Filmová věta říká přiměřeně, přiměřeně, a neplatí to jenom ve vaření. Nevadí, když se dějí nové věci, když se věci vyvíjejí a posouvají, ale změna je příležitost a hrozba současně. Pokud je změna příliš rychlá, hrozba může být ničivá, protože není možné se jí včas přizpůsobit (vyhnout, ubránit se) a způsobená škoda je pak větší než to, co přinese příležitost.

Kromě světové ekonomiky je to například vidět na fenoménu klimatických změn (a ne nutně globálních!). Celou historii planety k nim docházelo a dochází – ovšem takovým tempem, že si jich planeta, respektive její živí obyvatelé, v podstatě „nevšimli“, protože změna vytvářela díky své pomalosti jen velmi mírný tlak, takže měli dostatek času se přizpůsobit. A to dokonce i u tak dramatických změn, jakými byly doby ledové, kde se z kvetoucí země stal na deset tisíc let jeden velký kus ledu. Současné klimatické změny probíhají – když už jsme do této oblasti zabrousili – tempem, které je o řád až dva rychlejší než je zvykem, i v desítkách procent hodnot (například stavy spodních vod, kyselost oceánů atd.) za lidskou generaci. Přizpůsobit se tak rychle není možné, takže následky budou dost možná devastující.

Cosi podobného nyní vidíme i ve světové ekonomice. Velmi značná nerovnováha mezi zeměmi tzv. rozvinutými a nerozvinutými se začíná působením globalizačních sil (především globálního podnikání, globálního obchodu a globálních financí) měnit tempem, které je naprosto nevídané. Neplatí to jen pro Čínu, ale můžeme si ji vzít jako typový příklad, protože další země, které rychlým – o možná trošku pomalejším – tempem rozvíjejí své hospodářství působí ve stejném smyslu a směru jako tento asijský obr: pokud budu v dalším hovořit pouze o Číně, mám na mysli i dalších několik desítek zemí.

Čína se stává ze země patřící mezi zaostalé (nízké HDP na obyvatele, nízká spotřeba, nízká industrializace, malý obchod se zahraničím, soustředění na zemědělství) středně až možná vysoce vyspělou zemí (se vším, co s tím souvisí) ne během dvou, tří set let, ale během poloviny nebo třetiny lidské generace. Nenapadá mě jiná země, ve které by něco podobného tak rychle probíhalo, možná s výjimkou industrializace USA – jenomže to ještě neexistovala globalizace, takže americká ekonomika rostla díky vlastní spotřebě, ta čínská díky spotřebě cizí. A dovolím si tvrdit, že „fenomén Čína“ je a zejména bude pro světovou ekonomiku devastující – ničivý pro vyspělé země a v závěru možná ničivý i pro samotnou Čínu.

Jeden vaří a druhý jí

Čína – v menší míře další země – je dnes fabrikou světa. To je dobře známé – jsou zbožové segmenty, ve kterých Čína obhospodařuje obhospodařuje přes polovinu světové produkce, kde zásobuje polovinu lidstva. Při prvním pohledu do makroekonomických dat to nevypadá tak zle: čínský export přesahuje import „jen“ asi o 15%, takže se zdá, že to je pěkný příklad mezinárodní dělby práce a mezinárodního obchodu. Jenomže tento jev je setrvalý a čísla jsou obrovská – například v uplynulém říjnu Čína vyvezla za 157 miliard USE, dovezla za 140 miliard. Důsledkem samozřejmě je narůstání „devizových rezerv“ (u Číny má tento pojem ještě smysl) do gigantických výšin, ale to není to úplně nejdůležitější a nejhrozivější.  Začíná se vynořovat z mlhy už v okamžiku, kdy začneme porovnávat vzájemné obchody mezi Čínou a jinou vyspělou zemí. Například s USA - podívejte se na následující tabulku (čísla v mld. USD):

Rok        Export USA do Číny          Export Číny do USA          Bilance

1980      3.8                                          1.1                                         2.7

1990      4.8                                         15.2                                       -10.4

2000      16.3                                       100.1                                     -83.8

2010      91.9                                       364.9                                     -273.1

2011      109.2                                     410.64                                  -301.4  (projekce)

Vyspělá země (zde USA, ale klidně si najděme i česko-čínskou obchodní bilanci, je podobná – pro zajímavost, náš deficit jen s Čínou činí 268 mld. Kč) tedy do Číny vyveze za korunu a doveze za čtyři.

