Když už se vzpomíná všude, tak jsem se také neubránil. Tři vzpomínky na nezapomenutelnou dobu před dvaceti lety, ale i na roky ještě starší.

V den dvacátého výročí se samozřejmě dá zaznít „legendám“ oné doby, ať již je to Havel, Komárek nebo třeba Štěpán. Pokud to nebude čtenáře příliš nudit, jsou zde vzpomínky (v té době) zcela neznámého a nezajímavého mladého kluka.

Vojna v předvečer listopadu

Známé teorie o 17. listopadu jsou, jak to všechno bylo zrežírováno tajnými službami, Moskvou, KGB, Mossadem, CIA a Muamarem Kaddáfím navrch. Oblíbenost těchto úvah spočívá v tom, že se zdálo nepochopitelné, jak se mohl nejtužší komunistický režim ve střední Evropě rozpadnout během pár dní, dobrovolně předat moc a zvolit úhlavního nepřítele jednomyslným hlasováním prezidentem.

Vzpomenu proto na „sezónu“ 1988-1989, kterou jsem trávil na vojně, a to u takzvané 2. motostřelecké divize, která měla dle rudých příruček chránit zhruba stokilometrový úsek západní hranice proti imperialistickému nepříteli, který jen číhá, až na vteřinu vypadneme z ostražitosti a zaútočí.

Na vojně se vždycky sabotovalo a, jak říkají slovenští bratři, ojebávalo. Co jsem však zažil, a nebylo to u jednoho útvaru (jezdili jsme po kontrolách), se nedá označit ani tímto slovem. Nedělalo se totiž vůbec nic. Psaly se rozvrhy činností (tzv. zaměstnání), ale za celou vojnu jsem nezažil ani jedno, které by se provedlo, i třeba jen formálně. Na střelecké cvičení útvaru se odjelo, ale nevystřelila se ani jedna rána, gumy vlezly k nám vojákům do stanu a sledovali jsme všichni společně televizi Bayern 3, kde dávali Tutti Frutti. Ve zbrojním skladu jednotky byly samopaly, ale nebyl k nim ani jeden náboj (a to jsme byli tzv. jednotka prvního sledu). Když se mělo jet na divizní cvičení, zjistilo se, že obrněný transportér prodali vojáci velitelské roty v Sušici do sběrných surovin, aby měli na chlast. Protiletadlové základny (!) když měly vyhlášenu nejvyšší pohotovost, tak osádka hrála v trenkách fotbal a napájela se meruňkovicí; jen chudák radista musel zůstat u přístroje a hlásil na velitelství divize, že se to jen ježí hlavněmi směrem k nepříteli, zatímco technika ve skutečnosti. Já jsem byl (formálně) velitelem radiolokátoru, který byl sovětské výroby a ze dřeva, byl naprosto vyrabovaný, asi jako když si představíte škodovku odstavenou tři roky někde u škarpy. Leč ve veškerých zápisech byl veden jako bezvadně funkční a několikrát měsíčně ostře zkoušený s výbornými výsledky. Střelby neměli ani lampasáci (a to už je co říct!), protože jejich náčelníci se báli, že by se zranili a byla by mimořádka, tak na místo střeleb odjeli, ožrali se a do zápisu dali, jak se krásně cvičilo a kdo byl nejlepší. Jistý poručík Dostál, velitel čety v Janovicích, kde jsem měsíc byl (mimochodem kasárna z Černých baronů), se chtěl dostat z vojny pryč a vodil na ranní nástupy svou četu oblečený v džínách a džínové bundě, vlasy do půlky zad a čtvrtmetrovým dřevěným křížem na krku. Za čtrnáct dní plukovníci vyměkli a pustili ho z armády; dříve by dostal pět let natvrdo. Předstíralo se dokonce i vyučování marx-leninismu (tzv. politické školení mužstva alias PŠM), tedy i politruci, kovaní komunisti útvarů, už to, že je jim celý marx leninismus ukradený, ani moc nepředstírali.

Uvádím to nejen jako zábavné historky z vojny, ale jako známku zvláštního a nesmírně hlubokého vnitřního rozkladu. Lampasáci jeli na sebe (snažili se o zmnožování frček), protože to se hodí do každého režimu, ale to bylo tak všecko. Že by tyto útvary mohly vyjet v době revoluce na Prahu a střílet do lidí? Nedojeli by ani do Domažlic a po demonstrantech mohli házet akorát tak gumovými atrapami granátů. (Nebojeschopnost armády je pak téma na jiné vzpomínky, ke kterým se také někdy dostanu).

Tento stav armády mně tehdy nepřipadal nějak moc divný – byli jsme spíš rádi, že nás nebuzerují a moc jsme nepřemýšleli. Ale až pak zpětně, tak s diskusemi s vysokoškoláky, kteří byli u stejných útvarů jen o tři, pět let před námi a nechápali naše zkušenosti, mně trochu otevřelo oči: když to takto vypadalo v armádě, v ozbrojené pěsti režimu, u „elitních“ útvarů západní hranici – tak to bylo opravdu už „zralé“.

