A my, chytří Češi, jim budeme draho prodávat elektriku. Tak zní většinový názor, odpozorovaný z „vox populi“, internetových diskusí. Skutečnost ale může být zcela jiná a bude asi platit, že kdo se směje naposled, tak v tomto případě nemá dlouhé vedení, ale směje se nejlépe.

Jenom politika? Nepoužívejte české brýle

Nelze se až tak divit, že český pozorovatel, dnes s hlubokým opovržením vůči politice, vidí vlastně za jakýmkoli rozhodnutím politiků cokoli jiného než péči o stát: buď kradou, nebo jsou populisti, aby se udrželi u moci a mohli krást zase. Německé rozhodnutí o postupném vyřazení jaderné energetiky vnímáme českými brýlemi: protože Němce zase z korupce až tak nepodezíráme (tady ji navíc není lehké byť i vytušit, i když, být to u nás, hned by se něco našlo), máme pocit, že toto rozhodnutí je čistě populistické. Tedy, že si německá vláda všimla strachu občanů po Fukušimě a zareagovala proaktivně populisticky dříve, než jí téma sebere někdo jiný, nejlépe Nemesis tradičních německých stran – místní Zelení.

Jistě je na tom kus pravdy. Tradiční strany si dobře vzpomínají na Černobyl: Zelení, kteří proti jaderným technologiím tradičně brojí, ale v tomto ohledu byli považováni za laciné panikáře, stoupli po Černobylu nesmírně v kurzu. Oni to ti kluci a holky v teniskách deset let říkali a opakovali, my jsme se jim smáli a pak nás smích přešel, fakt to bouchlo.

Jenomže Němci mimo jiného umějí počítat a jsou racionální. Daleko větší váhu rozhodnutí o vyřazování jádra (které nakonec může být pomalejší či jinak rozvržené, ale o to nejde) má dle mého názoru ekonomika, a skoro bych řekl, že Fukušima se německé vládě hodila do krámu. To je hodně silné tvrzení, které zkusím dále dokázat.

Německo je určující síla

I toto je věc, na kterou my nejsme vůbec zvyklí. Německo je ekonomická supervelmoc, která se výkonnosti Číny zatím jenom směje - dosahuje cca 55% čínského HDP, ovšem s dvanáctinou obyvatel, Čína je zatím spíše „německou montovnou“. V několika zásadních průmyslových sektorech, zejména v náročné strojařině, je Německo určující silou. Tomuto nezvyklému postavení Německa bylo už věnováno mnoho literatury, velmi zajímavé je studovat rozvírající se nůžky po II. světové válce, kdy naprosto zničené a poražené Německo předehnalo vítěze a předtím suverénní průmyslovou velmoc, Velkou Británii. Za jeden z hlavních důvodů se dnes považuje – a to je důležité pro tento článek – že rozvoj průmyslu v Německu je pod jemnou taktovkou spolkové vlády, zemských vlád a bank, které ať už jsou polostátní (Deutsche Bank ad.) nebo soukromé, hrají s vládami v jednom sehraném orchestru.

Krásným, a pro článek opět výstižným příkladem je vzestup německého automobilového průmyslu a jeho totální vítězství nad do té doby mnohem lepším anglickým. Zatímco Angličané ve své korektnosti ponechali vše volnému trhu, a pak zoufale trpěli podkapitalizovanými fabrikami, desítkou rozdrobených výrobců a nadto ještě odborářskými tlaky, Němci se jednoduše „rozhodli“, že budou mít jednu firmu na lidové vozy (víte kterou) a dvě na auta pro lepší lidi, určili, kde fabriky budou, státní banky kompletně zafinancovaly vybudování továren dle nejnovějších technologií a během deseti let bylo vymalováno.

Něco jim ale uteklo

Německo je dominátor v automobilech a obecně ve „strojích“, ale utekly mu dvě odvětví. První jsou informační technologie, kde Němci hrají páté housle, a ač se jim to nelíbí, už situaci asi nikdy nezmění. Druhým je pak právě jaderná energetika. I když zde cosi dělá Siemens, světoví lídři jsou úplně jiní: francouzská Areva, japonská Toshiba, americký Westinghouse, ruský Rosatom (zjednodušeně řečeno – stavba jaderky je obrovské dílo a má vždy více dodavatelů, zejména lokální stavbaře atd.). Důvod je i zde zřejmý: jaderná energetika je strategická oblast, kde se přeshraniční dodavatel moc nechytá, a je známé, že v Japonsku a zejména ve Francii šlo u orientace na jádro o strategické rozhodnutí státu, které Němci následovali později a méně intenzívně.

Energetika obecně ale je jeden z největších průmyslových sektorů, ne-li úplně největší, a Němci tuší, že se blíží nová éra investic, nová příležitost pro průmysl, výrobu, zaměstnanost a export – takzvané „zelené“ technologie, green tech. Zelené technologie samozřejmě neznamenají spásu lidstva – mnoho z nich se ukáže jako zbytečné, jako slepé cesty, možná i jako škodlivé. Green tech ale nejsou jenom podivné větrníky a velmi sporná biomasa: je to také zateplení, rekuperace, snižování spotřeby elektřiny naprosto všude, solární energie, ovšem na střechách domů a fabrik, skladování energie a mnoho dalšího.

To je ale v této úvaze druhotné: že to bude velký byznys, ze kterého se leccos chytí, je naprosto jasné. Němci zde chtějí být jedničkou a dávají to velmi jasně najevo: „Ten, kdo bude první v dobytí green-tech trhů, získá trvalou exportní výhodu“. Tak pravila Angela Merkelová. A že první jsou, potvrzuje analytik Malorny z McKinsey: „Němci jsou celosvětově, absolutně a jednoznačně vpředu“.

