( 22. ledna 2010 ) Volby se blíží. Sice ještě ne kvapem, ale to se s blížícím se termínem rychle změní. A protože volit některou ze současných parlamentních stran chce určité sebezapření, lidé se ohlížejí po nováčcích. Kromě TOPky, o které jsem již psal (a asi ještě budu), vyvolávají poměrně dost pozornosti i další dvě strany: Svobodní (Strana svobodných občanů) a Věci veřejné. V průzkumech dostávají okolo tří procent, podobně jako Zelení, a parlamentní sedátka by jim tak nemusela uniknout. Navíc, na první pohled tyto strany vypadají relativně „normálně“, ba dokonce sympaticky. Zaslouží si hlasy?
Svobodní a jejich Petr MachPokud bych měl uvést jeden a navíc zcela postačující argument, proč pro normálního člověka je tato strana nevolitelná a v podstatě zařaditelná mezi strany extrémistické (tj. zastávající takové postoje, které, kdyby byly realizovány, by znamenaly posun naší společnosti do zcela nepřijatelné, extrémní polohy), je jejich naprosto jednoznačně deklarované úsilí o vystoupení ČR z Evropské unie. (Kdo o tom neví či nevěří, pak viz například zde.) EU není, jako ostatně nic v dnešním komplikovaném světě, něco stoprocentně pozitivního. Má své výhody i nevýhody, jak pro koho, jak kdy. Ovšem tvrdit, že by nám bylo lépe mimo EU, jako pikostáteček který ostatním nemá co nabídnout (na rozdíl od Švýcarska nebo Norska, které zůstávají mimo EU), je šílené. Že stačí nějaké dohody o volném obchodě a je to. A z tisíců důvodů proč být v EU uvedu jen tři, v podstatě namátkou vybrané: - Evropa bez válek. Opravdu si pan Mach myslí, že hrozby válečného konfliktu jsou na tomto kontinentu (případně i jako možnost války s zemí mimo tento kontinent) navždy vyloučeny a zažehnány? Tedy že klidně můžeme být mimo toto seskupení, mít pouze nějaké smlouvy o bezpečnosti a že to stačí? Pak si otevřete historii Evropy po první světové válce, kdy lidé uznávaní okolím jako moudří říkali, že když už máme to Společenství národů, tak že přece po sobě už nikdy nebudeme střílet, malá země se pojistí smlouvami s velmocemi (Francie, Velká Británie, Rusko) a bude v klidu. Jistě, válka vypadá krajně nepravděpodobně v blahobytné době, a první desetiletí po ukončení první světové války takové bylo. Pak ale přišla ekonomická krize a obrátila všechno naruby. Co krize, pane Machu, když už jste ekonom, ty taky už nikdy nepřijdou? - Česko nezajímavé a vystavené spekulantům. Tento argument je naopak ryze ekonomický. Spekulační útoky na malou měnu jsou na denním pořádku, tím více, je-li země mimo blok typu EU. Největší finanční spekulanti na světě jsou dnes ekonomicky řádově silnější než ČNB, která má za úkol mimo jiné měnu strážit a bránit jejím výkyvům. - Boj proti korupci. Uplácí se ovšemže všude na světě, ale někde více a někde méně. EU, hlavně její západní část, je o jednu až několik tříd nad námi; pod námi pak jsou například země střední Asie (jim bychom se zřejmě po vystoupení z EU začali rychle přibližovat). Začlenění do právních a kontrolních systémů EU tak vidím jako významný antikorupční krok – jistě ne stoprocentní a samospásný, ale v tomto směru jsem vděčný za každou drobnost. Po realizaci velkého cíle strany Svobodných by se Česká země postupně stala zemí svobodných. Svobodných otroků, tak jako v zemích střední Asie, kde žijí milióny naprosto šťastných lidí, protože jim do toho nekecá Brusel. Proč však z těchto zemí masově a za nelidských podmínek prchají do těch států, které jsou pod knutou nevolených úředníků z Bruselu, ví zřejmě jenom Petr Mach. Můžete jistě říci, že požadavek na vystoupení z EU je prostě jen populistický špílec strany Svobodných na nachytání pár procent eurofóbů a fanoušků Václava Klause, a že to není myšleno vážně, neboť majorita společnosti to nedovolí. Možná. Druhou zásadní překážkou pro volby Svobodných je osoba šéfa a tvůrce strany – po pravdě řečeno, na jedinou výjimku mezi čelnými představiteli nikoho dalšího ani neznám. To jistě může být i má chyba, zajímavé nicméně je, že z dvacetičlenného republikového výboru mají pouze tři členové telefon. Petr Mach byl – před založením této strany – znám víceméně pouze jako oddaný vykladač myšlenek Václava Klause. Pokud někomu připadá toto tvrzení jako odvážné a nedokázané, nechť si