jako zbytečná (či zbytečně přísná a složitá). Ale se snadností podnikání to mnoho společného nemá – spíše to ovlivňuje soukromý život.

Zaměstnanecká politika a pravidla. To je samozřejmě důležitá, ba zásadní věc. Snadnost zaměstnání, neexistence minimální mzdy, neexistence povinných odvodů, možnost nejrůznějších částečných a dočasných úvazků, snadnost propuštění jsou věci, které jsou „šity na míru“ podnikatelům a usnadňují jim život. (Ne nadarmo dvě první země na žebříčku jsou Austrálie a USA). Mají ale právě opačný dopad na zaměstnance…

Ale jsme hned u jádra věci: má česká vláda – která je k tomu vybízena – jít touto (brutální) cestou? Amerika je výsostně individualistickou zemí se zcela minimální mírou solidarity, vychází to z její historie, je tak „nastavená“; Evropa je jiná. Navíc, a je důležité to zde poznamenat, americký model nijak nevítězí nad evropským – zejména v poslední době spíše prohrává. (Přes to, že se tvrdí, že např. německý systém bohaté sociální sítě a ochrany zaměstnanců povede k vysoké nezaměstnanosti a americký k vysoké zaměstnanosti, pravý opak je pravdou.).

Čistě technicky má studie pravdu – USA jsou v tomto vpředu a evropské země hluboko dole. Jestli to ale něco vypovídá o snadnosti podnikání, si nejsem moc jistý.

Nemovitý majetek (zejména půda). Platí totéž, co o druhém kritériu (stavební povolení). Je to věc, která se dotýká daleko více našich životů než našeho podnikání a dát ji jako jedno z pouhých 10 kritérií je dle mého názoru zcestné.

Získání úvěru. Bezpochyby důležitá podmínka pro úspěšné podnikání – někde ne nutná, ale často ano. Studie se nezaměřovala na ochotu bank půjčovat (a za kolik), ale na regulační opatření, jako je například existence a přístup k centrálnímu kreditnímu registru atd.

Ne že by regulační opatření neměla smysl a význam, ale každý podnikatel potvrdí, že nejdůležitější je právě to, na co se studie nezaměřila – na ochotu bank půjčit a na přijatelnost podmínek (úroky, ručení atd.). A to jsou věci, se kterými vlády nemohou nic dělat (nezapomeňme, stále je jádrem tématu „co by měla vláda udělat, aby…“). V aktuální krizi matky českých bank vykrvácely na „islandských akciích“ a podobně, a v Česku je momentální credit crunch. Stát je ani nezpůsobil, ani nemůže způsobit jeho ukončení – jde to zcela mimo něj.

Ochrana investorů. Toto téma je zajímavé a u nás dosti podceňované – zřejmě proto, že „investorů“ do firem je u nás jako šafránu. Zapomíná se ale na to, že jde i o ochranu minoritních akcionářů: například aby nebyl prakticky bez práv podílník s 49% v s.r.o. proti druhému podílníkovi (dříve kamarádovi), který má 51% a je jediným jednatelem. Souhlasím, že Česko v tomto potřebuje silné zlepšení a že toto může stát ovlivnit zásadním způsobem, zaváděním zákonných úprav a vynucováním jejich pružného plnění (např. rychlost práce soudů). Dá se nicméně říci, že toto je poměrně nové téma, ve kterém se potřebuje pohnout vpřed celý svět.

Placení daní. Studie se věnuje dvěma oblastem: výši daní a obtížnosti tvorby daňového přiznání. Hodnotit snadnost podnikání podle výše daní je sporná; bylo by opravdu více úspěšných podnikatelů, kdyby se daně z profitu snížily na nulu? Opět podobně jako u zaměstnanecké politiky existují země s velmi vysokými daněmi z profitu (u Konga tvoří daň 322% z profitu; přiznám se ale, že tomuto číslu příliš nerozumím) i s velmi nízkými – na Timoru je to 0,2%, například. Bělorusko, které je v podnikání na 58. místě, o 14 příček před Českem, má 99,7% daň z profitu. Ale zato si tam můžete zřídit firmu v pouhých dvou krocích – hurá proto do Běloruska! (Krom toho je tam cca 288% korupce a když na to přijde, nechá vám Lukašenko uříznout hlavu. Tato témata ale studie nezkoumá).

