Manuál zoufalého voliče
( 30. září 2013 )

Ještě nikdy nebyla situace před volbami tak špatná a divná, ještě nikdy nebylo tak obtížné vůbec nalézt nějakou volitelnou stranu. Mám pravdu? Samozřejmě že ne.


Ještě nikdy nebyla situace před volbami tak špatná a divná, ještě nikdy nebylo tak obtížné vůbec nalézt nějakou volitelnou stranu. Mám pravdu? Samozřejmě že ne. Suverénně nejhorší situace byla v dobách opoziční smlouvy, kdy parlamentní strany, od červené přes oranžovou, modrou až k černé vytvořily pevnou klepto-koalici, kdy bylo úplně jedno, co strany říkají, protože společným cílem byla pouze „malá domů“ a ideologické zápolení bylo jen předstírané a pro potěchu tzv. politologů. Tehdy musel být volič zoufalý, protože jakákoli volba byla volbou špatnou.

 

Je tomu právě naopak – ještě nikdy nebyla možnost vybrat si z volitelných stran tak velká jako nyní. A proto jsem také připravil tento manuál, kde je před přečtením volič zoufalý a po přečtení volič vesele rozhodnutý. Pozor, manuál není krátký, proto se to také jmenuje manuál. Komu by to přišlo moc dlouhé, nechť studuje billboardy, tam najde všechny odpovědi na své otázky.

Malé nebo velké strany?

Takhle otázka nemůže stát. Volič musí vždy volit tu nejpřijatelnější, nebo, pokud to tak cítí, nejméně špatnou. Úvaha „tohle bude ztracený hlas, protože se tam nedostanou“, je špatná a škodlivá z velmi prostého důvodu. Budování dobré demokracie trvá desítky let, strany rostou od skromných začátků ke kvalitně obsazeným a vyprofilovaným organizacím dlouho. Neúspěch v jedněch volbách – protože strana je ještě „mladá“ – nic neznamená, za pár let budou volby další a po nich další. Strana „nevzniká“, strana se buduje. Pokud vysvými hlasy nepomůžete budovat malé strany, aby z nich mohly vyrůst strany velké a silné, nikdo jiný to za vás neudělá.

Zavedené strany nebo nepopsané listy?

Všimněte si prosím, že tato otázka není totožná s předchozí a proto i odpověď bude jiná. Zavedenou stranou jsou i subjekty jako jsou Svobodní nebo Suverenita. Mají jakousi konsistentní ideologii, světonázor, říkají (více či méně) od začátku co chtějí, na politické mapě mají obsazené svoje doupátko, které neopouštějí. Pokud souhlasíte s tím, co říkají, pokud to považujete podobně jako oni za to nejdůležitější, co nás trápí, klidně je volte.

Dobrá správa státu je samozřejmost – nikoli důvod k volbě

Jsou zde strany (ne jen jedna), které jako svůj hlavní triumf a volební tahák prezentují „kvalitní správu státu“. Nic proti tomu, ale zkuste se prosím zeptat kterékoli strany, malé nebo velké, zda také o „kvalitní správu státu“ neusilují. Žádná vám neřekne ne – naopak všechny prohlásí „samozřejmě že ano“.

Kvalitní správa státu není jednoduchý úkol, ale je to úkol samozřejmý. Prohlašovat to za politický program znamená totéž, jako říkat, že „hlavním úkolem školství je pravidelná školní docházka“. Volit stranu „X“, protože jako hlavní bod programu hlásí kvalitní správu státu a nikoli (třeba) lidovce, kteří jako hlavní sdělují jiné věci,  je totéž jako zvolit pro své dítě učitele takového, který říká, že hlavní je pravidelná školní docházka a ne toho, kdo hovoří o tom, jak chce děti vzdělávat a proč.

 

Je samozřejmě pravdou, že zde existují strany, které správu státu zvládaly velmi špatně, ať již je to jejich neschopností, nekvalitou lidí nebo zlou vůlí. Je to jednoduché – tyto strany nevolte, nejste-li přesvědčeny, že se napravily. U těch ostatních ale platí, že správa státu je pro ně pro všechny celkem automatickou podmínkou dobrého vládnutí – i když z toho zrovna nedělají volební tahák.

