Po náročném tématu, které evidentně mnoho z našich pravidelných čtenářů hluboce rozrušilo, něco pro obveselení publika.

Před několika dny jsem četl článek biologa Jaroslava Petra, který je naštěstí k dispozici i v online verzi. Zajímavý je celý a nejvíc jeho poslední věta – že moderní genetika nám umožní vytvořit organismy, které bychom mohli vysadit na cizích planetách, aby upravily jejich atmosféru a klima tak, jak to vyhovuje člověku. (Jinými slovy, připravit je pro lidskou kolonizaci). Pak jsem náhodou padl na článek v časopisu VTM Science (zvýraznil JH), který říká, že musíme kolonizovat vesmír (abychom přežili, rozumíte) a že se máme vydat na Venuši; článek se přímo jmenuje Venuše – záchrana pro lidský druh?.

Při čtení těchto půvabných textů jsem se v duchu vrátil do mladých let. Tehdy startovali kosmonauti do vesmíru jako na běžícím pásu a úvahy o tom, jakým tempem bude pokračovat dobývání (a kolonizace) vesmíru, byly zcela standardní prakticky ve všech domácích i světových médiích. Nediskutovalo se, zda, ale kdy a jak. Kdyby tehdy někdo řekl, že nic nebude, žádné dobývání, žádná kolonizace vesmíru ani konat, ani dnes, ani zítra, nikdy, patřil by k okrajové skupince škarohlídů a zpátečníků, šel by zcela proti proudu.

Nevím, jak se názory vyvíjely v dalších pětadvaceti letech, ale na tento závan starých časů v reakci opakuji: žádná kolonizace vesmíru, okolních planet či měsíců se nebude dít. Dnes, zítra, nikdy. Je mě líto stovek spisovatelů sci-fi, kteří napsali tisíce knih s kosmickými raketami a zabydleli je desítkami tisíc kosmonautů – nejprošlapanější a nejširší cesta se ukáže jako slepá, a jejich sci-fi by patřilo přeřadit do žánru fantasy.

(Abych zareagoval na šťouraly, kterým se nebude jistě líbit to nikdy. Nebavím se o době za x miliónů let, kdy z člověka bude nehmotné vědomí, volně se potulující mezi galaxiemi a živící se poletujícími neutriny. Ale pro dobu, kdy člověk bude tak jako dnes vlhká funící potvora, potřebující k životu hektary pšenice a stáda kraviček, platí nikdy).

Po čem lidi touží?

Naroubujme si kolonizaci planet na dnešní svět. Lidé, jak známo, dělají věci, které potřebují nebo aspoň chtějí. Jaká je potřeba nebo chuť dnes kolonizovat planety?

Před třiceti lety se říkalo, že na Zemi bude populační exploze a lidí bude příliš mnoho pro naši malou planetku, a tudíž i za cenu obrovského vypětí, ba utrpení, rizika života, za cenu návratu do primitivní společnosti noví průkopníci rádi podstoupí cestu z přelidněného pekla.

Jaká je situace dnes? Lidstva sice stále přibývá, ale populační růst se zpomaluje; v nejvyspělejších zemích (které jediné jsou technicky schopné cosi do kosmu vystřelit, aniž by to obratem nespadlo na hlavu) dochází k populační regresi – počet dětí na matku ani zdaleka nedosahuje čísla dvě, nutného jen k udržení populace. A i v chudých státech – což je možná málo známé – porodnost prudce klesá. (Zajímavá data např. zde; v uplynulých padesáti letech klesla porodnost na polovinu a ročně setrvale klesá asi o desetinu procenta).

Úprk z planety, kde si lidé šlapou po hlavách, se tedy nekoná a konat nebude. Naopak pro nejvyspělejší země bude velkou starostí pro další desetiletí vymírání původní populace, případně, aby to bylo ještě pikantnější, diktát důchodců.

Druhý faktor může být chuť kolonizovat – tedy touha po dobrodružství, rychlém zbohatnutí prodejem venušanských přebytků pozemšťanům a podobně. Jistě i dnes existují blázniví dobrodruzi –– ale je jich proklatě málo. Ke kolonizaci planety vám dva šílenci v raketě nestačí. Včerejší pozemšťan možná chtěl zdolávat kosmické výzvy; byla i taková doba. Ten dnešní se chce bavit a zaměstnáním snů je pro něj tzv. poradenství, tedy džob, při kterém nemáte pracovní dobu, za nic neodpovídáte, nikomu nevelíte, mlátíte pantem prázdnou slámu a berete za to pěkný prachy. Domnívat se, že se party mladých lidí netouží po ničem jiném než se nechat zavřít do plechovky, vystřelit se do míst, kde není ani Kaufland ani McDonalds, v rámci pokusu tam zkoušet přežít s tím, že když to nevyjde, tak už ani nebude kdo by jim zalil kytičky na hrobě… kdo má opravdu takové přebytky fantazie, měl by se hned vrhnout na literaturu.

