Je to jako v dětském vtipu: sedí to na stromě, vypadá to jako sova, má to oči jako sova, má to zobák jako sova, houká to jako sova, co je to? Správně, sova.

Události, které provázejí nedávný vstup několika internetových firem na burzy, zejména však firmy LinkedIn a následně i ruského Yandexu (správně ovšem „Jandeks“) či valuace Facebooku a Zyngy dle mimoburzovních operací, jsou komentátory rovněž dávány do souvislosti se slavnou bublinou z roku 2000. Protože se však velkého mejdanu účastní všichni, ze všeho nejvíce pak internetová média těžící z nebývalého přílivu reklamy, chodí se kolem kaše. Všichni říkají, že to tak nebo onak trochu připomíná bublinu z roku 2000, ale nikdo neřekne, že to opravdu bublina je.

Pochopitelně že ano. Valuace všech těchto firem jsou zcela mimo běžné rozsahy a hlavně mimo zdravý rozum: bráno současnou profitabilitou, je návratnost takového LinkedInu 500 let. Jestliže standardní – mnohokrát, tisíckrát v akvizicích ověřené a použité – hodnoty firem se pohybují někde u 5-10x ročního zisku u stabilizovaných společností, a, řekněme, 10-25x u firem silně rostoucích, pak zde máme hodnoty o jeden řád vyšší.

Co vlastně (akciová) bublina je? Situace, kdy valuace firem jsou na vysoce nestandardních hodnotách, a jsou tak vysoko jen z jediného důvodu: že investoři doufají, že se bude bublina nafukovat i nadále a že i když je nakoupili za přemrštěné hodnoty, prodají je pak ještě dráž. Tedy nic než časově krátká spekulace na nákup a prodej, nikoli na dlouhodobé držení akcií. To, že se nakonec zřítí k zemi, už dnešní investory netrápí – dávno v té době nebudou vlastníky akcií, černý Petr zůstane v ruce někomu jinému. Nebo si to alespoň myslí – že ještě před pádem stihnou černou kartu strčit do ruky sousedovi.

I když to je bublina, není bublina jako bublina. Ta současná má několik zajímavých charakteristik, kvůli kterým stojí za to o ní napsat.

1)      Fenomén Googlu a nekonečnost rozpínání. Proč investoři kupují akcie, u kterých vědí, že vzhledem k ekonomickým fundamentům je jejich cena mnohonásobně nadsazená? Kvůli velmi jednoduché matematické formulce. Koupíte-li akcie za 100, tak to nejhorší, co se může stát, je, že proděláte 100. Jenomže vydělat můžete ne 100, ale 200, 500, 1000, 10 000... Znamená to, že když zainvestujete do dvaceti firem, jen jediná z nich se ujme a vyroste padesátkrát, jste velmi úspěšný a šťastný investor.
Věci velmi pomáhá nejslavnější internetová firma současnosti – Google, který ukázal, že něco takového je možné. První investoři do firmy skutečně zmnožili své investice o několik řádů. A navíc pro ty, kteří namítají, že už rovnou mohou jít do kasína sázet ruletu, je silné sdělení: podívejte se, Google je dnes mašina na peníze, a Apple jakbysmet. To nejsou žádné bubliny, ale brutálně vydělávající velkofirmy společnosti, a vy máte možnost se svézt s Příštím Googlem. Možná. V čem je taková úvaha mylná? V tom, že Google nebo Apple jsou právě „výhry v kasínu“, jsou to dvě firmy z několika tisíců, které se snaží vyškrábat nahoru, ale jen těmto se podařilo dostat na absolutní vrchol.  Jistěže se během příštích, řekněme, dvaceti let objeví další takovýto fenomén, a dost možná už nyní existuje, má jméno a o něco se snaží. Ale kdo ví, jak se jmenuje?

