Vládní krize: chtít příliš mnoho, chtít příliš rychle
( 12. dubna 2011 )

Současná výživná vládní aféra překonává v teatrální tragikomičnosti vše, co jsme zatím zažili; výrok ministra Schwarzenberga vracejícího se ze zahraničí ve smyslu „myslel jsem, že jsem přistál jako vždy ve Kbelích a místo toho jsem asi v Bohnicích“, je nejlépe vystihujícím komentářem.


Pojďme se zchladit vášně. Na této aféře je plasticky vidět její spoluvytváření médii – jako mohutný příběh plný „lásky a zrady“, pikle kujícího arcipadoucha a tak dále. Aféra je odstartovaná médiemi a médiemi i nadále „vařená“ – velmi dobře toto vystihuje Milan Šmíd. Upozorňuje, že noviny v podstatě předem vymyslely příběh, aby se dobře prodával a dál jej rozvíjejí tak jako autor detektivku – co se do příběhu hodí, tam dají a zvýrazní, co se do něj nehodí, publikováno není. Samozřejmě aktéři příběhu jim k tomu velmi pomáhají a herecké výkony Víta Bárty („nůž do zad“, „rodinní přátelé, kteří vás zradí“) se už blíží performancím Aleše Hušáka („slzy v očích“ apod.), a to už je co říci; do zlatého fondu se dostávají i další výroky, například když paní Klasnová omlouvá poněkud podezření na svého manžela z úplatkářství tím, že Vítek prostě k penězům má trochu lehkomyslný vztah a nedávno dokonce ztratil na Václaváku peněženku. Všimněme si jedné věci: všechna hlavní média se snaží o urputné vyzpovídání hlavních aktérů, vedou s nimi dlouhé dialogy s tím, že doufají, že se dotyčný během dvou hodin povídání (ze kterého se pak publikuje desetina) uřekne a vypustí z úst nějakou perlu, která pak plní hlavní titulky a umožňuje aféře i nadále žít, neztrácet na atraktivnosti.

 

Nejsem z těch, kteří ze zásady ze všeho viní média; spíše jde o to, že pokud si chce člověk udělat obrázek o věci blížící se pravdě, musí odvést zcela jinou práci než přečíst pár titulků. Upozorním na jednu velice signifikantní epizodu: média přinesla velkou zprávu, dle které byla (zrádkyně) Kočí viděna na schůzkách s temnou stranou síly, tedy s Tluchořem a Topolánkem; to je přesně to „další skandální odhalení!“, po kterém média touží, protože prodlužují příběhu život. Později se ukázalo, že špión si spletl Kočí s Talmanovou, ovšem toto „dementi“ se do příběhu nehodí. Všimněme si, jak se jej chopil například Blesk.cz:  článeček, který již v perexu uvádí, že to nebyla Kočí, ale Talmanová, má titulek Kočí se schází s Topolánkem. Takto v Česku média píší příběhy.

 

Protože za čtenost Blocu placen nejsem, mohu si dovolit vyzdvižení těch aspektů, které vypadají celkem nezajímavě, ale jsou podle mého názoru naopak zásadní.

Moc bezmocných

Omlouvám se za vypůjčený mezititulek, ale přišel na jazyk. Není pochyb, že Vít Bárta je hlavní strůjce, mozek i centrální banka posledních pár let růstu Věcí Veřejných. Ví velmi dobře, že k úspěchu potřebuje kolem sebe pár desítek dalších lidí – už proto, aby v poslaneckých lavicích měl někdo sedět. Jednou možností je najmout si docilní blbečky, kteří budou v parlamentě plnit funkci čárek na pivním tácku a zvedat ruce na povel; pak by neměl problém se vzpurnými. Jenomže to by nevyšlo: veřejnost už tak hloupá není a žádá si výrazné, zajímavé tváře; navíc se taky musí udělat dost práce a hlupáci ji neodvedou. Obklopí se tedy lidmi o poznání zajímavějšími (Huml, Peake, Kočí ad.;) a všechno jde jako na drátku – tito lidé s ním drží partu, protože když se chcete někam dostat, postupujete v týmu. (Jakmile ale už tam jste, situace se změní.). Možná tyto lidi i financoval – ostatně toto podnikatele napadne jako první, protože takto byl zvyklý patnáct let pracovat: když po někom něco chtěl, dal mu peníze (mzdu), a když po někom toho chtěl hodně, dal mu víc peněz. A jako pojistečka proti vzpurnosti tam byly x-miliónové bianco šeky a pokuty.

