Po posledním výkrutu Václava Klause tomuto tématu nešlo uniknout, takže podruhé za sebou máme na stole naše trable s Lisabonskou smlouvou i se sebou samými.

Ostuda, pomsta, trest?

Evropská Unie se nám za pruzení s Lisabonskou smlouvou pomstí. Nesmysl, říkají jedni, pro EU jsou důležité hospodářské zájmy, na emoce se kašle. Pomstí se, a podívejte se, takhle oni jednají – trestat by nás chtěli a proto tam nechceme, říkají jiní.

Skutečnost je jiná a jednoduchá. Opravdu nebude nikdo v Bruselu vymýšlet, jak se Čechům „pomstít“ – není proč, když to vlastně zavinil jediný poťouchlý stařec, ne Češi. Ale přesto na to doplatíme a ne málo. Máme jako země nikoli v Bruselu, ale u ostatních evropských zemí z ostudy kabát: jsme chápáni a vnímáni jako nespolehliví, nesolidní kličkaři, kteří se navíc chovají podivně a nepředvídatelně. Sestřelením vlastního evropského předsednictví jsme si ostudu udělali, nyní potvrzujeme, že to nebyla náhoda ani omyl, ale že podobné věci pácháme s chutí a pravidelně.

Je jedno, jestli takoví doopravdy jsme nebo nejsme – jako takoví nyní budeme vnímáni. Evropských zemí je hodně a navzájem se vnímají šablonovitě a schematicky, do hloubky to nikdo nemá čas studovat. (I naše vnímání jiných evropských zemí je zatíženo zjednodušujícími stereotypy). A důsledek bude samozřejmě ekonomický: který investor by chtěl utrácet své peníze v zemi, jejíž obyvatelé jsou nespolehliví a nesolidní? Vždyť vedle je třeba Polsko – země, která je daleko národovečtější a hrdější než my (pokud by měl někdo plakat nad strčením hlavy do evropského chomoutu, měli by to být právě Poláci, kteří v dějinách, na rozdíl od nás, nesklonili hlavu před nikým a před ničím), a která touto evropskou zkouškou prošla bez problémů.

Václav Havel kdysi pomohl na vytvořit na mezinárodní scéně daleko lepší obraz Česka, než odpovídal skutečnosti. Václav Klaus následovně pomohl vytvořit na mezinárodní scéně obraz daleko horší, než je realita. Československo a následně ČR měla pověst premianta a bezproblémové země (ač jí nebyla), a nyní o nás světový tisk zcela vážně reportuje jako o demokracii v degresi, tedy jako o zemi, která couvá zpět s dalším nepředvídatelným vývojem. Opět s neblahým důsledkem pro domácí ekonomiku.

Ne kvůli hlasu proti

Když v referendu proti ní hlasovali Irové, nikdo je neobviňoval ze špinavých hrátek: bylo jasné, že tam došlo k nešťastné shodě okolnosti, když vláda spojovaná s EU dosáhla (nikoli vinou svých pozitivních vztahů k EU, ale výlučně kvůli domácí politice) minimální popularity, a voliči se rozhodli neschválením LS potrestat právě ji. (Podobně jako když Paroubek úspěšně zvítězil v místních volbách na základě kampaně proti celostátní vládě). K tomu přidejte minimální vysvětlování, o co vlastně jde a velmi hrubozrnnou a nekorektní kampaň Ganleyho mířícího na nejnižší pudy („chtějí nám vnutit potraty!“) a výsledek se dostavil. Jistě není zrovna známkou velké demokracie, když se opakuje již jednou proběhlé referendum, ale tady to bylo na místě – a ačkoli EU Irům neslíbila nic významného navíc (potraty byly nesmysl atd.), druhé hlasování dopadlo jasně ve prospěch LS.

