Drazí a milí členové strany Zelených; strany, za jejíž existenci jsem rád a kterou budu volit, pokud mně to vysloveně neznemožníte, mám pro vás malý dárek. Pojedeme spolu na výlet: autobus odjíždí od Hlaváku v sedm, odborný průvodce zajištěn, svačina je pozornost podniku.

Pojedeme krásnou českou venkovskou krajinou, uvidíte řeky, hory i úhledná města s historickými jádry. Ne, na Karlštejně se nebudeme zastavovat, tam si pak zajedete někdy sami za svoje. Blížíme se k mělnické uhelné elektrárně – je to největší tepelná u nás, zapamatujte si, a vyfoťte se její k nebi se hrdě dmoucí a nezapomenutelně kouřící komíny – a zatočíme to do severních Čech, do překrásné oblasti tzv. severočeské uhelné pánve. Co to tam slyším vzadu za protesty! Uklidněte se, výklad právě začíná.

Nalézáme se v oblasti zvíci dvou okresů, dnes přetvořené do podoby tzv. měsíční krajiny. Představte si o území o rozloze Prahy, které je do hloubky desítek až stovek metrů přeryto a překopáno. Původní půda je pryč, spodní voda pryč, původní příroda je pryč; krajině dominují jámy a kopce lidského původu, zkrášlují ji obří rypadla, železniční vlečky a těžkými koly vyježděné cesty vedoucí odnikud nikam; lemuje ji pak pětice obřích uhelných elektráren. Jejich komíny vidíte na obzoru – že vypadají jako věže gotických kostelů? No, skoro. V této krajině nic pořádně neroste a nežije, podhůří Krušných hor, jednoho z kdysi nejcennějších a nejhezčích horských celků u nás, vypadá jako zuby po paradentóze. Elektrárny už celkem odsířili (zakyselení celé širší oblasti a jeho důsledky bude přetrvávat stovky let), popílku padá méně než dříve, ale třeba s takovými oxidy dusíku si moc ještě rady nevíme. Proč si nasazujete tu čepici na hlavu, paní? Nebojte se, ta kyselina dusičná, co na nás s jarním deštíkem padá, je hodně ředěná. Ta vám hlavu nerozežere; ledaže byste tu v kraji žila pár desítek let. Ano, opravdu jsou takoví, kteří tu žijí, nic jiného jim nezbývá. Co příroda nevydrží, člověk snese. Domorodci se sice mod vysokého věku nedožívají a nemocní jsou taky furt, ale zase je jistě hřeje v hrudi pocit, že těží naše hnědé zlato a díky jejich práci můžeme my svítit. Ale notak, neplačte.

Viděli jste, líbilo se? Bez protestů prosím, už se vracíme zpět, do kraje sadů a luk, do krajů vytvořených přírodou a jemně dokrášlených člověkem, pozorností podniku je panák na cestě, ať se z těch dojmů setřepete.

A můžete po cestě přemýšlet.

Třeba o tom, že jaderné elektrárny se dnes staví tak, že vypadají jako větší Tesco – bílý kvádr, žádné monstrózní věže, žádné spaliny, žádný spad; sto metrů za jaderkou může bez sebemenšího narušení prosperovat přírodní rezervace světové hodnoty (viz Dukovany – Mohelenská hadcová step).

Třeba o tom, že dvě velké jaderné elektrárny umožní kompletní zavření severočeského hnědouhelného vředu - dolů i elektráren, a může se začít s pomalým, velmi pomaloučkým navracením této části země k normálu. Nehoruji ani tak za přírodu – ta si umí poradit sama; mluvím za stovky tisíc lidí, kteří v této oblasti žijí.

Třeba o tom, že pokračování provozu uhelných elektráren (tedy nestavění jaderných elektráren) znamená, že za pár let se rypadla rozlezou dál, protože stávající místo je už vytěženo. A pak zase dál, a pak zase dál. Pěkná ložiska jsou prý pod Beskydami – jak se na to těšíte? Zásoby uranu jsou na stovky let, i u nás – pokud to znáte okolo Rožínky, jednoho z největších těžebních nalezišť v ČR, dáte mně za pravdu, že je potřeba velmi bedlivě hledat a pátrat, abyste narazili na zjevné stopy důlní činnosti.

Třeba o tom, že to jediné, co jaderná elektrárna pouští do okolí, je čistá vodní pára.

Třeba o tom, že jediným problematickým produktem činnosti jaderky je radioaktivní odpad, se kterým neumíme dokonale naložit. Ale že produkty činnosti tepelné elektrárny jsou hlušina při těžení, která sice zjevně neškodí, ale je ohavná a je jí strašně moc, dále struska, která je škodlivá a ještě je ohavná, oxidy dusíku, které nejsou ohavné, protože je nevidíme, ale zato jsou nesmírně škodlivé, a pak taky něco popílku, síry a dalších radostí. Jo, a ty spaliny jsou navíc radioaktivní; slyšel jsem, že jste na to slovo trošku alergičtí, milí Zelení.

Třeba o tom, zatímco uhelné elektrárny u nás ročně vyrobí elektřinu za padesát miliard korun, současně vyprodukují škody na lidském zdraví a jinde v rozmezí 20-70 miliard korun.  Externí náklady na kilowatthodinu z uhelné elektrárny činí 0,8-1,8 Kč, u jaderky je to 0,01 Kč. (Zdroj: výzkum COŽP UK). Tyto škody ovšem jejich provozovatelé nezaplatí...

A třeba o tom, že ve všech myslitelných, hypotetických (havárie jaderky) i existujících zátěžích na životní prostředí a přírodu – to jsou, tuším, věci, na kterých vám velmi záleží, to byste jinak přece nebyli Zelení – jsou vůči přírodě uhelné elektrárny nesmírně, o mnoho řádů krutější než jaderné. I v krajním případě havárie a jaderného úniku rozměru Černobylu přečká příroda tuto katastrofu bez větší újmy, postižen je člověk. (V nejhorší, tzv. uzavřené zóně okolo Černobylu bylo mj. zjištěno 100 druhů živočichů z Červené knihy ohrožených druhů; před havárií jich tam bylo 60.). Je to paradoxní, ale je to tak: vy první, drazí Zelení, byste měli volat po co nejrychlejší náhradě stávajících fosilních elektráren jadernými, protože to pomůže vaší drahé matičce Přírodě.

Přemýšlejte o tom, až zase budete hlasovat o vašem nejbližším programu; pokud jste ovšem ochotni připustit, jak moc a jak hloupě jste se mýlili.