nalistuje archív článků tohoto hojně publikujícího člověka. Je zajímavé, že se s Václavem Klausem shoduje, jak ze článků vyplývá, zcela ve všem. Bojuje proti klimatickým změnám a tvrdí, že globální oteplování neexistuje (kdo by to byl řekl, tak překvapivý názor!). Bojuje proti homosexualismu – což je termín, který se nikde na světě nepoužívá a dle Googlu snadno zjistíte, že jej užívají jen čtyři muži: Klaus, Jakl, Hájek, Mach. (Chybí akorát Weigl, ale on bohužel málo publikuje). Ve světě se termín homosexualism slučuje s pojmem homosexualita, viz např. Wikipedia; bojují tedy tito čtyři mužové, z nichž je jeden celkem všeobecně označován za homosexuála, proti homosexualitě? Perverzně pikantní. Kde najde Klaus terč a opře se o něj, následuje o pár dní či týdnů později Mach s rozvedením myšlenky velkého učitele. Absence vlastního názoru by možná pořád ještě tak strašně nevadila, i když poslušné panáčkování za Klausem je silným varováním. Z množství publikovaných článků ale ční prajednoduché schéma vnímání světa Petrem Machem. „německá ekonomika na zavedení společné měny doplácí“ (zde). „slovenská koruna patří mezi nejstabilnější. (občané Slovenska) dávají přednost koruně proto, že to je dobrá měna.“ (zde) (Ve skutečnosti 77% Slováků je rádo, že mají Euro, 10% ne – viz zde. Co k tomu vůbec dodat?). „vstup (České republiky) do EU by byl minimálně z hlediska státního rozpočtu katastrofou“ (zde) „v Evropě dojde na přelomu let 2005/2006 k radikální demografické změně.“ (zde). (Že jsme si toho nějak nevšimli – pozn. JH). „EU míří k vlastnímu rozpadu“ (psáno r. 2004). „demokracie funguje jen na národní úrovni“ (zde. Chudáci obyvatelé mnohonárodnostních států; teď se právě dozvěděli, že u nich nelze nastolit demokracii). „homosexualita je čistě záležitostí etiky a vkusu“ (!!! – zde. Ještě tam chybí dodat, že se to dá léčit). Machovy suverénní výroky jsou, zejména po několikaleté zkoušce časem, směšné. Jistěže není snadné se trefovat prognózami, ale následující pěkný příklad ukazuje, že Mach pálí od pasu a s fakty se příliš nepárá (pak se ovšem nemůže divit, že jeho výroky jsou k smíchu). Nedávno zase zplodil článek o podpoře stravování dětí ve školách dotacemi na ovoce, a mimo jiné navrhuje, aby EU zrušila „některé z 1899 právních regulací týkajících se jablek“. To mě zaujalo, a na odkaz oněch 1899 regulací jsem se podíval. (Pokud byste taky chtěli, je zde). Japa na těch 1899 regulací Mach přišel? Jednoduše zadal do právního webu EU slovo „apple“ a vyskočilo mu 1899 odkazů. Rozklikl jsem si tedy hned první dva a ejhle, ony jsou skutečně o apple – jenomže je to pineapple, tedy ananas. Takhle suverénně mladý pan Mach zachází s fakty – plesk, prásk, žádné ověření, článek je venku, zítra píšu další. Někdy si říkám, že bych se chtěl mít jako Mach – to je pohoda. Svět není komplikovaný, svět je jednoduchý. Stačí jeden pohled a hned vím, co je správné a co je špatné. Žádné pochybování a přemýšlení; z toho může i bolet hlava. Možná jsem proti Machovi a spol. až příliš zaujatý. Ale tohle hlásání „suverenity“, „České státnosti“ (ano, oni to píší s velkým Č na začátku) a obrany „národních zájmů“, bez kterých pomalu nepřežijeme smrdí, s dovolením, Mein Kampfem. Tito lidé nám říkají, jak jsme my strašně ohroženi těmi venku, jak je strašně ohrožena naše svoboda. Ve skutečnosti ale jsou ohroženi pouze oni - jejich nekontrolovaná a nehlídaná moc, jejich „svoboda“ páchat tu svoje kejkle. Nikdo z prostých lidí ani slušných podnikatelů integrací EU o svou svobodu nepřijde. Tito lidé ano – dobře jim tak. Věci veřejné: vítejte v zemi kouzelDruhá strana s zatím zhruba tříprocentní (ale stále pomalu stoupající) podporou není extrémistická jako Svobodní – je jen populistická. Podobně jako u dalších malých stran její cíle znějí logicky a sympaticky: kdo by nechtěl „Stop korupci a zkorumpovaným politikům“ (cíl č. 6), nebo být „Spokojeným, aktivním a informovaným klientem českého zdravotnictví (cíl č. 7). Cíle, proti kterým se nedá nic namítat, mají všichni, dokonce i komunisté. Problém ovšem nastává, když se podíváme ne na cíl, ale na recept – tedy jak chce těchto krásných cílů strana dosáhnout. (Tj. když si třeba u komunistů po pěkně znějících cílech