Mnoha čtenářům bude dnešní glosa připadat tak samozřejmá, že to až zavání plýtváním elektrony. Protože jsme ale denně v médiích zásobováni zprávami o úsilí o „záchranu Řecka“, mám pocit, že je potřeba to sdělit na plná ústa.

V případě řecké krize totiž o Řecko a o Řeky nikdy nešlo, nejde a taky nepůjde. Kdyby bylo možné problém Řecka vyřešit (tj. aby zmizel on a veškeré jeho dopady na zbytek evropské ekonomiky) například jeho potopením do středomořských vln, bude problém takto vyřešen. Čtenáři jistě pochopí tuto nadsázku, která sděluje, že si vedoucí státy evropské unie dobře uvědomují, jak obrovskou hrozbu znamená „řecká nákaza“ pro jejich ekonomiky. Veškeré jejich kroky jsou tak dány snahou zachránit si vlastní kůži. Když se tím současně pomůže i Řecku, tak tak to bude príma, ale pokud by šlo o záchranu Západu na úkor Řecka, tak vedení Evropy maximálně v kondolenci, že je to nanejvýš politováníhodné, ale zcela nezbytné.

V čem je problém, je dobře známé. Padne-li dlužník, stáhne s sebou do propasti i své věřitele; padnou oba. Malé Řecko ještě velkou Evropu do propasti nestáhne, ale problém je, že na stejném laně do propasti sklouzávají i další země, které už jsou tak velké, že ta relativně zdravější Evropa nemá šanci se udržet. Na stejném laně visí všechny evropské země, a my taky.

Této skutečnosti si jsou lídři Evropy dobře vědomi, pouze to není věc, která by se směla říkat nahlas a naplno. To ale také vysvětluje, proč jsou pokusy o tzv. záchranu Řecka tak nejapné. Ony totiž neřeší problém Řecka (jeho obrovskou zadluženost), ale částečně připravují státy výše na nataženém laně na moment, kdy Řecko sklouzne dolů. Euroval je záchranou ne pro Řeky, ale pro věřitele – nijak nezabraňuje bankrotu (defaultu) státu, ale zabezpečuje, aby až k němu dojde, úvěry budou z principu okamžitě sesplatněny, udělají peníze z eurovalu dráhu jako bumerang – do Řecka a hned zpět do věřitelských bank. (V tomto lze dobře chápat nelibost Slovenska se na tom podílet, protože vlastně tím tato spíše chudá země odevzdává několik miliard eur Francouzům a Němcům).

Je potřeba dodat, že současně ještě dochází k „opevňování“ bank – ty, pokud je to vůbec možné, snižují expozici vůči Řecku jak to jenom jde a zvyšují svou kapitálovou přiměřenost, aby co největší část průšvihu mohly zvládnout z vlastních prostředků. Na druhé straně se jako zcela neúčinné,alespoň z krátkodobého výhledu, ukazují úsporné a reformní kroky Řecka – již tak ničená ekonomika nadále klesá a je stejně, ne-li více deficitní než před reformami. (Jedinou skutečnou pomocí Řecku, tedy cestou, jak jej dosta ze srabu, by bylo mu odpustit všechny půjčky a ještě mu dát pár set miliard jako dáreček pod stromeček. To je tragická pravda.).

Koncept Evropské unie je, jak je dobře známo, duální – politický a ekonomický. Politická stránka obsahuje také například společnou obranu a společnou bezpečnost, kulturu a vzdělávání a zde skutečně altruisticky platí, že úspěch jednoho je ziskem všech, opatření v této oblasti jsou vždy „win-win“, i když samozřejmě někdo může těžit více a jiný méně.

V ekonomické oblasti je tomu ale naprosto jinak. Vztahy mezi evropskými zeměmi se ani v nejmenším neliší od vztahů, řekněme, pekáren Beta a krámku U Franty, který od Beta bere chleba. Beta podporuje Frantu, ale jen proto, aby od ní Franta kupoval chleba. Beta chce na Frantovi vydělávat a nic jiného ji nezajímá. Stará se pouze o to, aby Franta nebral chleba od Gamy, ale aby si moc nevyskakoval, aby vydělával co nejmíň a neměl třeba spády si postavit vlastní pekárnu. Současn je potřeba, aby Franta nezkrachoval, protože pak by už nevydělávala ani Beta. Když Beta cítí, že by si Franta mohl otevřít krámek na druhé části města, Beta mu na něj půjčí, protože vydělá dvakrát: na úrocích a na zdvojnásobeném objemu chleba, který Franta prodá.

Vztah ekonomický je vztah obchodní, vždycky byl a vždycky bude. Žádné skutečné win-win tam automaticky není, vždy se jeden snaží co nejvíc vydělat na tom druhém a druhý na tom prvním.

Když se daří, má politická tvář EU navrch. Přijímají se noví členové, změkčují kritéria, přimhuřují se oči, „v zájmu vyšších a dlouhých cílů“. Když je zle, a nyní je zle, jde politický „Jekyll“ do ústraní, přichází ekonomický zlý pan Hyde a přebírá vládu. Altruismus končí a nastupuje sobectví.

Zajímalo by mě, jak moc dobře si to uvědomují země, které jsou na laně další v řadě – a co s tím hodlají dělat.