Kapitáne, jak vypadá váš tým?

Existují strany, které mají velmi silně, dominantně vypadajícího kapitána, či případně maskota. Mají takzvanou „silnou osobnost“ a na to se hodně slyší.

Jenomže jeden člověk je v politice ničím. Vláda má okolo dvaceti členů, poslanecká sněmovna má na dvě stě křesel, strana musí mít navíc kvalitní lidi pro jednotlivé segmenty, pro odbornou práci na programu, v tvorbě a oponentuře zákonů. Strana, která má jednu výraznou osobnost a pak ať hledáte jak chcete, nenaleznete nic dalšího, je trenér bez mužstva. Zvolte si toho „trenéra“ a budete pak zděšeni, jaké narychlo posbírané amatéry a zoufalce pak najmenuje do parlamentu či do ministerských křesel. (Dobrým příkladem jsou, či snad už byly, Věci Veřejné).

Levice nebo pravice?

Cokoli z toho. Ani pro jednotlivce, ani pro konkrétní skupiny, ani pro „stát“ není jednoznačná výhodnost či prospěšnost vlády levice nebo pravice (bereme-li tedy oba tyto pojmy jako neextrémní, tedy spíše někde okolo středu, kde se ostatně hlavní strany pohybují). Pokud bychom jako jakési vzory vzali například německé sociální demokraty (SPD) coby levici a německé křesťanské demokraty (CDU) coby pravici, žádná z těchto voleb by nebyla špatná. Totéž platí pro Británii (labour nebo konzerativci), pro USA.

Osobně se pak domnívám, že středolevá vláda je pro ČR v současné době mírně vhodnější, neboť vlády uplynulé se skutečně nevyznačovaly dostatečnou mírou soucitu a solidárnosti, schopností pomoci slabým a těm na okraji, a vlivem krize i reforem došlo skutečně k citelnému oslabení nejen sociálního „spodku“ společnosti, ale i střední třídy žijící zejména v regionech mimo hlavní města. A to způsobem, který je sice nevrhá do pasti chudoby, ale mají ji setrvale na dohled a pro zlepšení toho nemohou mnoho udělat.

Nečtěte kandidátky – studujte je

Namísto „volební právo“ by měl být zákonem zaveden pojem „volební zodpovědnost“, aby si to lidé lépe uvědomili. Nedívejte se na billboardy – obrázek s třímetrovou hlavou Babiše a Komárky má úplně stejnou vypovídací hodnotu jako ten vedle s Ihnačákem a Paulusem. (To jsou ti dva kuchaři). Nenechejte se ovlivnit hesly, ta neříkají vůbec nic – jejich posláním také není něco říci, ale vyvolat dojem, tedy, nazveme-li věc pravým jménem, šidit.

Studujte kandidátky stran. Nemusíte všechny, to by byla tortura, ale podívejte se na váš kraj, sedněte ke Googlu a najděte si něco aspoň o prvních pár lidech na těch listech, kde uvažujete o volbě. Podívejte se, jestli stranu podporují a vlastním tělem zaštiťují lidé, kteří za sebou něco mají, něco dokázali, něco publikovali, jestli vůbec jsou to lidé, kteří žili veřejným životem – nebo zda jsou  to někde narychlo sehnaní „kamarádi kamarádů“, jenom proto, aby se to na kandidátce hemžilo.

Je to dost práce, ale je to pro rozhodnutí důležité.

Strany a jejich volitelnost

Jdeme k věci, nula bodů je zkrátka nula bodů a tedy absolutní nevolitelnost, desítka je ideál. Pořadí stran je takové, jaké přišlo autorovi na mysl.

 

KSČM: 1/10

Uvedené skóre asi nepřekvapí, takže jen pro pořádek. Nic proti levici zbarvené hodně do červena, ale KSČM žádnou levicí není. Jsou to (k předkům hrdě se hlásící) pohrobci a potomci organizace, která byla čistokrevně zločinná, která jakýkoli étos dávno ztratila - když nejpozději, tak v osmašedesátem, která byla zejména po tomto datu, se sovětskými vojsky za zády a o všem rozhodujícím Kremlem nad sebou výlupkem svinskosti a prospěchářství. V  šedesátých letech ještě komunisté mohli mít nějaké představy o sociálně spravedlivé společnosti, možná. Ale ne v letech sedmdesátých a osmdesátých – kdo u nich byl, šel tam jen kvůli osobnímu prospěchu či případně z titulu mimořádné blbosti.