 

Jenomže jakmile se dotyční dostali do parlamentu, uvědomili si jednu věc. Už nejsou bezmocní – už jsou mocní, velmi mocní; to jim jistě řekli parlamentní mazáci u prvního panáku ve sněmovním baru. Vy jste ti, kteří vládnou, kteří mohou odhlasováním rozhodnout o všem. Nechcete tohohle premiéra? Zítra nebude. Nechcete tohoto ministra? Kývněte malíčkem. Bojíte se pokut a bianco šeků? Hlupáčci – máte přece imunitu. A mocný se stal bezmocným: z vládce strany je ministr, který se probouzí v noci hrůzou, zda se mu v nepřítomnosti nestal na ministerstvu nějaký průser, zda mu někdo nenamydlil schody, zda ve smlouvách, kteří mu jeho podřízení (toužící po jeho krvi jako komáři u Balatonu), nejsou nastražené miny, kterých si nevšiml. Zda jej premiér neodstřelí jen proto, že potřebuje nějakého obětního beránka. Nemá jistou ani minutu – poslanci mohou ale spát spánkem spravedlivých.

 

Toto je moje

Je charakteristické, že Bárta nyní mluví o zradě a o noži do zad. O tom, jak lidé, kterým pomáhal, jejich nemocným maminkám pomáhal, finance jim dával, láhve vína spolu vypili, jej nyní zradili. Přes svou vysokou inteligenci a studia klasiků si (asi) vůbec neuvědomuje, že tím přesně demaskuje, že demokratickými principy pohrdá a neuznává je. Neboť:

-        V zastupitelské demokracii je stranický kandidát odpovědný svým voličům a nikomu jinému; oni mu dali nesmírnou osobní důvěru a jeho vrcholným závazkem je nezklamat

-        Poslanec pak skládá „slib nejvyšší“, daný ústavou, ve kterém znovu potvrzuje základní principy zastupitelské demokracie: obdržel mandát od lidí a zodpovídá se pouze jim a dále jen sám sobě.

Nikde se nepíše a nehovoří o tom, že by kandidát či poslanec byl zodpovědný své straně, nebo případně jen některým lidem z té strany, zejména těm, kteří jim osobně pomohli.

Věci Veřejné šly do boje s ušlechtilými hesly o čistotě a poctivosti; jejich největším heslem byla podpora přímé demokracie, kterou prezentovaly jako ještě vyšší formu než demokracii zastupitelskou. Je zarážející, jak malou míru sebereflexe nyní Vít Bárta má: neuvědomuje si, že vyloučil několik vysokých představitelů strany právě za to, že do písmenka dodržovali nejen Ústavu ČR a svůj poslanecký slib, ale i hlavní zásady své strany.

 

Je jasné, že pro média je nejvýživnější to, že někdo dostal obálku s půlmiliónem. Podstatnější mě ale přijdou jiné věci: že se vedení strany – které má své řádné kanceláře a jednačky – schází zcela pravidelně v bytě hlavního loutkoherce, že se na těchto schůzkách rozhoduje o zásadních věcech, že o nich samozřejmě neexistují žádné zápisy, že je tam jednou ten a onen pozván a jindy ten a onen nepozván.