Disidenti nebo státníci

Vyrůstal jsem v Mikulově, kde nám pár set metrů za domem chodili pohraničníci s vlčáky „na ostro“ a dny, kdy v noci nebylo slyšet na hranici střelbu, byly spíše ty méně časté. (Mikulov je poměrně natěsnaný na rakouské hranici, proto to bylo oblíbené místo pro útěky přes hranici – nebylo možné před hranici, tak jako třeba na Šumavě, předsadit několik kilometrů do vnitrozemí hraniční pásma a dvojí dráty). Blízkost rakouské hranice byla pak výhodou v tom, že se bezvadně chytala jak rakouská televize, tak i tzv. štvavé vysílačky, které jsem poslouchal víceméně denně.

Zajímavé je, že jsem si z poslechu těchto stanic – vlastně jedinému nekomunistickému informačnímu zdroji, který byl – odnesl dojem, který jsem si opravil až o hodně později, v realitě.

Jednak komunistický režim na nich nebyl vykreslován takový, jaký byl, tedy jako přímočaře zločinný systém ovládaný zločinci, který s nějakými (snad dobře míněnými) pradávnými idejemi neměl desetiletí nic společného, kterému ideologie sloužila jen jako zástěrka pro udržování vlastní moci. Pořád se mluvilo o osmašedesátém, o Gorbačovově perestrojce, o Jugoslávii, jako kdyby to byl skoro akceptovatelný politický a společenský systém, který se dá nějak opravit a vyspravit, trošku dodržovat ta lidská práva a netrestat, když člověk řekne, co si myslí, a bude to skoro dobrý.

Druhou zvláštností bylo vykreslování významu, schopností a jakési „role“ disidentů. Ti byli popisováni – nepochybně správně – jako lidé s vysokou osobní statečností, kteří měli odvahu upozorňovat nahlas na zlo a nesmírně za to trpět, zatímco ostatní to v klidu sledovali a vyčkávali. Co ale bylo „tabu“, bylo zmiňování jejich (možných) státnických schopností, schopností v okamžiku, kdy to bude možné, převzít moc. Byli popisováni a nálepkováni nejčastěji jako umělci – dramatik Václav Havel, profesor ten a ten, spisovatel onen a onen.

Jsou to zdánlivě nevýznamné věci, ale když jste si je – opakuji, jako mladí a nezkušení lidé – skládali dohromady, vyšlo vám, že jediná možná cesta k nápravě je v tom, že se provede nějaká reformička (nikoli revoluce), stalinisty nahradí nějací mladí a nadšení (doplň: též funkcionáři), protože tu nikdo jiný, kdo by byl schopen tento stát zfleku řídit, stejně není. A to nebyla pravda.

V Brně ve fabrice

Po škole (a roční vojně) jsem nastoupil v Brně do fabriky, jelikož jsem na škole bral tzv. podnikové stipendium, aby bylo na pivo, a dluh bylo nutné socialistickému podniku splatit. Dny listopadové revoluce v typickém státním podniku byly zajímavé.

Samozřejmě jsme s kolegy probírali, zcela otevřeně a i před lokálními šéfy (nikoli však před šéfy nejvyššími, o kterých se vědělo, že jsou to tzv. svině), probíhající převracení režimů v okolních státech – nejdříve Polsko, Solidarita a téměř svobodné volby, pak východní Němci prchající přes ambasádu v Praze. Skoro všichni doma poslouchali Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky – informace jsme měli.

Na první demonstraci v Brně – už si nepamatuji, zda to bylo den, dva či víc po 17. listopadu na Národní – nás bylo jen pár lidí, možná stovka nebo dvě, a báli jsme se jak čerti. Nešli jsme tam z nijaké zvláštní odvahy, spíš ze zvědavosti, trošku solidarity (přece jen jsme byli pár měsíců po studiích) a taky proto, že jsme ještě od režimu nedostali přes hubu, obrazně ani doslova. Na těch dalších nás bylo trochu víc, ale pořád to byly stovky lidí, možná tisíc – na čtyřistatisícové Brno. Tzv. národ vyšel do ulic, až byla vyhlášena generální stávka – s posvěcením ROH (odborů) i vedení podniku. To už nebylo vůbec hrdinské; hrdinské by bylo naopak jít do fabriky a zařezávat.

To jenom k dokreslení, jak (dle Václava Klause) pád režimu způsobili ti pasívní čeští lidé zejména tím, jak sabotovali práci a místo dřiny pro režim jezdili chalupařit. Ono by se asi něco stalo, protože především zmizela velitelská ruka z Moskvy a socialismus ekonomicky zkrachoval (nikoli však díky tomu „chalupaření“), ale pokud by nebyl ochoten, ze začátku i za nemalého riskování, komunistům moc z byť ochabující ruky někdo vytrhnout, dopadlo by to určitě zcela jinak – zřejmě nějakou perestrojkou, ve které by mladší, sličnější a lépe hovořící komunisti nahradili gerontokracii, možná by přizvali do vlády dva nestraníky na posty ministrů tělocviku a zahrádkaření, a národ by byl docela spokojen. Pro většinu z nich by to bylo více, než v co dvacet let marně doufali.