Jeden bodík s velkým přemáháním dávám: vím, že mezi členy strany jsou lidé, a není jich úplně málo, kteří se slušně etablovali na úrovni samosprávy, kteří ji (správně) chápou jako službu a pomoc občanům, kteří tuto činnost chápou autenticky (tedy nikoli jako „blýsknout se před voliči“). Je to zkrátka taková vzdálená a slabá naděje, že by se tahle strana mohla jednou zreformovat a stát se sice celkem standardní levicí, jaká existuje celkem všude.

KDU-ČSL: 7/10

Zajímavé, jak média skoro zapomínají na existenci lidovců – tradiční, dobře ukotvené a čitelné strany, s významnými pozicemi v samosprávách (tisíce zastupitelů, stovky starostů), a dávají přednost psaní o novostranách bez členů i historie, jako je Úsvit nebo ANO.
Lidovci dostávali v minulosti dost neprávem psí hlavu za to, jak „jsou ochotní jít s každým“: jistě, je to menší středová strana, která může koalovat s mírnou levicí i mírnou pravicí, a naopak v takovýchto koalicích působí jako určitá kotva bránící tomu, aby to silnější levicový partner netáhl moc doleva či pravicový moc doprava.

U lidovců víte, na čem chcete, jejich hodnoty jsou málo proměnlivé. To je, mimochodem, v českém politickém prostředí vzácnost – jasné vyhranění, čitelnost nevidíte ani u tradičních stran jako je ČSSD nebo ODS. Lidovci rovněž nejsou zapletení ve velkých korupčních skandálech, i když úplně bez poskvrnky nejsou, v proslulé opoziční smlouvě byli něčím jako „tichým společníkem“.

Lidem na lidovcích často vadí ono „náboženství“. Dodal bych nicméně, že slovo „křesťanský“ je v názvech například nejsilnějších německých stran (CDU – Christlich Demokratische Union, CSU – Christlich-Soziale Union), jsou stranami vládnoucími a nevyplývá z toho, že Angela Merkelová například zaváděla povinné náboženství. A to úplně poslední, čeho bychom se u nás mohli bát, jsou křesťanské církve.

ANO: 5/10

O Babišově straně jsem napsal nedávno dosti odmítavý článek, nyní jim dávám status „téměř volitelné“ strany. Změna názoru? V uvedeném článku jsem ostře reagoval na neexistenci programu – že strana, která není absolutně schopná se politicky vymezit, zčitelnit, říci jasně co chce a co ne. Deklarace „chceme lepší budoucnost pro… (živnostníky, občany, děti, slabé, seniory“ není jediným důvodem ke zvolení, a víc toho u ANO nebylo.

ANO mezitím program připravila (pozdě, ale přece) a tím řekla – podívejte se na mapu, tady jsme, tady působíme. ANO je vyprofilovaná jako pravicová strana – sice sami říkají, že jsou „středopraví“, ale čtení programu hovoří spíše o jasné a silné pravicovosti. Takže jeden ze zásadních důvodů pro nevolbu ANO odpadl.

Zůstává několik pro a proti. Pro je získání řady lidí, kteří, jak se aspoň domnívám, nebudou poslušnými Andrejovými služebníčky, jsou to lidé s vlastní hlavou a integritou, a něco dokázali. To je důležitější než cokoli jiného: mít v parlamentu osobnosti, kteří nebudou skákat, jak bude sekretariát a pan majitel pískat. Myslím, že tyto osobnosti se po (pravděpodobném) vstupu do parlamentu z Babišova vlivu velmi rychle vymaní – tak, že se to panu majiteli nebude líbit. Proti je pak přece jen to, že strana vznikla jako projekt jednoho z kapitálově nejsilnějších a nejvlivnějších podnikatelů v ČR, s obrovskými možnostmi financování a (možná) dalšími obrovskými ambicemi v oblasti, která se dotýká státu – v dotovaném zemědělství a potravinářství, částečně i v energetice. Rovněž pak nemalé obavy vyvolává cílené budování mediálního impéria stejným člověkem, který vlastní politickou stranu a podnikatelský kolos.