Druhá věc je ovšem jasná – domácí daňové přiznání je bohužel docela legendární svou složitostí, nicméně dochází zde k poměrně citelnému pokroku. Je ovšem na místě se zeptat, jak moc to podnikatelům ztrpčuje život; z praxe vím, že podnikatel má na to jednoduše daňového poradce/poradkyni, který/á mu to pravidelně a za velmi snesitelný poplatek udělá, aniž jej to nějak obtěžuje.

Obchod se zahraničím. Dovolil bych si toto téma rychle přejít, pro typického českého malého a středního podnikatele to není zásadní věc. Se zeměmi EU se obchoduje úplně snadno, s dalšími vyspělými státy světa ne o moc hůře a pokud jsou s třetím světem nějaké problémy, jakože jsou, nebývají typicky na české straně.

Vynucení plnění smluv. Oproti předchozímu je toto téma významné a v Česku nás trápí. Je-li spáchána nepravost (či domníváme-li se, že je), domácí podnikatel se nemálo natrápí, než se dočká rozsudku, stojí jej to velmi mnoho času i peněz. Zde je beze všech pochyb prostor pro nápravu obrovský a je jednoznačně na strany vlády a parlamentu.

Uzavření podnikání - bankrot. Studie se zabývá především tím, jak mnoho byznysů pokračuje po bankrotu v podnikání, tj. firma je prodána, očištěna a pokračuje dál. Rozdíly jsou propastné: ve vysokopříjmových zemí OECD je to 77%, ve východní Evropě a střední Asii 4%. (Pozor, Česko je zařazeno do první skupiny!). Situaci ale ovlivňují dva faktory:
a) jak rychlé a snadné je pro firmu projít „očišťujícím procesem“, tj. ochrana před věřiteli, insolvenční procedura atd.

b) jak jsou „mentálně“ nastavení podnikatelé v dané zemi, prodávající i kupující.

Bohužel se domnívám, že v České republice je faktor b) převažující, v negativním slova smyslu. Čeští podnikatelé jednak často o možnosti insolvence a vybřednutí z problémů aspoň se zachováním jedno kytičky nevědí, ale spíše ještě častěji si ze dvou možností vybírají zánik. Dovedou firmu až do trpkého konce, kdy po ní skončí jenom dluhy, namísto aby ji ještě v situaci, kdy není úplně pod vodou, zkusili i za drobný peníz prodat. Na druhé straně ale u nás nepůsobí ani mnoho kupců („supů“), kteří se na oblast krachujících firem specializují, zatímco ve vyspělých zemích to je běžné povolání.

I zde tedy platí, že stát samozřejmě může insolvenční proces o něco urychlit a zpřehlednit, ale fakticky mají vše v rukou podnikatelé sami.

Když to říká Světová banka, tak to musí být pravda

Zkoumání tématu jsem se věnoval dosti obšírně a díky čtenářům, kteří se prokousali až sem. Zmíněná studie za to možná ani nestojí… kdyby ale nebyla ukázkou stále častějších jevů. Světově významná instituce zaměstnávající tisíce profesně určitě kvalitních a zkušených lidí vypracuje studii o stovce stran, o její tištěné vydání se postará renomované odborné nakladatelství (MacMillan, v tomto případě), a pochlubí se, že na přípravě této publikace spolupracovalo 8000 profesionálů ze 183 zemí. Maximální důvěryhodnost je zaručena!