 

Nechci hned „mediálně“ osočit Bártu z toho, že je vrchní intrikán a mafiózo, který se snaží s využitím (stále jím řízené) firmy ABL nějak převzít tento stát. Z toho, co možná vypadá jako úžasné spiknutí, se nakonec vyklube jen lidská blbost a neprozíravost. Bárta si jednoduše počínal tak, jak byl zvyklý ve své firmě: tam byl neomezeným pánem, koho kam kdy zval, s kým se radil a neradil, koho vysadil a koho sesadil, byla čistě jeho věc. Že nebyl schopen (či si to ani dobře neuvědomil) „přehodit výhybku“, uvědomit si, že najednou je jen jeden z mnoha a má hlas jako jeden z mnoha – budiž, může se stát. Ale že poté, co aféra vyplavala na povrch a krmí média, pokračuje v suverénním obhajování těchto praktik („kde jinde jsme se měli scházet, je to metr od Úradu vlády“), to je už hodně na pováženou.

 

Všimněme si ještě jedné věci: jak vládní krize pokračuje, už nikdo (ani VV!) nezastírá, že se o všem jedná „s Bártou“ – o tom, jestli se přistoupí na tenhle či onen návrh, na rezignaci toho nebo onoho ministra, na návrhy prezidenta atd. Přitom Bárta nemá ve straně přímé demokracie žádný mandát k takovému jednání – strana má řádně zvoleného předsedu a řádně zvolené místopředsedy, tedy osoby povolané za stranu jednat a hovořit (viz stanovy strany).

Hodně se hovoří o tzv. kmotrech – bohatých lidech, kteří strany financují a osobují si tak právo tahat ze zákulisí za drátky. VV tento princip povýšily a vynalezly tak oficiální kmotrovství -  finančník strany už netahá za drátky ze zákulisí, ale vystupuje na hlavní scéně. Nejedná se jistě o nic nezákonného – pouze se strana přímé demokracie stává karikaturou vlastního programu.

Příliš mnoho, příliš brzy

Je to všude vidět jako červená niť. Jako kdybychom byli ve ztuhlosti minulého režimu tak „nadržení“, že po jeho pádu chceme všechno a chceme to hrozně brzy. Věci Veřejné jsou tu pár let, celostátní stranou jsou rok a něco; až na vzácné výjimky nikdo z jejich vrcholných představitelů nemá žádné zkušenosti s politikou, ani (bohužel!) s tou regionální. Z lidí, kteří včera točili reportáže, řídili firmu nebo byli na úrovni středního managementu, jsou náhle ministři (!), a probleskují informace o tužbách po premiérském, případně i prezidentském křesle.

I tohle je nezralost domácí demokracie. V zemích, kde mají zastupitelskou demokracii pod nehty už pár staletí, se lidé dostávají na vrcholná místa poté, co si poctivě vyšlapou všechny schodečky vedoucí k piedestalu. Takový Winston Churchill poprvé kandidoval do britského parlamentu v roce 1899. Premiérem se stal o čtyřicet jeden rok později, poté, co se propráskal všemi patry státní služby, během kterých po schodečcích stoupal nahoru i sestupoval dolů. Takoví lidé nejsou dinosauři, ale naopak osoby, u kterých všichni vědí, na čem jsou, kteří svůj životní postoj prokázali ne jedním plamenným projevem nebo vypitím mnoha lahví vína s přítelem, ale mají jej nesmazatelně vypálený tím, co za deset, dvacet nebo třicet let dokázali, jaké hodnoty a názory zastávali a prosazovali.

Problémem, který Věci Veřejné možná odnesou svou existencí je, že chtěli příliš mnoho a příliš brzy. Mají za sebou pár let působení ve dvou pražských obvodech, a to je vše – příliš málo. Najednou jsou ve vládě a řídí čtyři zásadní ministerstva. Raketový vzestup bohužel příliš často a po zásluze končí raketovým pádem.