 

Chce Andrej Babiš skutečně a nefalšovaně pomoci českému demokratickému systému, tomuto státu? Nechť tedy vybere tým respektovaných osobností – mezi svými kandidáty jich pár velmi slušných má – založí nadaci, vloží do ní půl miliardy korun, a vystoupí z ní, nechá bez sebemenšího ovlivňování dále tvořit a pracovat tyto osobnosti. A ať se osobně nadále věnuje svým firmám, kde je jej nejvíce potřeba. Ale aktivní průmyslník-mediální baron-stínový ministr financí? To jde pořád velmi těžko dohromady.

 

Úsvit přímé demokracie: 0/10

Redaktorka: „Pane senátore Okamuro, co soudíte o Stephenu Hawkingovi?“
Tomio Okamura: „Myslím že je celkem v pořádku, ale tím, jak neustále vysedává u počítače, nedává naší mládeži dobrý příklad“.

 

Už trochu fousatý vtip dokonale vystihuje okamurismus: schopnost se beze studu, suverénně a spatra vyjádřit razantními větami naprosto ke všemu, rozumět stejnou měrou cestovnímu ruchu, podnikání, pěstování rajčat i problematice vyloučených. Okamura „umí“ i sebesložitější a sebekomplexnější problém zjednodušit do jedné věty. A to způsobem, kterému ti prostší a nepoučení přikyvují, zatímco ti, kteří o tom něco vědí, se chytají za hlavu. V České televizi i na Radiožurnálu běželo několik diskusí s Okamurou: namítněte mu argument, upozorněte jej na nepravdu, přejeďte jej parním válcem, Tomio pokračuje v násobném opakování svých tezí dál, jako by se nechumelilo.

 

Program Úsvitu skutečně stojí za přečtení. Kromě výkřiků „nestačí jen brečet a nadávat“ navrhuje například zákony se zpětnou účinností, což myslím neexistuje v žádném právním řádu na světě. Vydělali jste si před deseti lety pět miliónů korun prodejem firmy a už nedohledáte příslušné kupní smlouvy? Smůla, Tomio vám je zabaví.

Okamura chce Evropu jako volný trh práce, ale nechce imigranty.

Podporu dle Okamury zaslouží „pouze Ti, kteří vedou řádný život“ (Ti jsou tam fakt s velkým T).

V programu se Okamura velkohubě opírá do kmotrů a „kmotrovských stranických mafií“. Přitom do hnutí jako svého nejvýraznějšího kandidáta přijal Víta Bártu, který je tak dokonalým ztělesněním „politického podnikatele“, že o něm bude zcela jistě jednou natočen film.

 

S jednou výjimkou neexistuje lživější a křivější politická strana, než je tato – a bude to takový lakmusový papírek naší demokracie. Jestli jí voliči ve velkém počtu opravdu naletí – po zkušenostech s Věcmi Veřejnými, a s tím, že lídr VV po zanoření opět vyplouvá jako „čistý“ nový kandidát Úsvitu – bude to znamenat, že k rozumné společnosti máme ještě hodně daleko a že nás čekají nelehké roky.

 

TOP 09: 7/10

Je to bída, ale je to tak. Jestli jste pravicoví, se skřípěním zubů budete volit právě TOPku. Nový pravicový subjekt (ANO) se ještě musí etablovat a může také dopadnout zle – a ODS je právě etablovaná „až moc“.

Vykřiknete-li u skal „TOP 09“, ozvěnou se vrátí „Kalousek“. Ten je obecně považován za satanáše české politiky, vrchol všeho zla, ač mu nikdo nic nikdy nedokázal (nebo spíš právě proto! Čili, jak říkal Milan Lasica ve svém pořadu: „toto jsou baktérie. Jsou neviditelné. Vidíte ji? Že nevidíte! Tak to je ona!“).