U Česka je situace jiná. Obyvatelstvo je k LS spíše vlažně a mírně nakloněno, a jím přímo volené zákonodárné orgány se vyjádřily pro; dokonce vyšší většinou než v mnohých jiných zemích. A pár měsíců, v posledním případě dokonce pár týdnů před jejím vstoupením v platnost se začneme ozývat s nikoli faktickými, ale právními výhradami. Prosím pěkně, finální text LS byl publikován prosinci 2007 a mnoho měsíců předtím se piloval, za účasti všech členských zemí. Veškeré možné právní problémy byly známé krátce po tomto datu – pro právníky Pražského hradu i jiné není problém ji během pár měsíců prostudovat, a ono se asi tak stalo. Jen se se stížností čekalo na poslední možnou chvíli – a ostatně senátor Oberfalzer přiznal naprosto na plná ústa, že cílem jejich ústavní stížnosti je zdržovat to, jak to bude nejdéle možné. O poslední námitce Václava Klause (Benešovy dekrety) lze pak říci, že to je už jen lovení v hodně špinavých vodách, a opět s cílem pouze věc odsunout co nejdále plus získat přízeň domácího publika. A tohle je právě věc, která nám škodí a v nejbližších letech – než se na to zapomene, nebo než se zase zapíšeme do historie Evropy něčím pozitivním, například vítězstvím na MS v hokeji – škodit bude. Že se chováme jako balkánští zloději ovcí.

Nejde o to neprosazovat svoje zájmy. Poláci to dělají velice tvrdě, ale velice chytře – zajišťují si spojenectví kde mohou, získávají podporu, a mají výsledky. My jsme to udělali hloupě – a navíc vlastně ani žádné své zájmy neprosazujeme, protože hledání jakýchsi ochran před nároky sudetských Němců je něco jako žádat o ochranu před jezinkami.

Lisabon je Evropa

Častá námitka je, že my EU chceme, ale nechceme Lisabonskou smlouvu; že Lisabonská smlouva přece není Evropa. Jenomže to není možné a není to pravda: státy zastupující 490 miliónů lidí v EU se dohodly, že chtějí EU+LS, a nechce to jediný stát s 10 milióny lidí. Jestli si někdo skutečně myslí, že když LS Klaus nepodepíše, že se dále nic nestane, že se smlouva stáhne a pojede se podle předchozích ujednání jako by se nechumelilo, krutě se mýlí. Možné varianty dalších kroků byly hlavně v západním tisku dost probírány, zhruba jsou:

-         vyloučení ČR z EU (EU je dobrovolná organizace, nikoli povinná, kdo se nehlásí k jejím pravidlům, může být klidně venku). To je ovšem velmi málo pravděpodobné, ne však vyloučené.

-         Tzv. dvourychlostní nebo vícerychlostní Evropa, kdy prostě se některé státy s bližšími společnými zájmy sdruží a začnou se integrovat rychleji, a periferie se zeměmi jako Česko se ponechá víceméně svému osudu. Nejpravděpodobnější varianta.

-         Možný rozpad EU, nebo její pomalá dezintegrace, doprovázená dvoustrannými dohodami jednotlivých států namísto budování celoevropských pravidel. Též docela pravděpodobná varianta.

-         Smlouvu přijmou všichni ostatní, bude platit u nich a ne u nás, a my dostaneme v EU nějaký zvláštní (samozřejmě druhořadý) status, něco jako přidružená země atd.

Stojí za zmínku, že to, co se stane, když Klaus LS vůbec nepodepíše, se u nás vůbec neprobírá (přitom nás se to týká nejvíce). Prostě „po česku“ si řekneme, že vyčkáme, co se stane…

Strana svobodných občanů coby nejhlasitější odpůrce Lisabonské smlouvy ústy svého šéfa říká, že když bude LS i námi přijata, bude „jako politik“ iniciovat o naše vystoupení z EU. (Pomiňme, že Mach samozřejmě žádný politik není a ani nebude; ostatně to, co říká, je stejně Klausův hlásek, ne jeho).

Myslím, že toto je opravdu potřeba zdůraznit a zkusit si odvodit veškeré důsledky, které by z toho plynuly. ČR venku z Evropské unie, ať už zcela a kompletně, nebo nějak tak napůl? Domýšlejte si sami, to je zajímavé a ne moc příjemné intelektuální cvičení.

Mimochodem: v současném právním uspořádání EU nemají státy právo na vystoupení. Lisabonská smlouva toto právo – dobrovolně se rozhodnout a z EU vystoupit – zavádí.

Když Evropa vládne

Námitka, že nyní nám bude EU (ale kdo je to „ten „EU“?) moci daleko více nařizovat než dříve a zejména, že si nyní budou moci Německo a Francie diktovat zbytku Evropy, je také častá a má svoji určitou váhu. Alespoň do doby, než se na váhu položí a začne se vážit.