Tento obrázek není nový ani neznámý, ale většinou se interpretuje tak, že „Čína vlastní Ameriku“, tedy že Čína kupí hromadu peněz a Amerika dluhů. To je pravda, ale není to strašlivý průšvih, protože dluhy jsou v dolarech a Amerika je může natisknout, což taky udělá (a už dělá, říká se tomu „quantitative easing“).

Strašlivý průšvih je jiný. Tím, že „jedna země vaří a druhá jí“, z té druhé zmizí kuchaři. Celá výrobní odvětví se přesunou do tzv. třetího světa, ale nepřesunou se tam dělníci, ti zůstanou doma a není pro ně práce. Jen v USA dle vlastních analýz přichází země o tři milióny pracovních míst, toto číslo každoročně roste o cca 300 000. (Viz zde – data tady končí rokem 2006). A nemáme tu jen Čínu a nemáme tu jen USA: počty nenávratně ztracených pracovních míst vlivem jejich přesunů do zemí třetího světa lze směle odhadnout na desítky miliónů. (Dalším populárním „vysavačem“ pracovních míst po miliónech, tentokrát ve službách, jako jsou programátorská místa a call centra, je Indie).

V zemích „prvního světa“, kam můžeme hrdě zařadit i nás, pak dochází k rychlému zániku celých průmyslových odvětví, aniž vzniká adekvátní náhrada. V ČR je to dobře vidět například na textilním průmyslu, který byl kdysi jedním z našich nejsilnějších a dnes prakticky neexistuje. „Opticky“ byl nahrazen tím, že si Němci a další země u nás otevřely výrobny automobilů, ale myslím, že tomu každý dobře rozumí: ve skutečnosti nebyl nahrazen ničím. Samozřejmě není možné se naprosto bránit změnám ve struktuře lokálních ekonomik, ale jde zde právě o onu přiměřenost: pomalé změně je možné se bez větší bolesti přizpůsobit, ale tato je příliš velká a příliš rychlá.

Služby místo výroby? Houby s octem

Pod nehty je stále zažraný mýtus, nevím kým šířený, že příznakem vyspělé ekonomiky je nahrazování výroby službami. Čím méně výroby a čím více služeb, tím vyspělejší je ekonomika, a tedy to, že se Čína stává fabrikou světa, my bohatí se staneme centrem služeb světa, a protože služby mají vyšší přidanou hodnotu, tak na tom vyděláme.

Houby s octem. „Výroba“ dnes není práce dělníka s krumpáčem v kamenolomu, ale prudce sofistikovaná a efektivní linka, produkující na zaměstnance o několik řádů vyšší added value než typická služba, jakou je, představme si to, hajzlbába. Služby lze těžko exportovat (jediná významná výjimka na starém kontinentu je cestovní ruch, ale z ruchání se Evropa neuživí) a zvyšování efektivity dopadá i na ně, zejména díky informačním technologiím. Služby mizí. Hajzlbábu nahradí automat s fotobuňkou, opravářství všeho možného jsou pryč, protože je levnější si výrobek koupit nový (čínský, pochopitelně) než si jej nechat opravit. Výrobci – ti naši milí globální – usilovně pracují na tom, aby jejich výrobky nešly opravovat a musely se kupovat vždy nové. A aby to nebylo všechno, i služby se stěhují do zahraničí: například call centra si dnes globální firmy budují ve státech, kde je nízká mzda a slušná znalost jazyka.

Závěr tedy je následující: zmizelá pracovní místa ve výrobě jsou definitivní a ničím (v krátké době) nenahraditelná. Vedou k mizení celých průmyslových odvětví a sousedících byznysů (např. obchodního, marketingového, surovinového, pěstitelského). Počty ztracených míst jsou obrovské – zřejmě v desítkách miliónů – a vedou k růstu nezaměstnanosti i nespokojenosti lidí: vzdor prvnímu dojmu, lidé chtějí pracovat, byť jistě ne tak tvrdě jako dřív. Nezaměstnanost způsobuje další obrovské náklady na straně státu; ten si jak tento vnitřní, tak vnější (ochodní) deficit kompenzuje ponejvíce zvyšováním daní, tedy uvalením dalších nákladů na místní podnikatele. Ne začarovaný kruh, ale maelstrom, po kterém neúprosně kloužeme dolů.