Miroslav Kalousek je špatný politik. Je špatný proto, že vystupuje arogantně až vulgárně, že provokuje a „nasírá“, že není ochotný a ani možná schopný to, co prosazuje, srozumitelně vysvětlit a slušně obhájit, musí být schopen diskutovat, poučit se, najít přesné kompromisní řešení.Vizitkou dobrého politika musí být právě toto (viz např. Angela Merkelová). Kalousek pak jako politik rovněž dělá věcné chyby, nicméně ze zpětného pohledu se vše posuzuje velmi snadno. A je Kalousek lump a zloděj, který se sám přiživuje na korupčních kauzách? K tomu jsou zatím jen velmi slabé a vzdálené indicie, zcela nedostatečné k odsouzení a k veřejnému lynči.

 

Pro TOPku by bylo nejlepší, kdyby se přinejmenším z jejího vedení Kalousek stáhl, jinak zůstane i nadále trochu umělým konstruktem, stranou stvořenou „Schwarzenbergem a Kalouskem“. TOPka přitom má zajímavé a schopné lidi, například Langšádlovou, Štětinu, Gazdíka nebo Farského. Pomalu se loučit s otci-zakladateli a stavět ji například na těchto lidech, to by měla být budoucnost TOPky.

 

Co je důležité: u TOPky víte, na čem jste. Strana je bez hanby pravicová a proevropská, toto deklarovala v den svého vzniku a od té doby se na tom nic nezměnilo. Nehledá žádné laciné anti-bruselské nebo národovecké bodíky, je od začátku čitelná: dělá, co říká a co říká, pak dělá. Leccos, co dělá, je nepopulární, ale přesto to dělá. Samozřejmě se vám to, co říká a co dělá, může nelíbit – pak doporučíme jiné strany – ale čitelnost, či jakási „opravdovost“ je v české politice vzácností.

ČSSD: 6/10

Opět oddělme mediální obraz od reality, i když je to těžké. Realitou je, že ČSSD je relativně standardní levicovou stranou, jejíž program není vysloveně populistický (pozor, opět – realita: program, mediální obraz: z kontextu vytržené slogany a výkřiky), která je relativně slušně čitelná (dlouhodobě se její směřování nemění), která má ve svých řadách řadu lidí slušně propráskaných politikou na regionální nebo i vyšší úrovni.

Jistě: ČSSD se nemálo zapletla v době opoziční smlouvy (kdy jí vládl Zeman, pamatujme), kdy se na kmotrovský systém napojila stejně jako její modrá partnerka ODS. U moci pak ale už dlouho nepobyla a jsem přesvědčený, že ona „kmotrovská infekce“ je u ČSSD řádově menší než u ODS.

Mediální obraz pak představuje rozpolcenou stranu, ve které bojuje křídlo Zemanovsko-Haškovské a Sobotkovo, přičemž nikdo neví zítřka. To je jednak zveličené, jednak to není až tak podstatné – ČSSD je strana s celkem normálními (vnitrostranickými) demokratickými principy a nemyslím si, že by ji mohl Miloš Zeman za pomoci nějakého zákulisního manévru a s pomocí pár věrných pochopů z páté kolony zcela ovládnout. (Ostatně myslím, že po tom ani – coby prezident – netouží, nemá nejmenší důvod; jestli Zeman vůbec něco chce, tak politickou scénu co nejvíce fragmentovat, protože pak bude jeho osobní síla největší).

 

Vyhraje ČSSD? Sestaví vládu? Asi ano. A vůbec se toho nebojím. Ti, kdo hovoří o emigraci, by spíš měli balit kufry při vysokých procentech SPOZu nebo Úsvitu. ČSSD je strana, kterou bych nejlépe definoval slovy mykologů: jedlá, i když ne příliš dobrá houba. Ale stále jedlá.

Zelení 9/10

Přízní k tomu, co Zelení, dělají, se nijak netajím, takže klidně berte toto vysoké hodnocení jako osobní a subjektivní. Nicméně své argumenty pro Zelené zopakuji.

Jsou čitelná a tradiční partaj, vlastně jedna z nejdéle působících na domácí scéně. Jsou přiměřeně úspěšní na regionální úrovni a zdá se, že vnitřní „antikmotrovské“ mechanismy mají nastaveny dobře – za celou dobu na nich žádná korupční aféra neulpěla. (Vězte, že kmotři, tedy „političtí podnikatelé“ se snaží dostat všude, tedy skutečně jde o to, jak moc si je která strana nechá přisát na vlastní bradavky nebo naopak držet daleko od těla).