Následně závěry studie – bohužel, jak se zdá, aniž by ji příliš studovali – přebírají tisíce dalších osob či institucí. Nejde jen o média; nelze až tak vyčítat deníkovým novinářům, že netráví hodiny a hodiny studiím těchto materiálů, ale i známí ekonomové. A nejde jen o naši zemi; když si vyhledáte publikované materiály související s touto studií, naleznete desetitisíce odkazů. Neprocházel jsem je všechny, ale nenašel jsem jediný materiál, který by tuto studii kriticky rozebral. Pro všechny je pohodlné ji převzít tak, jak leží a běží. Že – a to prosím nijak nezpochybňuji možná desetitisíce hodin strávené na jejich tvorbě – to je materiál typu garbage in, garbage out, který srovnává nesrovnatelné, který vynechává veledůležité faktory a ještě vesele tvrdí, že „benchmarkuje podnikání“, to nezmínil nikdo.

A můžeme to klidně ještě o úroveň zobecnit. Svět se stále nalézá ve velmi hluboké ekonomické krizi. Co bylo na jejím začátku? Poskytování hypoték rodinám, které byly bez příjmů a bez možnosti je splatit, následné zabalení těchto bezcenných cenných papírů do „vysoce kvalitních strukturovaných (atd. atd.)“ a prodej po celém světě. Jak k tomu mohlo dojít? Protože vše bylo – podobně jako u této studie – podloženo přesvědčivě vypadajícími zprávami a studiemi vysoce renomovaných ratingových institucí, mohutně citovanými a opakovanými, až se vytvořila, podobně jako v tomto případě, pevná stavba virtuální reality: „všichni to říkají“. A osamělé osobnosti, spočítatelné na prstech jedné ruky, které říkaly, že to tak není, vypadaly pomalu jako popírači holocaustu, jako divní lidé, jejichž extrémním názorům nikdo nepopřával sluchu. (Až to prasklo, začal svět s velkým překvapením zjišťovat, že existovali lidé, kteří to demaskovali už dáno, a paradoxně se z nich dnes staly superhvězdy, které lítají z jedné přednášky na druhou. Pěkný článek je třeba zde, dokonce v češtině).

Západní cizinci často Čechům vyčítají, že jsou ke všemu apriorně negativní a kritičtí. Nám se pak zdá, že Západ je – dá se říct, od kolébky ke hrobu, tedy od rodičovské výchovy, přes školu a následně i firemní praxi - v zajetí positive thinking, tedy že je lepší důvěřovat a usmívat se než nevěřit a mračit se. Co je lepší? Asi jak kdy. Když všechno jde dobře a budoucnost je pouze a jen zářivá, pomáhá pozitivní myšlení dobrat se dříve a snáze cíle. Když to tak hezky nevypadá, zabrání kritické myšlené před nakráčením do propasti s úsměvem na rtech. 

Dovětek: proč takhle dlouhé psaní

Článek publikuji asi měsíc po napsání a po jeho opětovném přečtení jsem ještě připsal tento ocásek.

Podnikám v ČR přes dvacet let, někdo by mohl říci, že i úspěšně. Nikdy jsem si nestěžoval, že je u nás podnikání obtížné, komplikované státem. Jediné problémy, které jsem v podnikání měl, byly s konkurencí (bylo jí hodně a byla dobrá), se zaměstnanci (že jsem si nedokázal sehnat takové, jaké bych si představoval) a se zákazníky (mohli kupovat naše produkty víc). Pláč na státní „nepodporu“ podnikání, na byrokracii atd. mně připadá jako výmluva na vlastní neschopnost nebo v dnešní době tak obvyklá vyčůranost „státe, dej prachy“ (a stát dává). Pro podnikatele má platit, že voják se stará, voják má. Pofňukávající se nikdy nestane velkým podnikatelem.

Druhý důvod byl, že mně právě tak jako natažená ruka kdekoho namísto spoléhání na vlastní síly a schopnosti štve stále častější výskyt jalových žvástů, rétoricky ovšem dobře zabalených a zaštítěných nějakými velkými jmény a slavnými institucemi. Garbage in, garbage out: z mizerných vstupů nemohou vzniknout než mizerné výstupy, a to platí nejen o této studii, ale o nejrůznějších dalších publikovaných analýzách a jejich závěrů. Výraz „selský rozum“ nemám rád – ono stačí jen víc myslet a míň informace konzumovat.