Ze zápisníku rozhněvaného muže (středního věku)

Co s Řeckem? Pomůžeme mu. Ale to bude stát strašně moc peněz a stejně se tím nic nevyřeší. Tak mu nepomůžeme. Ale to pak povede k jeho krachu a nakonec to stejně zaplatíme, protože se budou sanovat zkrachovalé věřitelské banky. Aha, tak mu pomůžeme..

Ne, tyto intelektuálně jiskřivé úvahy, které čteme všude kolem, opravdu nebudou těžištěm článku, i když se jim nemůžeme úplně vyhnout.

Obrovské selhání – ano, ale koho

Žáci, co víme o Řecku? Je to malá balkánská země, z 80% hornatá a po celý novověk chudá (z devastující turecké nadvlády se vymanila jako poslední). Je převážně zemědělská, často dokonce pastevecká; nemá s výjimkou loďařství žádný významný průmysl ani exportní produkty, na kterých by mohla stavět kromě nevýnosných zemědělských, dotovaných jako všude v EU. Po druhé světové válce (ve které prokázali jinak velmi statečný odpor vůči nacistům) si Řekové ještě devastujícím způsobem zabojovali mezi sebou a stále mají jednu z největších armád v EU v přepočtu na hlavu (160 000, Česko má 25 000 vojáků), zejména kvůli divokým vztahům s Tureckem. Turistika – ach, ano, ta turistika, na tu se dá svést všechno. Jenomže turistický „průmysl“ se podílí na HDP země 15% a zaměstnává 16,5% pracovní síly. Na tom ekonomiku stavět nelze – a turistický průmysl funguje čtyři měsíce v roce, ve zbytku doby finance spíše spotřebovává.

Řecko má – sice ne odjakživa, ale dlouhodobě – enormní náklady na stát; dvouapůlnásobek průměrné mzdy ve státním sektoru je na smutný zápis do Guinessovy knihy rekordů. Státní správa má navíc ještě kupu výhod, jako x-nácté platy a x-nácté důchody, odpuštění od různých daní a poplatků, definitivu a brzký odchod do důchodu; o tomto se ale ostatnímu obyvatelstvu ani nesní. Mimochodem, časté argumentování řeckými neuvěřitelnými výhodami typu odchod do důchodu v 53. letech a „šestnáctý“ plat a důchod je neférové zkreslování – tyto (byť dosti nehorázné) výhody platí právě jen pro státní sféru, a to ještě jen pro některé obory. Tak jako pro všechny jihoevropské země je zde vysoký objem šedé ekonomiky, dále snižující výběr daní.

Ještě jedna málo známá věc. Řecko má cca 250 obydlených ostrovů, rozesetých všude okolo. Tyto ostrovy znamenají pro ekonomiku spíše zátěž než přínos; nemohou těžit z výhod z rozsahu, veškeré podnikání je na nich lokální (s výjimkou těch pár největších), doprava všeho je drahá a pomalá. Každý ostrov musí mít vlastní elektrárnu (provozně tu nejdražší možnou – olejovou) a veškerou další infrastrukturu. Španělsko má své Kanárské souostroví, které permanentně dotuje a to i přesto, že ostrovy jsou velké a že jim odpustilo většinu daní. Ostrovy vypadají hezky na mapě a z letadla, pro ekonomiku jsou ale zátěží.

Takováto ekonomika nemůže být jiná než chudá, či alespoň nebohatá. Přesto má Řecko „oficiálně“ 30 000 USD ročně na hlavu, což je srovnatelné s Německem (35 000). Toto opravdu po celá ta léta nepřipadlo nikomu divné, přesněji řečeno nesmyslné?

Zvyklo se teď říkat, že to všechno Řekové způsobili tím, že lhali. Lhali, o tom už asi není sporu, ale jádro problému spočívá v tom, že především fatálně selhala Evropská unie, zřejmě nejvíce v celé své historii, naprostou absencí kontrolní a monitorovací práce, nebo, což je možná ještě horší, že o tom, že je zde něco v nepořádku, v EU velmi dobře věděli, ale nechali si to pro sebe, aby se ekonomické nebe bez mráčku udrželo co nejdéle. EU dnes nemá nějaké silné výkonné pravomoci – státy jsou i nadále suverény. Ale v čem EU má naprosto zřetelný mandát a pravomoci takřka neohraničené, je v monitorování a kontrole ekonomik v eurozóně. Nelze ani jinak, protože bez dodržování společných pravidel nemůže zóna s jednotnou měnou fungovat – ten, kdo by je nedodržoval, způsobí problém všem ostatním. Ale právě toto se stalo, doslova učebnicově.

Ve všech ostatních oblastech – právo, vojenství, zahraniční politika atd. atd. – se určitá impotentnost EU nejen dá, ale i musí odpustit, protože nejen velké, ale i střední a menší státy (kupř. Polsko) si vyhrazují a vynucují velkou míru suverénnosti, kterou často jejich politici rádi teatrálně demonstrují, aby doma vypadali jako frajeři. Jedině v ekonomice to možné a odpustitelné není a navíc to muselo být všem jasné. Ale stalo se tak.