 

I u Zelených je opět dobré oddělit mediální fikci od reality. Mediální fikce je vykresluje jako jakési ekologistické šílence, kteří nedělají nic jiného, než že prosazují jakési magorské megadotace a regulace, kteří by kvůli žábě zrušili dálnici atd. Realita je taková, že nejen program, ale i to, co v praxi nejaktivněji dělají a prosazují, jsou činnosti zcela jiné: kvalita vzdělání a vzdělanosti, kultura a kulturnost v této zemi, důstojný život, silná a nejen deklarovaná antikorupčnost, ekonomická opatření s důrazem na podporu lokálních firem atd.

Zelení, což je také zásadní, nejsou stranou jednoho Lišky: řekl bych (ale vy jistě namítnete, že jim zase příliš fandím), že nabízejí úctyhodnou sestavu zajímavých, výrazných a nezkompromitovaných lidí s vlastním názorem, kteří už za sebou něco mají – Seitlová, Láska, Brady, Berg, Škabraha, Čáslavka, Drápalová, Vlašín, Kolínská a to jsou jen ti, které znám více než jiné.

 

Chápu, že vlivem zejména Klausovy invazivní rétoriky, kterou bohužel ve své době média ochotně papouškovala (dnes již ne, ale škody jsou už napáchány a budou se napravovat dlouho) mají lidé pocit, že když zvolí Zelené, tak že budou zákonem nuceni přenášet žáby přes ulici a bojovat vlastními těly proti neexistujícímu globálnímu oteplování. To je holt ta mediální fikce; navíc i kdyby se Zelení do parlamentu či dokonce do vlády dostali, vždy jako menší až nejmenší partner, jejich faktický vliv by nebyl velký, jejich role jako „hlídačů a kultivátorů demokracie“ by ale zůstala.

 

Proč jsem rovnou nedal deset z deseti? Pár důvodů. Jeden je ten, že v oblasti ekonomiky je plán Zelených přece jen trošku nerealistický a „s mezerami“; tohle je jejich slabší stránka, přitom ale role státu v ekonomice je (bohužel) obrovská. Dále u nich postrádám větší důraz na to, čemu se docela přesně věnují (zejména západoevropské) Pirátské strany – tedy zásadní proměny společnosti a zejména vrstvy mladých v dnešní „kyberneticko-internetové“ době. Myslím, že Zeleným by prospělo ještě jedno volební období pilné a vytrvalé práce bez odměny v podobě nějakých poslaneckých postů, přece jen ne vše je tam úplně dopracované a domyšlené; chybí například rozsáhlejší publikační práce s podrobnou argumentací a dokladováním, proč to, co navrhují, je dobré. Bez dobrých základů se nic stavět nedá a dobré základy se stavějí dlouho a těžce (aniž jsou přitom vidět výsledky); podívejme se, jak dlouho trvala cesta k vlivu i celospolečenskému uznání například německým Zeleným.

SPOZ: 0/10

Druhá a poslední strana, kterou jsem poctil nulou. S Okamurou mají společné to, že obě sázejí na nebetyčnou pitomost lidí, a tím pádem budou obě úspěšné.

SPOZ je strana, kterou vnímám jako skrznaskrz prolhanou. Tvrdí, že nejsou financováni ruským (státním) kapitálem, ale transparentní účetnictví odmítají, protože prý je „populistické“. (Což má ostatně kouzlo nechtěného – vlastně říkají, „my to přece umíme ošulit i s transparentním účtem“). Tvrdí, že nemají nic společného s prezidentem Zemanem a on s nimi, ale když jedete po dálnici, tak na jejich billboradech rozeznáte pouze dvakrát obrovské slovo ZEMANOVCI a dvoumetrovou kresbu Miloše Zemana.

Miloš Zeman pak tvrdí, že vláda, kterou jmenoval, je vláda odborníků a vůbec nemá nic společného se SPOZ, načež se po pár týdnech ukáže, že všichni nebo skoro všichni její členové budou kandidovat za SPOZ. (Samozřejmě: tohle bylo domluveno. Nikdo z šíbrů by nešel do vlády s dvouměsíční dobou života, to jim nic nepřinese. Ale následující garantování pokračování kariéry u SPOZ – to je jiná).

