Nejčtenější články
Partneři
A ještě by chtěli přidat! Nic!
Ano, je to zvolání buranské, vypovídající spíš něco o závisti našich spoluobčanů; oni rukama nemakají a mají čtyři měsíce prázdnin, a ještě se na ně provalily takové aféry. Kus selského rozumu v tom ale je: něco chcete? Tak si nejdřív zameťte před vlastním prahem.
Jenom v Plzni? Nenechte se vysmát
Hovoří a píše se o aféře na plzeňské právnické fakultě, ale stačí si složit známá fakta dohromady: toto není plzeňská choroba, selhání pár lidí na jediné fakultě. Při popisu jednotlivých případů si všimněme faktu, který se opakuje snad všude: oni „podezřelí“ studenti prakticky vždy přecházeli z jedné školy na druhou, přičemž jim byly promptně uznány zkoušky z předchozího místa.
Tohle je dokonalá metoda, bezvadně vymyšlený systém. Představme si skokana do dálky, který vyskočí v jednom světě a doskočí v druhém. Klidně řekl, že skočil do dálky
Kdo kdy (normálně) studoval, ví, jak obtížné jsou přechody mezi školami a jak dvojnásob obtížné je dosažení uznání zkoušek z jiné fakulty. V některých případech je to až nemožné či po obrovském boji s pedagogy (kteří si často myslí, že právě oni mají určitý „patent“ na to, jak dané předměty učit a se zkouškami nabytými na jiných školách se nehodlají smířit), a doprovázeno je to velmi často povinností splnit zkoušky či rozdílové zkoušky znovu. Přechod ze školy na školu pro řádného studenta nikdy není ulehčení, ale naopak přítěž.
Ještě jedna historka k tomuto, která je až kouzlem nechtěného. Na základě zhoršené reputace plzeňské fakulty chtějí někteří studenti z této školy přestoupit a dostudovat jinde. A náhle to nejde – všichni narážejí na odpor, nepřijetí z nejrůznějších důvodů.
Lokajové a lísalové
Poměry na vysokých školách se mění pomalu. Tam nedorazilo žádná revoluce, která by smetla staré pořádky; bylo vyhozeno jen pár strašidel, učitel marxáku a podobně. Ale příchylnost ke komunistické straně nebyla poznávacím znamením vysokých škol; tím bylo lokajství k momentální moci a lísání se k nadřízeným.
Jak už jsem psal o dva články níže, nedomnívám se, že by za studenty-nestudenty z řad prominentů stála čistá korupce, peníze do kapsy docentů a profesorů. To by ostatně nebylo lehké uhlídat – i „nestudent“ přece jen přijde do kontaktu s určitým počtem učitelů, kteří mu dají příslušné podpisy do indexu za nestudování. Distribuce peněz mezi desítky vysokoškolských pedagogů – tomu moc nevěřím, že by se dalo tak dlouho tajit.
Skutečnost byla a je, myslím si, mnohem prostší: pedagogové dávali podpisy do indexů těmto lidem jenom proto, že to byli prominenti a že se to prominentům, případně dětem prominentů, dávalo zadarmo vždycky. Svědomí měli pedagogové čisté, skoro křišťálově: dobře přece věděli, že prominenti a děti prominentů se oborem studia stejně nikdy nebudou živit, a že touží pouze po titulu tak jako důstojník po epoletách. Proč jim tedy neudělat radost. Udělat „vysoce postavenému“ člověku to, o co si požádá, aniž na to má nárok – to je přece pro spoustu lidí normální i dnes.
Lokajství bylo za komunismu standardní metodou pro přežití u oboru, který byl vlastně komunisty považován za apriori podezřelý, tedy u „inteligence“. (Komunisté viděli zdravé jádro u dělnické a rolnické třídy. Intelektuálové většinou končili v uranových dolech jako tzv. pracující inteligence, a nutné vzdělávání pro ně představoval pouze marxismus-leninismus). Lokajů komunistického režimu by se našlo víc, velmi dobrým příkladem jsou myslivci, kteří za socíku získali pozici lokajů prominentních, protože kdo z papalášů by si nešel rád střelit srnce a pak se setnout na následné žranici.
Lokajové bohužel přetrvali do dnešních dob – to platí o VŠ pedagozích stejně jako o oněch myslivcích, protože lidé na prominentních místech se charakterově taky tak moc nezměnili, tj. stále lokajské služby vyžadují a odměňují je, když je nedostanou, trestají.
