V novoročním projevu prezidenta se objevilo kromě jiného jedno velmi zajímavé téma: „nic nedlužíme generacím budoucím“, doprovozené ještě posílením „jedno je jisté“. Je to tak jisté, že pro úplnou jistotu vezmeme kalkulačku do ruky a jdeme toto nedlužení spočítat.

Dluh finanční

Člověk dokonce ani nemusí být ekonomem, aby viděl, že tyto gigantické peníze budou muset splácet právě generace příští. Částka, kterou dostává každý novorozenec do vínku, i její narůstání každou vteřinou je notoricky známé, takže si klidně šetřeme argumenty pro další dluhy. Jistě, na redukci tohoto dluhu se budou muset podílet i dnešní generace, ale spíše se dá očekávat, že jejich hrdinským výkonem bude vůbec zastavení růstu tohoto dluhu. Tíha mnoha let a spíše desítek let úroků, a případné umoření tohoto dluhu, doprovázené zcela nezbytně drastickým šetřením, ze všeho nejspíše dopadne na ty, kterým je dnes pod dvacet, zatímco ti, kterým je nad čtyřicet, už povezou na penzi, budou ekonomicky neaktivní a nebudou moci k snížení dluhu vlastně ani nijak přispět. Významní ekonomové nevesele podotýkají, že veřejné dluhy jsou v podstatě nesplatitelné, takže budou neustále přeúvěrovávány dopředu a budou znamenat trvalou úrokovou zátěž pro generace dopředu.

Lze se občas setkat s názory, že to vlastně není dluh náš (lidí, generací), ale státu, a co je nám po státu. Na vyvrácení ale stačí počty z třetí třídy. Stát vybere právě a pouze od „nás“ (lidí, ale i od firem, což je ovšem zase „od nás“, neboť tyto peníze zaplatíme v dražším zboží a službách), řekněme, 1000 korun. Řekněme, že stokorunu spotřebuje na vlastní provoz a devět set by nám měl správně zase vrátit nejrůznějšími formami v podobě věcí, které užíváme, ale neplatíme – jmenujme třeba školy a silnice. Dvě stě korun mu ale seberou věřitelé na úrocích, zpět tedy dostaneme o tuto částku méně.

Dluh energetický

Generacím příštím zanecháváme planetu zhruba ze tří čtvrtin vytěženou z fosilních surovin, se stále stoupající spotřebou energie, ale zatím bez nalezené cesty, jak topit, svítit, jezdit a létat bez použití ropy, zemního plynu a uhlí. Za to nijak nenadávám Klausovi, Obamovi nebo šejkovi Abdulláhovi – za to může lidstvo rukou společnou a polehčující okolností mu budiž to, že vyvinout náhradní zdroje energií je přetěžké. Ale neříkejme prosím, že jsme v tomto budoucí generace nezadlužili. Nejde o to, zda se snažíme nebo ne tuto tikající energetickou časovanou bombu vyřešit – ano, jakási snaha je vidět, ale to nijak neumenšuje existenci energetického dluhu. Příští generace tento dluh nenadělaly, ale budou jej muset „splatit“, vyřešit, a to navíc dosti pravděpodobně v době, kdy budou hodinky na bombě odpočítávat poslední minuty.

Dluh ekologický

Nemám zde na mysli dluhy člověka oproti přírodě, ale proti sobě samému. Zatímco přírodě je to jedno (poradila si v minulosti s podstatně horšími katastrofami), člověk si „vyrábí“ moc hezké prostředí pro život sebe samého. Nemusíme zde extra zmiňovat profláklé emise, klidně na ně mějme názor takový nebo onaký, faktem je, že si setrvale zasviňujeme ovzduší vším možným, nejen CO2. Ale jsou ještě zákeřnější podoby ekologického dluhu. Především v mnoha zemích a subkontinentech začíná docházet pitná voda – pojem „válka o vodu“ už dnes není vůbec scifistický. Moře a oceány jsou víceméně vylovené, ale i příští generace chce rybičky. V zemědělsky využívaných oblastech máme zasolenou, vymrskanou půdu bez živin, které se tam vždycky musí uměle dodat, aby vůbec něco vyrostlo; místo samoobnovitelného zemědělství máme hydroponii ve velkém. Místo pestrých lesů máme smrkové monokultury náchylné ke všemu možnému. Se škůci bojujeme stále drsnějšími jedy, protože na předchozí jemnější verzi si rychle zvyknou. Urbanizace (plochy zalité betonem a asfaltem) každý rok ukousnou nemalý kousek země. A koneckonců i už zmíněný energetický dluh je současně dluhem ekologickým – pokud se nevytáhne z klobouku zázračné řešení (jaderná fúze), budeme muset stále více „pěstovat“ na polích sluneční kolektory, případně těžit uran, stavět větrníky, pěstovat biomasu atd. Vše s nepříjemným důsledkem pro běžný život člověka.

Jednou větou: ekologický dluh spočívá v tom, že stále komfortnější život jednotlivce není „recyklovatelný“, pěkně si žijeme, ale pro nás ještě pěkné prostředí příštím generacím předáváme v horší formě, než jsme je převzali.

Dluh penzijní

Ještě jeden pěkný dáreček naleznou příští generace pod stromečkem: zjistí, že budou muset stále větší část své produkce v aktivním věku bez odporu předávat starší generaci. (Ta bude stále početnější a nebude zbavena voličského práva, takže nedovolí žádnou změnu. Jen makejte, kluci a holky. Je vás sice míň a míň, takže budete muset makat o to tvrději, ale i tak dobře, aspoň nás nepřehlasujete).

Penzijní dluh je už vytvořen a na příští generace dopadne jako kladivo. Lidé, kterým je dnes (řekněme) padesát, si na důchod privátně skoro nic nenaspořili, mají to za pár, a peníze na jejich důchody nejsou nikde odložené, nikde neleží a nečekají, až budou na penzi vybírané, jsou už spotřebované. I kdyby reforma začala zítra, projeví se naplno za pár desítek let: v tom je problém penzijního dluhu, že už tu je, už je nasekaný, a nedá se nijak odestát – jen zaplatit.

A něco pěkného nám povězte…

Nechci ani v nejmenším říci, že zanecháváme příštím generacím vyjedenou a spálenou zemi. Udělalo se současně také velice moc dobrého: stačí srovnat Evropu po druhé světové válce a nyní. V samotném Česku jsme v otázce ekologické zemi v porovnáním s rokem 1989, kdy ji svobodná společnost převzala od komunistů, už citelně „odsvinili“… ale dluh tam stále je.

Mám-li to parafrázovat na rodinném příkladě: rodiče předávají synovi pěkný, komfortní a vybavený dům – na, tady jej máš a užívej. Má to ovšem jeden problém, je na něm obrovská hypotéka. Mnoho štěstí.

Pokud tedy někdo tvrdí, že jsme příštím generacím nenechali žádný dluh, přijde mně to jako zpráva člověka, který píše a hovoří o nějaké jiné planetě. Tento pocit mám ale ze zmíněné osoby v posledních letech stále častější.