Opravdu někdo věří, že stranu SPOZ řídí nějaký pan Štengl, kterého zřejmě nikdo nikdy naživo neviděl a neslyšel, a nikoli prezident Zeman?

 

Lživý populismus u SPOZ je v podstatě velmi podobný jako u Okamury – ostatně obě strany mají ve svém programu zabavení majetku bohatým. Fór je v tom, že ani Zemanovci ani Okamura ve skutečnosti nic zabavovat nebudou a nechtějí, například taky proto, že by museli začít u sebe. Takže po volbách na tento slib nějak tiše zapomenou, nebo řeknou, že by nám to nepovolila EU, čímž to svedou na jiné a podobně. Je to tedy jen tah na získání hlasů – přesně stejně jako se to už Zemanovi jednou povedlo s „akcí čisté ruce“.

 

Vím, že se voliči pak mohou zeptat a nepochybně se i ptají „tak komu vlastně máme věřit“? Odpověď je jednoduchá: věřte tomu, co je proveditelné. Věřte jen těm slibům, které se dají realizovat, i když neznějí tak efektně.

 

Piráti: 6/10

To bude asi pro mnohé překvapení, ale myslím si, že Piráti jsou skutečně volitelní. Je to samozřejmě ještě trochu bizarní útvar, který teprve hodně hledá co chce a v lecjakých návrzích je velmi amatérský až naivní – to bezesporu.

Jenomže. Je vám dvacet, dvaadvacet, žijete tak jako víceméně všichni mladí kolem vás nesmírně ovlivnění moderními komunikačními technologiemi, žijete v jiném světě než vaši rodiče. A tento svět bude stále silnější a silnější.
Tento svět žádná z dalších stran nebere na vědomí, nevnímá, nereflektuje v tom, co chce dělat a co chce prosazovat. Aktivní účast mladých lidí z tohoto světa v ostatních stranách je minimální nebo rovnou úplně nulová. Pro lidi z tohoto světa není žádná z ostatních stran rozumně volitelná – sice volit půjdou a někoho tam hodí, ale s nevolí, protože dobře vidí, jak o tomto novém světě, který ale bude stále důležitější, v běžném životě, v práci, v ekonomice, v kultuře, v médiích, nikdo nic neví. Ale Piráti jsou zde doma.

Lze mít hodně výhrad k českým pirátům – hlavně kvůli tomu, že lidsky jsou ještě „pod-obsazení“, je to vlastně malá partička s minimem času pro politiku – ale to, jak pirátské strany („PP“) hýbou politikou a věcmi veřejnými například ve Švédsku, Německu nebo na Islandu, je obdivuhodné. A vůbec už to není amatérské.

 

Bobošíková a Hlavu vzhůru: 2/10

Je to jednoduché. Pokud pevně věříte, že kandidátka komunistické strany na prezidentku je upřímnou sjednotitelkou české pravice, hoďte jí hlas. Pokud pevně věříte, že mráz přichází z Bruselu, volte je. Pokud si myslíte, že Česká republika je „vazalem“ jiných států a že tihle to změní, volte je.

 

Bobošíková sice prochází v politickém životě několikátou reinkarnací, kdy pokaždé tvrdila něco trochu jiného, co si momentálně myslela, že získá hlasy (předtím třeba hlasitě podporovala kanál Dunaj-Odra-Labe, chtěla zrušit Senát, teď už nechce atd.), ale to stejně jako termín profesionální kariéristka dáme stranou, ať si nekazíme náladu – jakýsi národovecko-suverenitní důraz tam byl vždycky.

 

Berme, že teď něco chce a prosazuje, a je to jasné a srozumitelné, čitelné (proto ty dva body). Pokud skutečně věříte, že to hlavní, co nás trápí, je, že nejsme suverénní stát, že EU je čiročiré zlo, které nás navíc chce ovládnout a ekonomicky zotročit, tak ji klidně volte. I mylný názor je názor.