Německo s Francií dohromady mají 150 mil. obyvatel, celá EU jich má 500 miliónů. Jejich společný hlas je méně než třetinový, a navíc je dosti mylná myšlenka, že by to byly zrovna velké země, které by jednaly ve vzájemném harmonickém souladu – vždyť v historii jsou to právě nejvíce antagonistické státy, mnohokrát spolu vedly války a i jejich názory na to, co se má dít a jak, jsou velmi rozdílné. Zrovna tak těžko obstojí myšlenka, že by další silné země, jako je Británie nebo Itálie nečinně přihlížely, jak duo Německo s Francií prosazuje svoje zámi i na jejich úkor. Navíc platí, že malé státy mají proporcionálně výrazně více hlasů než odpovídá jejich populaci, takže jsou to naopak velké země, které se mohou cítit poškozeně proti těm malým. (Na jednoho německého poslance je potřeba tři čtvrtiny miliónu Němců, na estonského 200 000 Estonců).

Ovšemže budou v EU, tak jako i předtím, uplatňovat státy svoje zájmy vůči státům jiným. I my to děláme, nejvíce proti svým sousedům, i sousedé to vůči nám dělají. Dokud neplatí evropská pravidla, děje se toto prosazování zájmů naprosto „bez rukaviček“, jak například vidíme u mimo-EU zemí (Rusko zavře Ukrajině kohoutky, Ukrajina zase Evropě atd.); v rámci EU se toto bude dít daleko hůře.

Naopak, pokud by chtěl nějaký stát prosazovat svoje zájmy vůči jinému sousedovi přes EU, tedy přes instituce Evropské Unie, asi by těžko pochodil – tam už si nemůže dělat co chce.

A že nám tedy bude něco diktovat EU? Opět ten divný obraz EU jako jakých si invaders from Mars, vládců spadlých z nebe, kteří jsou u jen pro to, aby porobovali a zotročovali. EU jsme my; o tom, co se bude a co se nebude zavádět, rozhoduje (nejvíce) Evropský parlament, který se daleko spíše podobá parlamentům národním, tj. je dělen na běžné politické frakce, jaké známe z naší země i zemí jiných, a podle síly jednotlivých frakcí točí kormidlem trošku víc doleva, trošku víc doprava, trošku víc liberálně, konzervativně či třeba zeleně. Je zvláštní, jak jsme si bez problémů zvykli na zastupitelskou demokracii na všech domácích úrovních – od vesnice přes kraj až po stát – a jak nám vadí ten jeden stupínek navíc.

Už jsme se rozhodli a už se vezeme

I když je těžké definovat nějaký společný názor Čechů „na to všecko“, a zřejmě ani neexistuje, zdá se mně, že se velmi často opakuje následující: my jsme malí, a ti velcí nás stejně vždycky v historii jen zneužívali, nepoklonkujme ani Západu, ani Východu, zůstaňme tak nějak uprostřed, sami, sví. Však se podívejte na Švýcarsko.

Krom toho, že Švýcarsko jednoznačně patří k Západu a kdyby jej někdo řadil „mezi Západ a Východ“, asi by se Švýcaři bodře smáli, je jistě pravda, že jsme posledních pár století úspěšně odkolaborovali pod něčím bičem, protože jsme byli malí a vždycky si nás někdo úspěšně přivlastnil, s velmi drobnými přestávkami. Snaha být „konečně bez dirigentské taktovky (nebo biče) nad námi“ je srozumitelná a pochopitelná.

Jenomže v tom případě jsme se neměli přidávat do Evropské unie a měli zůstat venku už od začátku! To, že EU je „proces“, tedy že postupně směřuje k další a intenzivnější integraci, k dalšímu odstraňování hranic a bariér a k dalšímu přesouvání kompetencí i pravomocí o úroveň výš, k dobrovolnému postupnému vzdávání se vlastní (národní, státní) suverenity, bylo přece zcela jasné od prvního dne. Mohl si snad někdo myslet, že s naším vstupem se EU zakonzervuje a bude stále stejná? Že nepůjde tím směrem, kterým jde, když jím celou svou historii šla?

My jsme se už k té „jedné straně“ – a je to mimochodem ta strana, ve které je většina Evropy a další zbývající země k ní míří – už přidali. Už tam jsme a už se v pohodlném vlaku vezeme – například získáváme desítky miliard evropských dotací. Pokud se nám nelíbí, jakým směrem se to ubírá, musíme pracovat zevnitř, získávat spojence z dalších zemí k tomu, abychom provedli změny tím směrem, který žádáme. Pokud se nám to nepovede, tak to akceptujeme a zůstáváme, nebo neakceptujeme a jdeme pryč.