Další vlastností VŠ je lísání se k nadřízeným. Protože za socialismu se kloudná věda dělat nedala, a celý systém byl takový jakýsi bezvýchodný, ambicí vysokoškolských pedagogů bylo jen se postupně posouvat směrem kandidatura-docentura-profesura-důchod. Pomvědi píšou odborné práce asistentům, asistenti docentům. Hruštičky z vlastní zahrádky se velmi hodí, urychlují služební postup.,
U vysokých škol k zakonzervování situace přispělo několik věcí, které jinde nenajdeme. Za prvé je zde profesní dlouhověkost pedagogů a funkcionářů školy – dvacet let od revoluce není žádná míra, dnešní tvrdé jádro padesátníků-sedmdesátníků ještě s přehledem vyrůstalo za komunismu. Druhý, ještě důležitější faktor: po roce 1989 získaly vysoké školy, asi nějakou zvláštní zkratovou úvahou za „zásluhy o sametovou revoluci“ enormní samostatnost: stát je sice financuje, ale do života jim skoro nesmí kecat, mají svoje akademické senáty, funkcionáři školy se sami jmenují a sami se odvolávají, vnější kontrola je naprosto minimální. Logicky si tak školy udělaly svá vlastní královstvíčka s důsledky, které se nyní dostaly na povrch jako prasklý vřed.
Shnilá jabka se najdou vždycky. Těm zdravým to nevadí?
Na svoje studia na VŠ (brněnská technika) si pamatuju stále dobře, i když je to už přes dvacet let. Setkali jsme se s učiteli, na které dodnes vzpomínám jako na úžasné lidi, výborné pedagogy i věhlasné vědce. Setkali jsme se s učiteli, kteří byli jakž-takž; žádná sláva, ale svoje si odučili a něco uměli. (Těch byla asi většina). Setkali jsme se s učiteli, kteří byli otřesní, po všech stránkách.
Už tehdy mně překvapovalo, že lidé takto diametrálně rozdílných kvalit vedle sebe bez problémů koexistovali: zdravá jablka vedle shnilých. Že to nevadilo těm špatným, tomu se nikdo nediví, ale ani těm dobrým? V uvolněnějších chvílích jsme o tom s nimi semtam a spíš v náznacích debatovali, odpovědí byl shovívavý pohled: kluci, vy toho ještě nevíte.
Ano, tehdy to nešlo jinak – ti neschopní byli většinou v KSČ a kdyby se je schopní pokusili ze školy vytlačit, zřejmě by skončili sami. „Kolegialita“, což je slovo, které se dokonce i dnes používá s jakýmsi pozitivním přízvukem (to je ono dědictví minulosti!), na školách přežívá a zabraňuje jakýmkoli změnám zevnitř. Vždyť s ním sedím v jedné kanceláři; já vím, že to je hňup nebo hajzlík, ale mám si já pálit prsty? To není můj úkol. Tohle by mohl rozseknout někdo zvenku – ale kdo, když škola je svéprávná, suverénní a řídí se sama? Začarovaný kruh se uzavírá.
Dejte se sami do pořádku, jinak nebudou peníze
Ano, je naprosto pravda, že mzdy vysokoškolských pedagogů jsou u nás otřesně nízké a doplácejí na to stejně tak špičkoví odborníci a vědci mezinárodní třídy a věhlasu – pokud je nefinancuje nějaká zahraniční univerzita, mají peníze hluboce pod úrovní dvacetileté asistentky ředitele nadnárodní firmy, a jsou na třetině mzdy šikovného programátora v Javě. To je hanebnost, nicméně hanebnost je také, že vysokoškolský lempl nebo lump má stejné peníze jako špička; respektive, že vůbec nějaké peníze má a na škole je. Stát ale není „šéfem“, který by pedagogy i „pedagogy“ přijímal, propouštěl, určoval jim platy a dával kritéria – tím je škola sama. On dává jen balík peněz, o jeho rozdělování nerozhoduje.
Takže nakonec zvolání burana z hospody je jedinou možnou výslednicí. Dejte se do pořádku sami, jinak nebudou peníze navíc. Zaveďte si kontrolní mechanismy, vytřiďte shnilá jablka a odvezte je na kompost. Pak i my, stát, poskytneme zdravému ovoci lepší podmínky pro život.
Glosy