Drobnost, kterou inženýři velkoryse přehlížejí

Je příznačné, že všechny sci-fi romány, jakož i články ve VTM Science (opět zdůrazněno JH) vesele pomíjejí finance. Tak si představme dva scénáře; platí pro dnešek a obávám se, že pro zítřek budou platit ještě více.

1. Za ředitelem velké korporace přijde kosmický inženýr a řekne mu „říďo, mám úžasný podnikatelský návrh. Za pár směšných stovek miliard dolarů se vytvoří mašinerie, která bude vyrábět a na Měsíc (Venuši, Mars, Titan, k Alpha Centauri atd.) dodávat zařízení infrastruktury a budovat tam základnové stanice – to zabere tak dvacet až padesát let. V druhé etapě financování – zase bratru pár stovek miliard – se tam budou vozit lidi, ti to tam budou obsluhovat, budou tam zkoušet něco pěstovat a těžit, šupnou tam nějaké baktérie co budou měnit atmošku, no to zabere tak možná pár tisíc nebo set tisíc roků, to ještě nemám přesně spočítaný, no ale na konci prostě máš, říďo, planetu pro sebe. Esli teda nedojde nějaký právník a neřekne že už to koupil předtím někdo jiný a nedostane z tebe nájem na tisíc roků dozadu, ale to není moje starost, já jsem inženýr“.
   Co mu na to řekl ředitel, kterého honí akcionáři od kvartálu ke kvartálu, nevíme, protože to bylo moc sprosté a bylo to zabaveno už v překladu.

Druhý scénář vypadá nadějněji.

2. Za Barackem Obamou přijde kosmický inženýr (a přednese mu tutéž neodolatelnou nabídku okořeněnou tím, že to znamená pro americký národ new big challenge a tak). Barack se na něj smutně podívá a řekne – příteli… moje nejbližší starost je zkrotit dluh a zpacifikovat rozežrané banky. Vyřešit průšvihové zdravotnictví. Něco udělat s teroristama, a to kamaráde vůbec nevím jak. No a pak mě bude končit období, víš.

Takže zase nic.

Komu chybí challenge, může bojovat s klíšťaty

Fantazií nadaní spisovatelé sci-fi si nedokázali představit, že největší výzvy – vědecké, vědeckotechnické, nebo i prolamování hranic lidských možností – nás čekají na naší malé a milé planetě. Neumíme zkolonizovat (tj. učinit vlídnými pro život člověka) ani místa, která jsou hodinu letu z mezinárodního letiště – Saharu nebo věčně zmrzlé kraje na severu. Nechce se nám ani financovat výpravy do posledních bílých míst na planetě, třeba do amazonských pralesů. Neumíme těžit suroviny z velké hloubky nebo ze zmrzlých míst (ale chtěli bychom je těžit z Měsíce), nemáme vyřešenu energetickou otázku do dalších desetiletí. Velmi mnoho nemocí je pořád na seznamu neléčitelných. Nedovedeme vyhnat z našich zahrádek plzáka španělského, ale chceme měnit atmosféru na Venuši. Chtěli bychom bojovat s mimozemšťany, ale zatím jsme nedokázali porazit klíšťata.

Vizonáři a dobrodruzi – a dobrý vědec je přece také vizionář a dobrodruh – kteří si přejí posouvat praporky na mapě lidského pokroku mají a vždy budou mít dost práce, aniž zvednou oči od rodné hlíny, a platí to doslova. Vedle nich budou určitě existovat snílci, kteří budou psát své sci-fi-fantasy romány, cpát lidi do plechovek a vystřelovat je nahoru; bez nich by náš život byl nudnější. A když upadající prapor scifistů – oni dnes taky už píší většinou o něčem jiném – vezme do ruky studovaný zemědělský biolog Petr (prof. Ing. DrSc.) a začne líčit skvělé perspektivy lidstva v kolonizaci okolních planet, je o zábavu postaráno dokonale.