přečteme, že toho dosáhnou tak, že odstraní kapitalismus a nastolí socialismus, hned víme, na čem jsme). Recept věří veřejných je přímá demokracie namísto zastupitelské – tedy přesunout rozhodování (ne vždy, ale ve velkém množství případů) na občany. To zní lahodivě, protože s těmi, které jsme zvolili, aby nás zastupovali, máme špatné zkušenosti – tak proč bychom místo nich neměli rozhodovat sami a přímo? Vždyť to ve Švýcarsku funguje! Problémem ovšem je, že kvalita přímé demokracie je přímo úměrná kvalitě voličů. Nadáváme na kvalitu našich volených zástupců… ale jsme lepší? Budeme schopní v přímé volbě rozhodovat kvalifikovaně, nezaujatě, nenecháme se ovlivnit, opít rohlíkem? Krásný příklad vyspělosti české společnosti nám před několika lety dal Vladimír Železný. Jsa obviněn z podvodů, potřeboval získat imunitu, popřemýšlel… a stal se z něj člověk, kterému přece nikdy neleželo na srdci víc nic víc než osud obyvatel Znojemska. Pilně objížděl region, gulášek i pivo zaplatil, lkal nad osudem polozapomenutého okresu, prohlašoval, že je to již třicet let jeho zamilovaný kraj, na který nenechá dopustit, nasliboval mu zářnou budoucnost pod svým vedením a ve volbách (tj. v přímé volbě) s přehledem zvítězil. Znojemští zapomněli, co tento pán vyvedl dříve, že vlastně pár tisícovkami každého znojemského zadlužil (20 miliard za arbitráž)… vždyť to bylo tak dávno, asi pět roků, kdo by si to pamatoval! A nejsou to jen nějací jihomoravští balíci – podívejme se na tzv. Demokratickou stranu zelených, která má zhruba tři členy, nicméně s masivní podporou od velkopodnikatele a Prahou polepenou tisíci fotkami Olgy Zubové získala z nuly skoro procento hlasů. Pokud by bylo české voličstvo jako to švýcarské – s konfederací a národem učícím se demokracii od roku 1291! – Železnému a Zubové by se vysmálo. Jenomže není, nám těch švýcarských sedm set dvacet let trošku chybí, a proto přímá demokracie v českém podání znamená otevřené dveře mediálním a marketingovým kouzelníkům, spin doctorům a mimo jiné též lidem, kteří jsou dostatečně bohatí, aby mohli zaplavit republiku kvalitně provedeným politickým marketingem a získat potřebné hlasy. Přímá demokracie je krásná věc – jenomže vyžaduje vyspělejší voličstvo než demokracie zastupitelská. Druhý poměrně evidentní problém přímé demokracie je samozřejmě vysoká odbornost, nutná v rozhodování u velkého množství témat, která je nedostatečná u obecné populace. Jmenujme dvě velmi populární témata, na které má „každý názor“: trest smrti a rozvoj jaderné energetiky. Na trest smrti má jasný názor velká většina občanů a nebála by se (tak nebo onak) hlasovat v referendu. Jak ale dokazují sociologické průzkumy, názory občanů se mění jako korouhvička poté, kdy dojde k nějaké bestiální vraždě nebo nedejbože její sérii v krátkém čase… A podobně s postojem k jaderné energetice dokáže zahýbat havárie v elektrárně, i když je diametrálně jiného typu jako aktuálně stavěné. (Něco jako kdyby spadlo letadlo a lidé se pak báli jezdit autem. Auto od letadla ale lidé rozeznají, zásadně konstrukčně různé jaderné elektrárny nikoli). Nemyslím si, že to Věci veřejné „myslí špatně“. Jejich programové teze (zde) se čtou celkem příjemně, ovšem v naprosté většině položek jsou zoufale nekonkrétní. Chceme „zkvalitňovat“ či „zefektivňovat“ (celkem všechno)“ či „rozhodovat na základě racionální úvahy“. Kdo by nechtěl… Věci veřejné vede, podobně jako (o poznání drsnější) Suverenitu bývalý významný, zkušený a vysoce profesionální mediální pracovník. Není pro něj tedy problém sepsat program, který se jednoduše „líbí“, který nikoho neurazí, a který má zajímavý „twist“ odlišující se od ostatních stran, a tím je ona přímá demokracie. V jednotlivých kapitolách programu se pak namísto zdůvodňování – proč navrhují to nebo ono – zaměřují na publikování novinových článků, které se stranou nemají často společného vůbec nic. Obě zmíněné strany mají přes mnohé odlišnosti něco společného: nabízejí jednoduché recepty na velmi složité věci, se kterými si lámou hlavu (a ne vždy úspěšně) největší světové demokracie už stovky let. Vždycky, když se nějaký takový kouzelník, který přijde s třívětým řešením problémů a nedostatků demokracie, je dobré zbystřit pozornost.
|