Neselhali zde navíc nějací jednotlivci (ten či onen komisař, jeho úřad atd.), ale systém. Neznamená to sice, že celá idea EU je špatná – možná právě naopak – ale systém musí být vybudován úplně jinak.

Strhne jeden nárůdek do propasti celý kontinent?

Jestli vám na tom přijde něco divného, pak mně taky. Malý stát (10 mil. lidí) má problémy, vážné, ale nikoli smrtící, a pokud se mu nepomůže, vážně onemocní celý kontinent s další půlmiliardou lidí? Není to nějaké divné? Představte si, že ve vesnici vyhoří jeden rodinný dům z padesáti, přijde naprosto o všechno (což zdaleka není případ Řecka!); kdyby panovala solidarita jako v dávných časech, ostatních 49 se bez mrknutí oka složí, aniž je to nějak úmorně zatíží.

Ale právě tohle se tvrdí, že se stane, když se Řecku takzvaně nepomůže. Nevěřím tomu a jsem přesvědčen, že toto panikářství je pouze výslednicí velice silného tlaku finančního průmyslu, který je dnes enormně hypertrofovaný a tudíž velmi silný, a kterému jsme navíc (se všemi jeho analytiky, experty a ratingovými agenturami) zvyklí věřit jako nejvyšší autoritě. Zapomínáme, že ve finančním průmyslu takřka nikdo nedává nezávislá stanoviska – všichni jsou na něj závislí, všichni jsou vlastně jeho „lobbyisté“, všechny je živí. Všimněme si například, jak rychle se finanční průmysl oklepal v USA po krizi vypuknuvší v předloňském roce – byl před totálním kolapsem (říkali) a najednou má největší zisky v historii? Jistěže něco jako řetězový efekt není výmysl, ale dá se taky nádherně zveličovat. Finanční průmysl se krásně naučil vytvářet strach z neznámého (který je daleko větší než strach se známého): neděsí nás před něčím konkrétním, ale straší nás představou nepředvídatelných následků. Všimněte se, jak často se toto spojení nyní vyskytuje - nepředvídatelné následky.

A nikdo z vůdčích politiků není natolik odvážný, aby se před tuto „ nepředvídatelnost“ postavil čelem a řekl: bude to tak a tak, já rozhoduji a já ponesu následky; jdeme do toho rizika. (Toho byla naposledy schopna tuším tak paní Tchatcherová a možná trochu Reagan). Mottem dneška je předposranost, jen se tomu říká politicky korektně jinak. I Britové, obyvatelé nejkonzervativnějšího evropského státu, dnes o svém zřízení hovoří jako o „nunny state“, státu-chůvě, který o všechny pečuje jako o mimina.

Itálie, Španělsko a Portugalsko (a loupání řecké cibule)

Tyto země vykazují některé charakteristiky podobné s Řeckem, zejména obrovskou výši státního dluhu a schodkové rozpočty, ale říká se, že to není tak zlé, protože oni přece nic nefalšovali a nic nelhali.

Tůdle nůdle. Jen se tam dosud nedělala kontrola. Nebo snad věříte, že Itálie (Berlusconiho!) by přece nikdy nelhala a nic nefalšovala, aby dostala levné úvěry (a tak dále)? Počkejte půl roku, až se po nějakém vyřešení-nevyřešení Řecka EU zaměří na tyto země a začne se v nich hrabat. To bude zase nul, které naskočí v dluzích, až nám z toho nebude pěkně.

A o Řecku se zase dá říci, že loupeme cibuli. Jak je známé, špatné zprávy, když se podávají po špetkách, nevypadají tak zle. Takže průšvihy Řecka se odhalují postupně; dluhy se na hromadu přihazují po dvaceti třiceti miliardách, jeden po druhém, jako špatné karty do talónu. Vypadá to stravitelněji než kdyby měl hráč zahodit vše, co má v ruce.

V loupání řecké cibule jsme, domnívám se, teprve na začátku.

Místo hradu domino

Evropa se při svém budování prezentovala jako hrad. Stavíme silnou stavbu, která odolá, když se něco stane. Jednotná měna odolá útoku. Když se něco nepředvídatelného stane, je to, jako když dělová koule udeří do zdi hradu – vydrolí se pár kamenů, díra se zacelí, stavba zůstane stát, pevná a silná.

