Mám rád návštěvy úřadů. Lidé jsou v nich tak milí, usměvaví, pohodoví a nepřepracovaní.

Roztomilá situace u nově jmenované vlády, jejíž jeden každý člen je postaven před škrty ve svém resortu, stojí za povšimnutí. Noví ministři, kteří častěji než jindy přicházejí z podnikatelské sféry, roní veřejné slzy nad nemožností provést snížení nákladů svých resortů (letos o nějaká dvě procenta). Opět se objevují slova jako kolaps či krach, zánik, nemožnost fungovat a podobně. Nevládní zástupci odvětví, kterých se to dotkne, volí ještě silnější slova, ze kterých by zejména nemělo zapadnout vyjádření šéfa ČSTV: nebudou medaile. Takové tvrzení – zejména od lidí, kteří povolili Sazce utopit veškeré současné i budoucí příjmy v megalomanské sportovní aréně, je vzor nestydatosti. Ale nijak za nimi nezaostávají ani představitelé zemědelství (Veleba a spol.), kteří dokáží varovat před kolapsem českého zemědělství a žádat současně o další peníze stejnou hubou, ať se urodí příliš málo, tak akorát nebo příliš moc.

Ke gangsterům v čele nejrůznějších profesních sdružení nemá smysl se příliš vyjadřovat, u ministrů-podnikatelů je to na povážení. Každý z nich nejenomže ví, ale i umí v případě, že uhodí kosa na kámen, ve své firmě (kterou navíc již předtím řídili dobře, tedy úsporně, výkonně a efektivně) ušetřit další procenta – ne dvě, ale deset nebo dvacet. Jistěže si každé škrty vyberou svou daň, ale ke kolapsu firmy nevedou. Dobrý manažer navíc prořezání svého firemního sadu provádí pravidelně, i bez extra výzev a bez krizí, protože ví, že tendence nabalovat personál a nafukovat náklady existuje v soukromé sféře právě tak jako ve státní. Bohužel noví ministři si velmi rychle osvojili rétoriku svých předchůdců a v reakci na škrty obratem (což prokazuje, že si žádnou hloubkovou analýzu neprovedli, protože na ni neměli čas) říci – to nejde. Dovedu si nicméně tuto situaci představit, kdy ministr-zelenáč, který nikdy ve vládě neseděl, si dá svou první schůzku s náměstky, ostřílenými matadory, a nesměle špitne, že po něm Kalousek chce dvě procenta: „Nemožné!“ – dobře připravení náměstci jej zašlapou do země. Boj s hydrou nebývá nikdy lehký.

Nechci se spatra vyjadřovat k tomu, zda se ve státní správě šetřit dá nebo ne, nebo snad o kolik – k tomu nemám data. A taky si nemyslím, že osobní zkušenost (byť opakovaná, ale stále jen od jednoho člověka) už mně dává právo něco vyvozovat, ale přesto ji uvedu.

Byl jsem včera – v úřední den – opět po pár měsících v úřadovnách budovy státní správy v našem kraji. Strávil jsem tam hodinu a půl; po celou dobu jsem v budově byl jediný návštěvník. V nově rekonstruované budově, oplývající drahými materiály (sklo, kovy, precizní zpracování – zkrátka něco, co si při stavbě svého domu pořídí jen velmi bohatý člověk) všude klid a ticho. Do velkých úřadoven vedly vesměs otevřené dveře (to chválím), a bylo vidět všude dámy, jak víceméně nehnutě koukají do počítače a občas do něj zobnou, či do papíru, který jednou za čas někam odloží.

V oddělení, kam jsem šel, mě přivítali s nadšením a velkou vlídností, a vykládali si se mnou velmi dlouho o všem možném, neboť paní, která danou věc měla na starosti, odešla na oběd a musel jsem čekat, až se vrátí (bylo 10.30). Paní se však nevracela („ale ona normálně přestávku dodržuje velice přesně!“), tak to se mnou zbývající dvě dámy, které se na mě střídaly, nakonec taky nějak vyřídily – vše stále s úsměvem a v nevzrušivém, relaxačním tempu. Tak spokojené lidi jako na tomto úřadě jsem už dlouho neviděl.

Není to jen moje zkušenost – podobné má každý z mého okolí a jsou jedna jako druhá. Jistě i ve státní správě jsou lidé, kteří dřou jako mezci, ale nebudou představovat typické příklady.

Státní zaměstnanec má něco, co soukromý nemá: prakticky jistou práci až do důchodu, pokud má „svůj flek“, židli a funkci, nepřijde o ni až do důchodu, pokud nespáchá něco příšerného. (V mnoha zemích má tuto jistotu danou přímo zákonem, tj. takzvanou definitivu; u nás zatím není, ale měla by být zavedená). „Odměnou“ za tuto výhodu měli státní zaměstnanci nižší mzdy, velmi výrazně například za první republiky, u nás řadu let po revoluci rovněž. Je to logické i spravedlivé: buď vyšší mzdy a nejisté zaměstnání, nebo nižší platy a jistotu. U nás je tomu naopak – státní správa má svou jistotu i vyšší mzdy. A ještě navíc málo práce, nebo spíše malý tlak nadřízených na výkon a efektivitu, který se pak promítá do zpomaleného tempa.

Jsem velmi zvědavý, jestli se šetření ve státní správě povede. I v soukromé sféře, která je na škrtání zvyklá, je vždy odpor vůči úsporám a propouštění velký. Ale nástroje, které „škrtací ředitel“ soukromé firmy má, jsou převelice silné: ukaž mě, jak na provozních nákladech ušetříš příští rok 7%. Říkáš, že to nejde, že to neumíš? Tak první úspora bude tvůj plat – poletíš. A vida, hned to jde. Půjde něco takového prosadit ve státní správě? Za rok nebo dva budeme moudřejší, ale obávám se, že ne.