Jedny naše noviny – nemyslím Aha nebo Šíp, ale celkem slušná a významná tiskovina, kde lze předpokládat inteligentní čtenáře – zveřejnily nedávno anketu s jednoduchou otázkou: Jsou u nás Romové diskriminováni? Ano/Ne. 84% čtenářů říká Ne. Tak mně nezbývá než se s těmi šesti sedminami spoluobčanů trošku poprat.

Pod pojmem diskriminace si (alespoň se tak domnívám) lidé představují situaci, ve které je určitá skupina znevýhodňována zcela nesporným způsobem – například zákonem. Pokud by v českém zákoníku byly pasáže, které Romům zakazoval chodit do restaurací od II. cenové skupiny výše, sedět v přítomnosti bílé rasy a podobně, zřejmě by nikdo nepochyboval, že diskriminace u nás je. Jelikož se v zákoně nic takového nepíše, ba naopak, zákon diskriminační chování přímo zakazuje, usoudila drtivá většina mých spoluobčanů, že diskriminace se nekoná, podmínky jsou rovné, férové a spravedlivé, a když mají Romové problémy, tak si za to můžou sami.

Představme si tedy situaci, se kterou se možná nejeden z nás setkal. Vypíšete ve firmě volné místo pro recepční či kancelářskou asistentku za levný peníz, požadujete ty nejobyčejnější dovednosti, jak jinak. Načež se přihlásí dívenka a že by to chtěla dělat; kvalifikace s přehledem splňuje. Má to ovšem jeden háček – slečna je „od pohledu“ Romka.

Protože předpokládám, že mezi čtenáři tohoto jsou manažeři a majitelé firem, kteří mají s přijímáním a řízením lidí: ruku na srdce, budete v této situaci postupovat zcela přesně, jako kdyby to byla Jana Nováková, naše spoluobčanka většinového typu? Jestli ne – tak buď lžete nebo jste možná jeden ze sta. A v tom to v kostce celé je. Podobných případů se dají vymyslet desítky – může to být například romská dodavatelská firma, obchodník, který „není Čech“ a podobně.

Můžete namítnout, že v úzkém právním vymezení je diskriminace skutečně jen nerovností vytvořenou právním řádem a taková u nás neexistuje a je navíc zakázána. Jenomže diskriminace je společenský jev, nikoli právní kategorie – je to tedy jako tvrdit, že se u nás nekrade, protože krádeže jsou nezákonným jevem.

Není tedy samozřejmě podstatné, co říká zákon, ale jaká je skutečnost – zda to má určitá skupina lidí (označitelná, popsatelná) skutečně horší než skupiny jiné, a to již apriorně na základě příslušnosti k této skupině. U naší romské uchazečky si velká většina manažerů pomyslí: dost možná krade, Romové přece kradou. A i když já jsem osvícený a vstřícný, hned bych měl na krku revoltu svých lidí, kteří by mně říkali, že si teď musí zamykat všechny skříňky a hlídat kabelky. Řeknu jí raději, že to místo je už obsazené. A musím nyní zcela upřímně uvést, i když se nemám čím pyšnit – pravděpodobně bych sám v takové situaci zareagoval podobně.

Pokud řeknete, že s Romy jsou prostě špatné zkušenosti a proto se to takto dělá, mohu zčásti souhlasit – jen zčásti proto, že většina z nás nějaké bohaté osobní zkušenosti s Romy nemá a má jen vytvořený velice pohodlný stereotyp, navíc krásně souznící s většinovým názorem. A pokud řeknete, že dle dostupných statistik Romové kradou (na počet obyvatel) více než gádžové, budu souhlasit. Ovšem – například – s tím dovětkem, že tyto statistiky třeba vůbec neberou v potaz rozlišení Romů na Olachy a Rumungry; teď to pro účely článku hrubě zjednoduším, ale zatímco Olach nepracuje (a skutečně se často živí krádežemi a jinými nepěknostmi), Rumungři pracují. (Tudíž zmíněná slečna mohla být těžko olašská Romka, neboť ta by si o práci říci možná vůbec nepřišla). Toto jistě hrubě zjednodušující schéma uvádím právě proto, že pěkně ilustruje povahu této praktické diskriminace: většinová populace si s tím moc neláme hlavu a přímočarým řešením je pro ni „pro jistotu“ vyloučit celou menšinu, natož aby si řekla – ne, musím to posuzovat vždy individuálně. (Rád bych viděl, jaké procento personálních manažerů se Roma či Romky u řízení zeptá, zda je Olach nebo Rumungr. Nějaká ta nula za desetinou tečkou tam bude..).

Diskriminace znamená potlačení, zamítnutí, vyloučení. Toto v praxi u Romů existuje – nejen často, ale masově, pravidelně. A Česká republika v tom rozhodně není sama! Podobná paušální (pracovní, ale i jiná) diskriminace na základě příslušnosti k nějaké skupině je víceméně všude. Pokud někdo z vás zkoušel pracovat v Německu nebo tam dokonce podnikat, a brát tak místo domácím, jistě se setkal s velice prudkou a nepříjemnou diskriminací – i když byla navlečená v hedvábných rukavičkách. (Tak to je, že diskriminace ve vyspělých západních zemích je velice nenápadná a jaksi „zdvořilá“, ba politicky korektní, v těch nevyspělých je hrubiánská až fyzická. Výsledky se ovšem od sebe moc neliší).

Nemám tedy nejmenších pochyb, že diskriminace Romů – a stovek jiných menšin, skupin, národností – existuje a je snadno prokazatelná. Názor šesti sedmin spoluobčanů mně proto velmi překvapuje a spíše se domnívám, že je dán nepochopením skutečného smyslu (a důsledků!) tohoto slova, popřípadě že je argumentován velmi častým „(a i kdyby byli) můžou si za to sami!“. (Tj. poctivá romská slečna je logicky a správně diskriminována proto, že se prostě blbě narodila).

Dostáváme se nyní k pojmu affirmative action, který je u nás (dle mého názoru) zcela nevhodně překládán jako pozitivní diskriminace. (To je něco jako „pochvalný trest“). Původní termín je přitom významově jasný a přeložitelný například jako podpůrné opatření apod.

Affirmative action je u nás veřejností také velmi často odmítána, ale má svůj hluboký smysl, čemuž nám opět pomůže příklad romské uchazečky. Náš šéf se jejím odmítnutím skutečně chová (manažersky) racionálně, když zváží všechna pro a proti. (Aspoň nadprůměrnou asistentku sežene vždycky a vyhne se nespokojenosti ve firmě). Pokud existuje podpůrné opatření, kterým například stát přispěje na místo obsazené touto menšinou refundací částí jejího platu, misky vah se zhoupnou na opačnou stranu. Smyslem podpůrného opatření ovšem není napravit (a subvencovat) jednu nerovnost, ale dlouhodobě působit k nápravě situace – tedy tím, že mladí Romové a Romky budou dostávat standardní zaměstnání a nebudou se muset uchylovat k živoření na dávkách, v práci se osvědčí a časem se změní stereotypy vnímání menšiny, zmizí diskriminace a nakonec i ona affirmative action. Jistě, to je ideální představa, v praxi bude pokrok velice klopýtavý a doprovázený větším množstvím nezdarů než úspěchů. Ale znáte lepší metodu?