Tak tomu už v poslední době je, že na cokoli se podíváme, má vyhlídky ještě chmurnější než je současný stav. Čína a další země se nespokojí – a nespokojují, to je dobře vidět už dnes – s málo sofistikovanými výrobky (např. plastikařina, levný textil). I na ně už totiž zdola tlačí ještě levnější země (Vietnam atd.) a oni musí vyrábět technologicky stále náročnější věci. Z triček jsou DVD přehrávače a z DVD přehrávačů jsou automobily. To, co Západu ještě zůstávalo, tedy náročnější produkce, je a stále více bude erodována Čínou. Myslím, že plný efekt tohoto doceníme až s razantním vstupem čínských automobilů do Evropy. Ivan Hodač, šéf evropské asociace výrobců automobilů, k tomu poznamenal: „jestli si někdo myslí, že čínská auta nebudou na technické úrovni, nebudou bezpečná a nebudou designově atraktivní, tak se asi strašně mýlí“.

Rovnováha nastane. Pokud se jí dožijeme

Můžeme ještě chvilku pokračovat v prognózách. Zánik pracovních míst vede nejenom k neúnosnému zvyšování nákladů na straně státu, ale i ke ztrátě „schopnosti pracovat“. Ve Španělsku se mezi mladými udává nezaměstnanost na úrovni 40-50%, což je děsivé: v podstatě si práci zuby nehty drží jen starší generace. Jestli mladá generace dlouhodobě, během řady let, nesežene práci, nenaučí se pracovat, obávám se, nebude pracovat už nikdy, ledaže by ji k tomu dohnal tak jak ve středověku hlad.

Pokud Západ nezasáhne, Čína může svou exportní převahu udržovat jak dlouho chce: má k tomu mocný nástroj, nekonvertibilnost čínské měny. Může ji udržovat pod paritou o dnešních 30-40%, v budoucnu klidně o 70%, pokud se jí zachce – samozřejmě by tohle vyvolalo už obrovský řev celého zbytku světa, ale Čína je totalitní stát a bude myslet na sebe, tak jako po celá tisíciletí myslela na sebe. (Ekonomové tvrdí, že pokud by Čína kurz vlastní měny uvolnila, došlo by prakticky k okamžitému krachu čínského hospodářského zázraku – export by mohl zdražit i o polovinu, o práci by přišly desítky miliónů Číňanů, zastavil by se růst a už dnes taktak zadržované nepokoje by přerostly asi v něco většího.). Pnutí tedy bude asi pokračovat a zvyšovat se; můžeme jen spekulovat, jak Čína naloží se svou strategickou zbraní hromadného ničení, tedy gigantickými zásobami peněz z obchodních přebytků. Zdá se, že bude chtít expandovat do světa hlavně obchodně, méně již mocensky.

Jak jsem uvedl na začátku, posun Číny z nuzáka do velmoci není sám o sobě problémem. Historici trefně připomínají, že Čína byla z pohledu „HDP“ největší světovou velmocí několik tisíc let nepřetržitě a měla přetržku jen v posledních dvou stoletích. Problémem ovšem je to, že se její návrat (plus ostatních zemí) na výsluní děje příliš rychle na to, aby to Západ snadno absorboval, a za druhé, že se tak děje nikoli „v rámci Číny“, tedy produkcí pro vlastní spotřebu, ale že země se šplhá nahoru po zádech Západu.

Jeden schodek, druhý schodek

Statistika není nuda. Česká republika má rozpočtový schodek (setrvalý, tj. zadlužení ČR jako poměr k HDP roste), ale obchodní bilance ČR je dobrá, přebytková slušným číslem okolo 100 mld. Kč ročně. Zdá se, že tady zakopaný pes není, ale raději jej vykopejme a zkoumejme blíž.

Pokud se podíváme na bilanci obchodu ČR s Čínou a podobně fungujícími zeměmi (tj. levná pracovní síla, dole držená měna, exportní mašina), zjistíme, že zde máme naopak schodek, který je velmi blízko schodku rozpočtového. Tedy opět v průměru někde okolo 100 mld. Kč ročně.

Ne že by mezi tato čísla šlo dát rovnítko – to v žádném případě. Ale souvislost zde je: náklady rozpočtu jsou určeny především sociálními programy státu (nezaměstnaní, zdravotnictví, penze, veřejné služby), příjmy pak daněmi (největší jsou opět z mezd a odvozené z mezd, a dále z DPH). Nižší import znamená vyšší vlastní výrobu, vyšší zaměstnanost, nižší náklady na sociální programy, vyšší výběr daní.

