O strachu
( 30. září 2016 )

Jak to napsat a nebýt kazatelem trivialit? Nejdřív jedna historka.


Před jedenácti lety byla největším tématem doby ptačí chřipka. Možná si to pamatujete, dobové titulky stojí za to: "Čínu svírá paranoia z ptačí chřipky". "Lidé nevěří vládě". "Čínská ptačí chřipka patří k nejsmrtelnějším". "Ptačí chřipka se rychle šíří". "Ptačí chřipka, strach a smrt obchází Tisovou" (dokonce!), a tak dále - najdete jich stovku.

Mám přítele, který hodně a rád cestuje. Jakmile se objevily tyto titulky, okamžitě se sbalil a odjel do Číny za turistikou; seděli jsme kdesi na pivu a když ten plán oznamoval, okolo sedící reagovali: "ty jeden šílenče! Umřeš tam a ještě nás tu všechny nakazíš", volalo se jeho manželce, jak zamezit odletu, schovat mu pas a podobně. 

Pár měsíců po návratu z Číny jsme seděli opět na promítání a jenom zářil: "Na letišti, v turistickém hotelu, restauraci - jsem byl sám. V Zakázaném městě v Pekingu a v muzeu terakotové armády, kde se normálně šourají osmistupy - jsem byl sám. Na Velké čínské zdi - jsme byli dva. Všude lidé s rouškami a plno dezinfekce: Čína byla v době vražedné pandemie ptačí chřipky zřejmě tou nejbezpečnější zemí na světě z pohledu jakékoli nákazy.

Dali jsme mu za pravdu; ostatně tou dobou již byly v novinách titulky: "Aspirin zabíjí 400x lidí než ptačí chřipka" a podobně.

Onen přítel je podnikatel s rychlým, přímočarým myšlením a názorovou pevností - ostatně i díky tomu je úspěšný.


Americko-židovský psycholog Dan Kahneman se proslavil svými pracemi v oblasti teorie rozhodování a tvorby názoru; dostal za to dokonce Nobelovu cenu a jeho přelomová kniha "Myšlení rychlé a pomalé" vyšla i v ČR. Kahneman rozkryl a experimentálně prokázal to, co tak trochu tušíme, ale bojíme se přiznat: že naše uvažování a následné rozhodování je velice často až strašlivě iracionální. Že ač velmi dobře známe fakta, nerozhodujeme se podle nich, ale podle emocionálního rozhodování. Jeden z jeho slavných experimentů stojí za to ocitovat. Ve firemní kantýně stojí kávovar, kde si mohou zaměstnanci uvařit kafe, a platí přitom dobrovolnou částku dle svého uvážení. Kahneman provedl dvě varianty experimentu: v prvním případě byl nad kávovarem vyvěšen nějaký velmi pozitivní, ba sluníčkářský obrázek, ve druhém pak fotografie přísně se tvářícího šéfa podniku. Experiment ukázal, že v případě šéfa zaměstnanci házeli do kasičky v průměru asi pětkrát vyšší částku než u sluníčka. To vypadá až anekdoticky, v knize je popisována řada dalších experimentů, kdy dodávání předchozích informací naprosto nesouvisejících s tématem rozhodování zásadně ovlivnilo vlastní rozhodnutí, ke kterému byly všem dodána jednoduchá vstupní data (efekt se nazývá priming). Experimenty pak opakovali jiní psychologové a ekonomové, ukázalo se, že iracionalita rozhodnutí nemá nic společného s inteligencí nebo vzdělaností; "racionální" bankéř se rozhoduje stejně špatně jako nevzdělaný hlídač výtahu. 


Tady bych mohl skončit, a komu je jasné, o co jde, nemusí už číst dál. Příšerné scény poprav a mučení zajatců tzv. islámského státu, natočené na video a šířené do světa jen tak z našich myslí nevymizí a vytvářejí nesmírně silný priming, který rozhoduje o našem posuzování a vyhodnocování jiných jevů (uprchlíci/imigranti); právě tak působí teatrální teroristické útoky ("podřezání" kněze atd.). Tento dlouhodobě působící priming spolehlivě přebije tvrdá fakta: například to, že islámský stát, jakkoli je to nepochybně vřed na tváři lidstva, který patří odstranit, má na svědomí 4100 lidských civilních životů, zatímco konflikt v Sýrii připravil o život třicetkrát více civilních, nebojujících lidí. Ve rwandském etnickém konfliktu zahynulo půl miliónu až milión lidí, pouze civilních obyvatel, během jednoho sta dní. Protože to ale nebylo natáčeno na video a nešlo to v televizi, nijak nás to neovlivňuje, většina lidí o tom vůbec nic netuší a menšina má mlhavý pojem o tom, že se v Africe zase mlátili černoši s černochama. Právě tak na nás nepůsobí tvrdá fakta, že počet útoků i obětí teroristických činů v Evropě je násobně nižší než před dvaceti lety, že jen dokonaných vražd je v Evropě ročně přes 20 000, pod koly automobilů zahyne dalších 85 000 lidí a podobně. Tato fakta známe, přesto však v nás nevyvolávají strach; dáme si jako každý den povinnou dávku imigrantské fóbie, guláš se šesti a tři pivka k tomu (obezita má každý rok na svědomí 2 800 000 životů, počet obětí terorismu v Evropě loni 170).


Efektu primingu se zřejmě nevyhne nikdo; v úvodu zmiňovaný přítel je vzácnou výjimkou člověka, který je vycvičený si ukázněně skládat vedle sebe pouze fakta a posuzovat je bez vnějšího ovlivňování. My ostatní, kteří tímto darem obdařeni nejsme (bez mučení se přiznám, že bych v té době do Číny taky nejel, protože tam přece řádí ta ptačí chřipka) bychom měli přinejmenším odmítnout jakékoli strašení před hrůzami, vzít si do ruky pouze fakta a čísla a vyhodnocovat si je: ok, je to hrozba, ale jak je velká, jsem schopen kvantifikovat, poměřit na velikost populace, na ostatní hrozby (smrt, zranění, jiné problémy)? Nejsou větší hrozby a problémy? Jsem schopen od sebe jednotlivé problémy oddělit, tj. zvlášť posuzovat fanatismus a jeho hrozby, náboženství a jeho hrozby, uprchlictví a jeho hrozby? Jsem schopen si vykreslit, vizualizovat čísla a procenta, tj. například pár stovek magorů versus půl miliardy evropských občanů, z toho 1.4 miliónu ozbrojených profesionálů? A tak dále.

(Poznámka: publikuju teď vlastně výhradně na Facebooku (https://www.facebook.com/jiri.hlavenka?ref=bookmarks), jenom semtam si vzpomenu, že bych měl článek překopírovat taky sem, obvykle s velkým zpožděním).