2)      Všichni jsou zadlužení, jen investoři nevědí co s penězi. Smutnou pravdou je, že zatímco deficity států lámou rekordy, soukromí investoři sedí na hromadách peněz, které ani před tzv. krizí nebyly větší. Jenomže sedět na penězích je nedobré, a běžné trhy (možná s výjimkou komodit) neslibují rozumné zhodnocení. (Off topic: jestli trochu sledujete, jak najednou ceny komodit včetně potravinových lítají zběsile nahoru a dolů, pak nesledujete nic jiného než spekulační řádění investorů, kteří na tento dříve opomíjený trh vrhli desítky miliard. Za což by měli být všichni jednou zavření, a ono se tak taky jednoho krásného dne stane, až to dovedou do krajnosti a vládám konečně dojde, že tomuto řádění musí učinit přítrž).
Vstup LinkedInu byl poznamenán právě tím, že šlo vlastně o první „sociální“ start-up, který přišel na burzu. Investoři jsou vyhladovělí jako nikdy a i když vědí, že opravdové těžké váhy jsou Facebook a Zynga, je to jako když přijdete hladoví na raut: o první jednohubku jste ochotní se málem porvat. S tím souvisí i následující:

3)      Je to prudce selektivní. V letech 1998 – 2000 se dobře prodávalo cokoli, co na sobě mělo lísteček „Internet“. Věřilo se (celkem oprávněně ovšem), že Internet bude obrovským trhem, který je v počátcích, a že je tedy skoro jedno, s čím tam kdo jde (tady byla již víra poněkud mimo realitu).
Dnes je to jiné. Firmy, které očekávají obrovsky lukrativní vstup na burzu, spadají bez výjimky do oblasti „sociálních sítí“ – vedle již jmenovaných třeba Twitter, Foursquare, Yelp atd. Zkuste jít na burzu třeba s portálem, vysmějí se vám. Stádní chování investorů je věhlasné; k tomu není třeba dodávat nic, stačí jen linkovat tuto famózní karikaturu.

4)      A tohle IPO se taky točilo v Hollywoodu? Dnešní vstupy firem na burzu se od těch pradávných rovněž liší bezchybnou a pečlivou režií. Samozřejmě, že Facebook či Zynga mohly jít na burzu už dávno a úspěšně, ale orchestrátoři velmi dobře vědí, jak důležité je zvládnout načasování, kdy trhy už doslova šílí. A nejde jen o načasování, ale o celkovou režii IPO (initial public offering,první veřejný úpis akcií) události. Je předem domluvené, že primární úpis zkoupí investiční banka za pevně dohodnutou (nízkou) cenu, a tím vlastně odstartuje akciovou jízdu směrem nahoru. Dá se bez uzardění říci, že první kolečka nákupů a prodejů jsou více nebo méně domluvená mezi zkušenými burzovními šíbry, aby se cena šroubovala rychle nahoru; všichni se však brzy svých podílů zbaví do rukou výsledných hlupáků. (Během prvního dne vyskočila hodnota akcií LinkedInu na 120 dolarů; pak už cena zvolna klesá, klesá a klesá).
Dříve se alespoň předstíralo, že cena akcií má něco společného s ekonomickou výkonností firmy. Dnes už je všem jasné, že to je jen hra a nikdo se s tím netají. Kdo má štěstí a cit pro správný okamžik, kdo ostatní obere nejvíce, je vítěz hry a zaslouží si červený koberec. Kdo štěstí nemá a je obrán, je blb a zaslouží si nejspíše kriminál. Takhle to ale v Americe chodí odjakživa.
Povšimněme si také toho, že LinkedIn šel na burzu brzy poté, co ohlásil svůj první ziskový rok v historii, po šňůře samých ztrát. Neříkám, že se v účtování přímo švindlovalo, ale tohle také bývá součástí režie: čtyři roky do toho bušíte, investuje se do vývoje, do marketingu, do obchodu, pak se to na rok tvrdě ořeže, kreativní účetnictví (v rámci toho, co auditoři tolerují) dostane zelenou, máme najednou zisk, šup na burzu a miliardy domů. 

Platí tedy, že pokud nejste aktivním návštěvníkem burzovního kasína, nemá příliš smysl se akciemi a valuacemi zabývat. Burza dávno ztratila roli ukazatele hodnoty firem, jestli ji kdy měla. Jako sen pro prosté lidi bez šance se vyšvihnout, že jde pohádkově zbohatnout bez práce, ale bude sloužit dál, právě jako výborný zdroj výdělku pro ty, kteří umějí s miliardou obletět svět třikrát za vteřinu.