Jako houby po dešti se objevují zprávy, že krize – přesně rok poté, co vznikla – končí. Zvedá se výroba, zvedá se odbyt, zvedá se nálada podnikatelů a banky zase začínají riskantně investovat. Třikrát sláva! Nebo ne? Nějak z té zprávy nejsem nadšený.

Ekonomická krize byla vyvolána – jak se teď už s oblibou zapomíná – kombinací nadvýroby a nadspotřeby. Tedy výroby většího množství zboží, než jaké je k životu potřeba a jaké odpovídá možnostem (třeba finančním), a současně jeho nadměrné konzumování, obvykle na dluh, který si člověk vlastně nemůže dobře dovolit. Dobře se nadvýroba ilustruje na automobilovém průmyslu: i jeho představitelé přímo říkají, že běžné kapacity továren jsou o 30% vyšší než je poptávka. A pokud by továrna jela jen na 70% své kapacity, tedy „akorát na spotřebu“, pojede neefektivně – ve ztrátě.

Otázka dne je: přiměla krize trvale změnit naše zvyklosti, vedla k pročištění kapacit ve výrobě (i jinde), vedla k tomu, vznešeně řečeno, že se lidstvo začne chovat zodpovědněji?

Do dějin se tato krize zapíše způsobem, jakým byla zvládnuta. Vlády vyspělých zemí celého světa zareagovaly rychle a zřejmě jediným možným způsobem, který zabránil „spirále smrti“ (tj. krachy, propouštění, pád spotřeby, pád prodeje, další krachy, další propouštění atd.). Střemhlavý pád dokázaly proměnit v elegantní oblouček – nyní jsme někde u jeho nejnižšího bodu a začínáme pomalu stoupat vzhůru, jakkoli to ještě bude chvilku trvat a trochu bolet.

Za elegantní oblouček se ale zaplatila hodně krutá daň: biliony dolarů (a eur) vržených na trhy či zaplacené za sanaci krachujících bank i jiných podniků znamenají ve většině zemí rozvrat veřejných rozpočtů a zadlužení států na takovou míru, která je možná „únosná“, ale kde se stejně raději neptáme, jak se bude splácet…

Očima běžného občana: jak se ty vagóny peněz projevily v jeho životě? Je levnější polévka v restauraci, chleba v obchodě a nabídl mu jeho šéf zvýšení platu o polovinu? Nic z toho – ale na jeho virtuálním kontě přibylo „mínus dvě stě tisíc“: o právě takovou částku navíc je zadlužen Čech. Angličan nebo Američan dostal naloženo ještě mnohem víc.

Ještě posud je to jakž-takž v pořádku. Krize je něco jako středně nemocný pacient, který musí dostat (středně drahou) léčbu, aby se z toho dostal. Pokud by se neléčilo, stal by se z něj pacient těžce nemocný a následná, již nezbytně nutná léčba by byla mnohem dražší. Nalití peněz

Jenomže po léčbě je potřeba také nasadit životosprávu. Vidíme něco takového kolem sebe? V žádném případě. K ozdravení ekonomiky formou pádu nadbytečných firem nedošlo, a všichni už se zase těší na „růst růstu“, na to, že zase se bude vyrábět víc a víc, a spotřebovávat víc a víc. Banky už se zase pouštějí do riskantních operací. Došlo v Evropě k pádu a uzavření velkých firem (kromě pár bank)? Nevím o žádné. Horší a špané firmy jsou drženy při životě různými formami pomoci od stát (odložení placení daní, pojistného atd.), ve jménu zachování zaměstnanosti.

Co hrozí, že se stane? Opakování ekonomických problémů, ovšem v situaci, kdy hasiči už nebudou mít vodu. Zadluženým vládám už nikdo nepůjčí, nalévání peněz se nebude konat. Toto bude zřejmé již předem, takže i malá krize (vyvolaná i maličkou rozbuškou, pádem nějaké další nezodpovědné, ale velké banky, kterou už nebude možné za státní peníze sanovat) způsobí nervozitu a případně onu „spirálu smrti“. A i v případě, že se vlády ihned začnou chovat zodpovědně a peníze vrhnuté do ekonomik budou chtít stáhnout zpět (úsporné rozpočty, škrty), krize bude opět hrozit, protože ještě nerozjetým ekonomikám se šlápne za krk.

Jestli na to je nějaká léčba? Velmi těžká, protože – a to jistě neříkám nic nového – vhodná doba (patnáctiletý pohodový, ničím nepřerušený růst) už minula nevyužita. Nejenže státy jsou zadlužené, ale západní ekonomiky jsou navíc nezdravé: výroba je přesunuta do Číny, zaměstnanost z nich je z nemalé části umělá. Jinými slovy: země neprodukují, ale lidé v nich chtějí žít stále pohodlněji. Výsledkem je hned několikeré zadlužení: a) rozpočtový schodek státu, b) schodek zahraničního obchodu, c) zadlužení občanů, d) zadlužení firem. Rozpočtové schodky stále rostou, schodky zahraničního obchodu stále rostou (Německo je ze západních zemí jedinou výjimkou), zadlužení lidí a firem se víceméně drží, ale je to další břemeno na hrbu navíc. To nelze vyřešit nějakým jednorázovým opatřením, ale něčím jako „pomalým couváním na všech frontách“: pomalu, zodpovědně toto uvádět do normálního, vyváženého stavu – samozřejmě doprovodným jevem je snížení prosperity u lidí i u firem, méně sociálního komfortu. Nic z toho se nebude nikomu líbit a nemylme se, že na západě nejsou populističní politici, kterým jde především o to, jak dopadnou příští volby.

Jak už v tomto kontextu kdosi poznamenal: nejlepší reakcí občana je si rychle koupit na venkově políčko a začít jej obdělávat. Nikdo neví, jak zlé časy mohou vůbec přijít.