Německo na to jde a ještě půjde tak jako vždycky: masivní podporou na všech frontách, velkoryse fundovanou státem. Stát přímo financuje výzkum, a výzkumně-vývojová centra; podporuje střední podnikatele dotacemi a úlevami, a těm největším umetá cestu k obřím úvěrům a investicím. Němečtí podnikatelé dobře vědí, že když stát „zavelí“, tak že je to myšleno vážně, že z toho něco bude a na nastaveném směru moc nezmění střídání vlád. (Porovnáme-li s naší zemí, vyjde nám velmi smutný kontrast).

Práce je málo

Postup, kdy stát masivním financováním roztáčí kola ekonomiky, se nám zdá podezřelý – víra v to, že volná ruka trhu je to nejlepší co může být, ještě dost lidí bohužel neopustila. Německo to ale má opět dobře spočítané. Jednak produkuje výrobky s velice vysokou přidanou hodnotou – což znamená, že celý koloběh je v plusu, podpora se vrátí ve zvýšeném výběru daní. Když stát získá za zainvestovanou marku, pardon euro, deset marek na tržbách navíc a z toho tři na daních, byla jeho investice správná.

Ale pak jde ještě o jednu zásadní věc: práce není a nebude. Vysoká efektivita průmyslu i zemědělství znamená, že deset procent čistě produkčních pracovníků stačí na to, aby bylo vše, co je potřeba, vyrobeno a vypěstováno, a bude ještě hůř. Toto ovšem ví nejen Německo, ale všechny státy, proto investují do pracovních míst, i když tím vlastně problém sobecky přenášejí na někoho jiného. Něčí export (výroba, produkce, příjmy) je pak něčí import, tedy deficit výroby, produkce i příjmů. Německo toto opět ovládá lépe než jakákoli jiná země na světě, Číny nevyjímaje (export na Němce je podstatně vyšší než na Číňana, a je samozřejmě také podstatně „hodnotnější“).

Tady trochu odbočím, ale v ekonomice vše souvisí se vším. V současné době se probírá bída Řecka, kterému není zjevně ani rady, ani pomoci. Proč je Řecko tam, kde je? Neefektivní či přebujelý stát, důchody v 50, sto učitelů na třicet žáků – to jsou spíše anekdotické příběhy, které zamlžují skutečnou podstatu věci. Tou je neschopnost Řeků cokoli vyrobit (tj. efektivněji než jiní). Řecko nemá jediný exportní artikl, když nepočítáme směšnou Metaxu a pak zemědělské produkty, na kterých se dá pouze prodělat. Neumí vyrobit – možná to uměli, ale agresivní import to umlčel - pračku, televizi, auto. Obchody jsou plné piva – Made in Germany, jiných potravin, made in kdekoli, jen ne Řecko. Turisté dělají 40% HDP; to je hezké, ale chtělo by to 110% (aby se dal léčit deficit). Turisté přilétají Boeingy, na letišti si půjčíte německý automobil, lijete do něj ne-řecký benzín, pijete německé pivo, zajídáte holandským sýrem, mažete se globálním krémem proti opalování, děckám koupíte gumové hračky z Číny, odlétáte Boeingem. To je pravdivý příběh Řecka a jeho bezvýchodné situace. Žijte v Německu nebo ještě lépe v USA a z 90-95% budete spotřebovávat výrobky vyrobené v této zemi, nebo vyrobené jinde, ale pod domácí taktovkou, pod domácím vlastníkem. Proto je, mimochodem, jediným řešením pro Řecko odpoutání se od eura a návrat k drachmě, což vytvoří ochranný deštník pro znovuvypěstování domácí produkční ekonomiky, dnes zničené a zaniklé. Že to bude strašlivě bolet, je ovšem jasné.

Raději honem zpátky do Německa. Vypadá to, že adoruji našeho západního souseda, ale podobné by se dalo říci i o severských zemích, o Beneluxu, určitě o Švýcarsku, trošku i o Francii nebo o Itálii, ovšem pouze severně od Pádu. Němci to ale dělají – a to nás po tisíci let soužití s nimi zcela jistě nepřekvapuje – nejdůsledněji ze všech a protože jsou velcí, tak také co udělají, má sílu.

Když máte v mariáši půlku karet takových a půlku onakých, říká se tomu Čechy-Němci, aby byl zdůrazněn kontrast. V mariáši je to legrace, ve skutečném světě trochu k pláči. Kde Němci promýšlejí, jak za deset, patnáct nebo dvacet let udrží pozici vedoucího koně ve světovém ekonomickém stádě, kde o věci odborně a kompetentně diskutují, tam se my schováme za buk a máme radost – přesněji, ČEZ má radost – že můžeme poddolovat další kus severních Čech, že za šílené peníze postavíme Temelín II (za který mimomochodem stát převezme plnou záruku tak jako za Temelín I a Dukovany, protože žádná komerční pojišťovna jaderku nepojistila a nikdy nepojistí, který bude navíc stát za své peníze, nikoli za prachy ČEZu strážit a hlídat), tedy že postavíme další průmyslové celky s obrovskou investiční náročností a maličkou přidanou hodnotou, a tetelíme se radostí, že budeme „Němcům draho prodávat elektřinu“, a ještě si budeme myslet, že jsme to my, kdo jsou v tomto ti chytří. Prostě, Čechy-Němci.