Denní ekonomické postřehy Jana Macháčka patří pravidelně k tomu nejlepšímu, co se dá na v českém mediálním mikrokosmu po ránu přečíst, a většinou nedá moc práce s nimi souhlasit. Jeden z posledních publikovaných ale vyvolal když už ne jasný nesouhlas, tak spíš potřebu doplnit, co v glose zůstalo nevyřčeno.

Denní ekonomické postřehy Jana Macháčka patří pravidelně k tomu nejlepšímu, co se dá na v českém mediálním mikrokosmu po ránu přečíst, a většinou nedá moc práce s nimi souhlasit. Jeden z posledních publikovaných ale vyvolal když už ne jasný nesouhlas, tak spíš potřebu doplnit, co v glose zůstalo nevyřčeno.

Autor se zabývá propíraným tématem, jak nejlépe reagovat na ekonomickou situaci, která trápí nejenom Českou republiku, tj. kombinaci vysokého a hlavně stále rychle rostoucího státního dluhu a z recesí otřesené a pomalu, nejistě se probouzející ekonomiky. Má se škrtat? Ale tím se přidusí ekonomický růst a hrozí sklouznutí do nové krize. Má se naopak investovat? Ale to nás přibližuje ke státnímu bankrotu či jiným potížím – zjednodušeně řečeno. Jan Macháček říká, že stát nemá spočítané důsledky svého chování (tj. současné „škrtací vlny“) a má v tom jistě pravdu.

Ale k tomu je potřeba dodat: tohle neví a nemá nikdo. Rozpočtové škrty nedělá jen česká vláda, snaží se o to všechny státy, od Ameriky až po Čínu. Co to přinese, netuší ani ti nejchytřejší ministři financí ani nejvěhlasnější guvernéři centrálních bank, ani nejslavnější ekonomičtí analytici. Jedni, druzí i třetí mohou pouze modelovat, podobně jako se modeluje vývoj počasí – vývoj se může ubírat tímto směrem, s tímto řetězem jevů a jejich následků, nebo také tímto, nebo také oním. Záleží na tom, jestli… A tak dále.

Podívejme se třeba na jedno ze zrcadel ekonomiky, kterým je burza. Logicky by mělo platit, že akciové trhy mají vývoj ekonomik přesně odrážet, že Zelený Raoul kroužící nad naší planetou by měl už ze studia křivek burzovních indexů a indikátorů neomylně vyvodit, jak na tom jsou a jak se vyvíjejí jednotlivé ekonomiky a trhy. To by si ale chudák zelený dal: ve skutečnosti z chování těchto indexů nelze vyvodit vůbec nic. Nebo, abychom byli přesnější: v dobách stabilně se vyvíjející, stabilně rostoucí ekonomiky závislosti jsou zřetelné a viditelné. V časech nestabilních ale nevíme vůbec nic. Blbé je, že se právě nalézáme v té horší době.

Jistě – nikdo nezpochybňuje, že razantní a rychlé škrty způsobí okamžitou reakci v podobě oslabení ekonomiky. Lidé přijdou o práci nebo se jim sníží mzdy, bude se méně vyrábět a méně obchodovat. Ale za půl roku se může dostavit naopak ozdravení (oživí se smysluplná, nikoli umělá poptávka a v následku toho i výroba, poroste profitabilita, ožije pracovní trh…), nebo taky nastane opačný jev – výrobci i obchodníci zpanikaří, na to zákonitě hystericky zareagují banky, spekulanti s radostí spustí výprodej akcií, média zapnou poplašné sirény a už se to celé řítí ve spirále, kterou jsme předloni dobře poznali.

Vůbec neříkám, že se nemají dělat analýzy možných důsledků jednotlivých vládních zásahů do ekonomiky. Naopak, jen ať se chlapci a dívky cvičí v matematice a statistice. Musíme se ale smířit s tím, že výsledkem těchto počtů není předpověd s určitou pravděpodobností, ale pouze scénáře. Jan Macháček vyzývá, aby se při škrtech počítaly utopené peníze (sunken costs): jistě pěkné ale smysl to má pouze tehdy, když budeme vědět, jestli v budoucnu budou škrtnuté kapacity (zmiňuje například hasiče) opět navyšovány, nebo ne. A to nevíme, protože nevíme, co bude. Ani netušíme.

Jaký přístup tedy má vláda v době s takto omezenou viditelností směrem dopředu zastávat? Kritici, klidně se na mě sesypejte, ale princip jakési předběžné opatrnosti, který realizuje, abych tak řekl, „Kalouskova vláda“, mně přijde ještě nejrozumnější. Uvědomme si totiž, že největší kolísání české ekonomiky přichází zvenku, zejména z Německa (v roce 2009 export 22,6 mld EUR, import 24,6 mld EUR; pro Německo jsme v importu i exportu větším obchodním partnerem než Rusko či Polsko!), a na tom, kolik zakázek od našich sousedů přijde, nemůžeme změnit zhola nic. Může to znít nepříjemně a poraženecky, že si neurčujeme svůj vlastní ekonomický osud, ale je to tak. Deset procent z těchto částek je 70-80 miliard korun, a kolísání v těchto dimenzích v krizi již bylo. Rozpočtové škrty ale s hlavním tahounem ekonomiky (výroba – export) nijak nepohnou, a pokud jej nepatrně ovlivní, tak pozitivně, protože vrhnou na trh pracovní síly. Jejich pozitivní efekt je naproti tomu jasný: aspoň určité ozdravění veřejných financí, zlevnění financování státního dluhu atd. Jak praví přísloví – je lepší být zdravý a chudý, než bohatý a nemocný. Je lepší prosperovat méně, než být náchylný k velkému průšvihu (doprovodné jevy státního krachu, jako je hyperinflace, naprosté znehodnocení úspor atd.), než tvrdošíjně lpět na neustálém zvyšování životní úrovně za cenu dalšího podlamování našeho finančního zdraví.