Svobodní: 3/10

Výrazně a dlouho odporuji tomu, co Svobodní říkají, a přesto jim dávám celkem slušné tři body, což znamená něco jako „jsou tu i mnohem horší“.
Svobodní mají ucelený a propracovaný světonázor, postavený na myšlenkách jedné filosoficko-ekonomické školy, podpořený poměrně impozantní publikační tvorbou. Něčím takovým se velká většina ostatních malých stran vůbec nemůže pochlubit – Okamurovci, Bobošíkovci, Babišovci nebo SPOZ mají pouze hesla stvořená p.r. agenturami nebo lidmi ze stran v duchu „co ještě by se mohlo voličům líbit, že bychom to dali na billboard“.

 

Jsem hluboce přesvědčen, že to, co Svobodní propagují a prosazují, je hluboce mylné; že to, co předestírají, je naprosto nefunkční a vede to do přesného opaku, než oni tvrdí – tedy ne ke Svobodě, ale k Otroctví. Mohu se ovšem mýlit, patent na rozum nemám (už jsem o něj ale zažádal, je to ve vyřizování).

 

Dá se buď žít ve lži a podvodu, nebo v omylu. Přístup některých nových stran je lživý – vědí, že lžou a podvádějí a dělají to pro ulovení voličů. Svobodní, domnívám se, tomu co říkají, věří, argumentují – i když jsou hodně dogmatičtí a ideologičtí, po pravdě příliš neprahnou, spíše svou činnost vidí jako poslání, jako šíření víry boha Hayeka a jeho proroka Klause. Ale s tím se dá žít, s lží a podvodem ne.

ODS: 4/10

Jeden smutný příběh nakonec. Na rozdíl od stran, které moc neškodí, ale ani moc neprospívají (typicky Lidovci) je u ODS hora negativ a kopeček pozitiv. Lidé – opět jsme u toho „mediálního nánosu“ – dost zapomínají, že ODS tvoří třeba taky tisíce kvalitních starostů a obecních zastupitelů, kteří slušně a poctivě pracují ve prospěch občanů svých obcí a regionů. Ale taky je tu ODS skutečně prolezlá příliš silným propojením podnikání s politikou – někdy přímo korupční, jindy je to jen takové české „musíme si pomáhat“. ODS má tu smůlu, že toho pro tento stát současně nejvíce odpracovala i nejvíce nakradla.

 

A pak je tu taková ODS, u které nevíme, jaká vlastně je. Je hluboce euroskeptická nebo není? Těžko říct, najdeme tam i vysloveně eurofoby i lidi střízlivě neutrální. Je „konzervativní“ nebo moderní? (A co vůbec znamená to konzervativní, jak přesně se to projevuje?).

ODS má sice na svém webu spoustu tzv. programových dokumentů, ale je dost těžké se v tom vyznat a najít jasný, zřetelně artikulovaný názor. Jediné, co ODS chce říci k tak zásadnímu tématu, jako je přijetí eura je, že „není na pořadu dne“. To mohli rovnou mlčet.

 

ODS v současné volbě není volitelná, ani s odřenýma ušima. Měla by se pro jedno období dostat zcela z centra dění, být nějakou pátou šestou stranou – aby z ní zmizeli kmotři, tak jako ovce odcházejí ze spasené louky na jinou, a aby měla ty čtyři roky na práci, na vyjasnění si, čím chce být a čím nechce, zda chce být pravicí ostře vymezenou a sektářskou, nebo do široka otevřenou, jaká (jasná!) stanoviska chce zastávat k nejdůležitějším věcem do budoucna.

 

ODS byla u moci celých dvacet let – i když nebyla ve vládě, moc díky opoziční smlouvě (což byla vlastně skrytá velká koalice) podíl na moci neztratila. Co však vinou příliš dlouhé moci ztratila, je soudnost – stejně jako ji ztratil každý vládce, který byl na trůně příliš dlouho. Nic lepšího, než být jedno dvě období od válu se jí nemůže stát: má-li zdravé jádro, obnoví se a bude zase přínosnou stranou, je-li shnilá i uvnitř, zmizí a škoda jí nebude.

 

Je koho volit? Jistěže ano.

Popsal jsem tu dvanáct stran a z nich jsem sedm označil za volitelné. To je myslím lepší počet než v kterýchkoli jiných volbách; domácí volič vlastně ještě nikdy neměl lepší výběr než nyní. Teď se jenom nesplést a hlavně nezůstat v den voleb doma.