Bílý lev a peníze

Dvě věci, ve kterých je těžké se vyznat. První je „role“ démonizované agentury ABL (původně Agentura Bílý Lev). Pokud se významný podnikatel stane politikem, je vždy určitý problém se od podnikání a všeho, co s ním souvisí (kontakty, i nadále využívání služeb firmy) odstřihnout. Protože jen velmi málokdy je firmu možné obratem dobře prodat, vztahy většinou zůstávají a mnoho se s tím nedá dělat. Což až tak nevadí, pokud firma například vyrábí papundeklové krabice – ale v případě, že její významnou kompetencí je sledování lidí za účelem výroby kompromitujících materiálů (proč jinak by někdo sledování zadával a platil), je to hodně na pováženou a vlastně jakýkoli signál, že vazby bývalého majitele a následně ministra (a možná faktického ministra vnitra!) k detektivní agentuře trvají, je velice špatný. (Opět k nedostatku Bártovy sebereflexe – v rozhovoru k současným událostem opět přímo uvedl, že když zase chtěl někomu s něčím pomoct, tak že uvažoval o tom, že „zavolá bráchovi“; neuvědomuje si, že cokoli takového je nyní už eticky zapovězeno).

 

Druhým zajímavým místem jsou finance. Vít Bárta nedávno před novináři „odhalil“ své příjmy uvedl, že v uplynulých letech si přišel asi na 30 miliónů Kč čistého, v převážné většině ze mzdy. Což o to, tolik naprostá většina lidí v životě neuvidí, ale ve skutečnosti to je málo peněz na provoz nákladného života a hlavně na financování politické strany. Člověk s osmimístným net worth nerozdává půlmilióny v obálkách na potkání – protože to udělá párkrát a je bez peněz. Dnes má navíc jen mizerný ministerský plat; pardon, dnes vlastně už ani ten ne. (Mimochodem, firma ABL vykázala za loňský rok čistý zisk ve výši 2,1 mil. Kč a potýkala se s poklesem tržeb, viz Motejlek).

Zbožné přání: pokud chtějí novináři jít po skutečně podstatných věcech, musí jít po penězích a po ničem jiném. To, že firma ABL (která notabene dělá podniká v business-to-business, tedy obyčejní občané jsou pro ni irelevantní) zaplatí v jakémsi lokálním plátku strkaném do stránek 12,3 miliónu korun za čtyři inzeráty (!!), je informace zásadního kalibru. Je to samozřejmě financování strany a nic jiného (tržní hodnota takové inzerce je zhruba setinová) a tato částka několikanásobně převyšuje průměrný roční zisk této strany – rozkrytí finančních toků je zásadní, klíčová věc, která by poskytla odpověď na mnoho otázek.

 

Věci veřejné, i nadále volitelné?

Na blocu jsem se v minulosti vyjádřil k tomu, že i přes nevyzrálost mě VV přijdou jako „volitelná“ strana, na rozdíl od některých dalších. Byl jsem si vědom toho, že dávám hlavu na špalek a jak nyní vidím, kat se už blíží – nicméně jsem už tehdy upozornil na nebezpečně se jevící stránky osobnosti Víta Bárty, které se bohužel dosti záhy projevily v celé kráse.

Přesto si za svým stanoviskem stojím: ozdravění české politiky od nereformovatelných ODS a ČSSD, které se samy proměnit nedokáží, je stále úkol číslo jedna. VV jsou mladou stranou, ve které je stále několik zajímavých osobností (po čistkách se ale jejich počet tenčí) a na lokálních úrovní má stovky, možná tisíce lidí, kteří do ní šli s autentickou snahou změnit poměry k lepšímu. Pokud VV prosadí odchod Víta Bárty do „vnitřní emigrace“ či jej alespoň nezvolí do vedení a začne fungovat jako normální strana, kde členové volí delegáty, delegáti volí vedení, vedení rozhoduje a zpovídá se svým členům z činnosti, kdy strana začne skutečně fungovat veřejně a transparentně (všimněme si, že dnes na webu nemá ani jedinou zprávu, jediný zápis ze zasedání a jednání svých nejvyšších orgánů; všimněme si také toho, že jejich aplikace pro tzv. přímou volbu prostřednictví Internetu nemá žádnou nezávislou certifikaci o tom, že funguje správně, že není zmanipulovatelná atd.), může být subjektem, který bude pro českou demokracií přínosný. Ovšemže musím přiznat, že má víra v tento postup je nyní hodně oslabená.