Zde ale také najdeme důvod, proč země, jako je Čína, potřebuje za každou cenu udržet svůj obrovský export – protože i přes něj je země zatížená obrovským vnitřním dluhem a lze porozumět na první pohled výrokům jako z jiné planety, že pokud by růst HDP země poklesl pod 7-8% p.a., přinese to Číně obrovské hospodářské problémy.

Kdo je šťastný a kdo ne

Zkusme si představit, jak by vypadala situace, kdyby „Čína“ (a jí podobné země) neexistovaly, respektive nefungovaly jako globální továrna. Došlo by k tomu, že by se předměty dnes vyráběné v těchto zemích i nadále vyráběly tam, kam dříve, k omezení jejich dostupnosti by nedošlo, neboť se zatím nejedná o žádná technologicky či jinak unikátní zařízení.

Vyrobené zboží by bylo nejspíše dražší než je nyní při dovozu z oněch „Čín“. O hodně? Možná by šel nahoru nejbanálnější textil a něco z elektroniky, ale jinak spíš o pár procent, obyvatelstvo by to do bídy ani nemožnosti si věci koupit neuvrhlo. Naopak by ale konečně vznikla bohatá škála pracovních míst, která by jednak snížila nezaměstnanost, zvýšila příjmy státu a především zvýšila příjmy i spokojenost lidí, pro které je dnes situace na pracovním trhu neúnosná. Státy Evropy, které dnes nejsou schopny splácet své dluhy – ani ten nejméně zadlužený stát to nedokáže! – by konečně mohly vrátit kyvadlo zpět.

Jistě, jeden segment by se zlobil velmi: podnikatelé, kteří dnes díky čínské výrobě za pár kaček nesmírně profitují. (Statistiky ukazují, že za posledních deset let, za „čínskou desetiletku“ vzrostly zisky globálních korporací dvojnásobně, zatímco příjmy dolních tříd šly dolů – a to dokonce i v Německu. To je důsledek profitování na Číně a konkurence „čínského dělníka“ pracovníkovi evropskému).

Vítězem čínské dekády jsou jednoznačně světové korporace, které sem přesunují svou výrobu a snižují si výrobní náklady až na zlomky původních, aniž ovšem jdou adekvátně dolů s cenou výrobků. Na první pohled jsou vítězem i koncoví zákazníci, ovšem je to vítězství malé a obrátí se v daleko větší problém. Prohrávají místní podnikatelé a prohrávají importující státy.

Vztyčit celní hradby

Léčebné metody problému jsou dvě. Můžeme to nechat být, maximálně tlačit v mezi možností na Čínu, aby uvolnila svou měnu, a počkat padesát let, až se životní úroveň včetně mezd v zemi srovná a Čína přestane být hyperkonkurenční továrnou. Západní svět ale ekonomicky nevydrží takto dlouho čekat.

Druhou metodou je rychlý řez – vztyčit znovu celní hradby tam, kde po staletí bývaly a kde byly pouze „v zájmu globálního růstu“ nedávno odstraněny. Ne vždy je návrat k předchozímu stavu – který ostatně po staletí fungoval – krokem zpět, uznat vlastní chybu a napravit ji není žádná hanba.

Bohužel tento scénář asi nedojde naplnění, protože je to opatření ekonomické a v ekonomice mají dnes nejsilnější hlasy ekonomické subjekty (místo státu), tedy globální společnosti všech druhů. Pokud by tím někdo jen pohrozil, lobbystická mašinérie by nás začala zaplavovat fundovanými články hrozícími, jak nás takové opatření ožebračí, zničí, způsobí odliv investic, zvýší bídu, nezaměstnanost a výskyt mandelinky bramborové. Lobby bude mít bohužel snadnou práci, protože veřejnost je již navyklá na (nepravdivou!) mantru, že ekonomice přece nejvíce rozumí firmy, které nás přece všechny živí a myslí to s námi dobře, zatímco neproduktivní a neefektivní stát nás naopak obírá, peníze strká bůhvíkam a vůbec nestojí za nic. (Na tuto mediální hru ochotně přistupují i média a pranic jim nevadí, že veškeré názory lidí z firem včetně bank jsou jen propagandou jejich podnikání).

Bude nicméně stejně zajímavé sledovat, s čím vlády přijdou během dalších let, kdy se evropské státy budou dostávat stále více do ekonomické pasti popsané v tomto článku; domnívám se, že nakonec k situaci vztyčení cel stejně dojde a to dokonce za tiše bolestného souhlasu globálních korporací, pro které by byl pád (bankrot či jiná obdobná situace) bohatých západních zemí větším problémem než celní přirážky.