Jenomže my nemáme hrad, ale domino. Finanční systém, ale i celá ekonomika je vyladěná tak, že se funguje s vysokou efektivitou a mizivými rezervami. (Příznačná byla poznámka Václava Cílka týkají se islandské erupce: dříve se držely dvouleté zásoby potravin. Dnes se drží celosvětové zásoby ve výši 20 dnů a má se za to, že přece vždycky se potraviny dají nakoupit. Nedají – nejsou, neexistují). Ekonomika je na tom podobně: firmy podnikají na hranici předlužení, sebemenší výkyv je dostává do kolen. Spadne jedna firma a dominovým efektem s sebou vezme třicet dalších. Spadne jeden stát a jako domino s sebou vezme zbytek Evropy. Globalizace měla přinést jistotu a stabilitu – přinesla nejistotu a nestabilitu. Dodejme jen, že není zásadní rozdíl mezi situací, že by se půjčovalo Řecku mimo eurozónu a EU (pro příklad – jako třeba Indii); krach a insolventnost státu, lhostejno zda v eurech nebo rupiích, by rozmetal hlavní evropské banky a přivodil do Evropy druhé kolo krize, které nám nyní právě hrozí.

Podívejme se tedy na banky.

Banky, jak vy vlastně podnikáte?

Ve vyjádřeních nejvyšších autorit se předkádá následující vize. Nepomůžeme Řecku, a ono obratem vyhlásí bankrot (nesolventnost – neschopnost splácet dluhy, které nyní ve velké výši vyprší). Tyto dluhy jsou vůči především evropským bankám, a ty popadají. V nich mají ovšem úspory obyčejní lidé, a ti o ně přijdou.

Tak moment. Jak vlastně fungují běžné (nikoli investiční) banky? Mají v nich úspory a vklady lidé, běžné účty firmy. Chcete, vážené banky, snad říci, že s těmito penězi bez vědomí a souhlasu klientů pracujete tak, že za ně kupujete řecké dluhopisy? A jestli lidé nenechávají v bankách ležet peníze, ale kupují za ně cenné papíry, je to opět problém těchto lidí, ne osob – i když se to může dotknout obrovského množství z nich. Aspoň se naučí, že peníze jsou pořád peníze, zatímco tzv. cenný papír se velmi snadno může stát papírem bezcenným.

Pak mají banky vlastní peníze – výnosy. S nimi ať samozřejmě dělají co chtějí, jestli mají pocit, že nejlepší je je vrazit do akcií zlatých dolů v Libyi, hurá do toho. Pokud o ně přijdou, přijdou o své vlastní peníze, utrpí akcionáři, ale o vklady nepřijdou jejich klienti – tedy žádný problém.

A pokud se retailovým bankám povolilo podnikat tak, že mohou investovat do nezajištěných cenných papírů způsobem, že při znehodnocení těchto aktiv jim hrozí krach (a jejich klienti přijdou o své vklady) – pak za tohle by měly padat hlavy.

Opět se zde z pádů bank dělá pád světa. Že za tuto situaci nesou banky stejnou vinu jako Řekové, není vůbec pochyb. Že by ale měly nést stejný trest, o tom se nehovoří; přitom postup je celkem jednoduchý a ostatně jej už ukázali v USA: stát nechá banky padnout či přežít, nepodá jim stéblo pomoci, pouze se zaručí za vklady občanů. V důsledku tedy banky (tak jako v USA) postátní, akcionáři bank po zásluze nedostanou ani korunu a po očištění zase banky prodá a bude-li stát šikovný, ještě na tom vydělá.

Euroskeptici na koni a vedle jako obvykle

Euroskeptické strany a skupiny jásavě ohlašují, že oni to přece už dávno říkali, že celá tahle EU co za to může je průšvih a špatně skončí.

Jenomže řecký problém nemá s EU (jako s „institucí“) mnoho společného – je to úplně přesně ten stejný příběh chamtivých, z řetězu urvaných a neregulovaných bankéřů jako americký příběh hypoteční. V obou případech obří banky poskytovaly úvěry a kupovali dluhopisy jako na běžícím pásu, protože jim to „dělalo“ papírově obrovské výnosy, a příslušní investiční bankéři brali gigantické bonusy. V obou případech věděli, že je problém, ba průšvih, v obou případech se pokračovalo v činnosti. V obou případech mlčely kontrolní a regulační orgány. V obou případech to následně odnese celý subkontinent – USA, respektive ta část Evropy, která má euro, ostatní země pak méně. Tvrdit, že za vše může EU a Euro a nejlepší by to bylo zase rozmontovat, je jako říkat, že hypoteční krizí v USA by pomohl rozpad federace na jednotlivé státy.

Předloni jsme kárali Ameriku, že nezodpovědně rozpoutala obří hospodářskou krizi, která dopadla na celý svět a ze které nejsme ani náhodou venku. A podívejme se -  Evropa má na dvorku možná ještě větší nepořádek. Zlobili jsme se, pomalu jako v karikaturách Dikobrazu před třiceti lety, na hamižníky na Wall Streetu, a nyní vidíme, že jejich žáci v londýnské City, ve Frankfurtu a Bruselu jsou právě tak schopní a všehoschopní. A mimochodem, je mezi nimi i slušná skupinka velmi šikovných Čechů – kdyby nás náhodou napadlo ze sebe zase dělat neviňátka a slovanské holubice.