Že se blíží zajímavé volby, není žádná novinka. Že soutěžící budou používat v bitvě dvě standardní zbraně, tj. a) ukazování, jak je protivník zavrženíhodný, a b) předvádění se jak my jsme dobří, je taky jasné. Ještě to nezačalo a už jsme z toho skoro znusení.

Letošní volby budou ale ve dvou ohledech výjimečné. První zajímavostí je, že bojující strany se mohou obtížně navzájem obviňovat ze špatného předchozího vládnutí, neboť u kormidla je momentálně vláda neutrální a na tu předchozí se pomalu zapomíná – připomínat nyní nějaké hříchy Topolánkovy vlády je lehce trapné, neboť pokud nějaké hříchy páchala, byla za ně potrestána pádem a to celkem stačilo. Že ani jedna ze stran nemůže před volbami pořádně křičet do světa „ti to dělají špatně a my to chceme dělat dobře“, je ale jen takový drobný kolorit.

Druhá věc je závažnější. V těchto volbách je prakticky nemožné nabízet předvolební sliby – tedy říkat když zvítězíme, uděláme to a to. Pokud voliči chodí po světě s alespoň částečně otevřenýma očima, vědí, že budoucí vývoj (zejména v ekonomice, která je určující) je jednak nepředvídatelný a jednak námi zcela minimálně ovlivnitelný. Vrátí se rychle doba prosperity nebo bude krize, což znamená nezbytné prudce vzrůstající zadlužení státu, domácí problémy s nezaměstnaností a krachy, případně i s dosud neobjevenou „špínou“ v bankách? Toto nikdo neví a hlavně to nikdo z domácích politiků není schopen ovlivnit.

Strany ovšem musejí aspoň něco slibovat. Nejslušnější by jistě bylo, kdyby prohlásili, že chtějí vládnout zodpovědně s ohledem na situaci (tj. reagovat na vývoj – určovat jej nelze) a navíc slušně (nekorupčně). To je ale tak obecné tvrzení, že to voliči nestačí a volby se s tím vyhrát nedají. Sliby se tedy objevují – všimněme si ale, že jsou na rozdíl od kterýchkoli minulých voleb hodně krotké. Strany vědí, že slibovat obrovské věci není možné – voliči by na to neskočili.

Někde se slibovat ještě dá, jinde skoro ne

Sociální demokracie je na tom v podstatě nejhůře. Jejich tradiční mantra silného přerozdělování (tedy získávání přízně voličů „podívejte se, co vám tady dáme“ bez dodání „ale už se nedívejte, že vám to z druhé kapsy vezmeme“) je vyřazena z boje. Rozhazovačný rozpočet je nemožný, povinné (mandatorní) výdaje tvoří tak velkou částku, že nezbývá moc peněz, se kterými by se dalo kouzlit. Není tedy z čeho „sypat“ slabším příjmovým vrstvám, zejména penzistům – a je dobré si všimnout, že v současné krizi jsou právě senioři těmi, kteří se v ní mají oproti minulosti nejlépe, v prakticky drobné deflaci jim jejich penze valorizací i nadále rostou, zatímco mzdy zaměstnanců i výdělky podnikatelů klesají. Ještě více přidat své tradiční voličské skupině, tj. penzistům, by mohlo vyvolat prudký odpor zbytku (tj. většiny) obyvatelstva – všimněte si, jak z plakátů soc-dem tiše a rychle zmizely třinácté důchody. Sociální demokracie je nyní takřka beze zbraní, a v té pozitivní části kampaně hlásá slogany typu „je správné se chovat slušně“ a podobně, a přichází s bezvýznamnými nápady jako jsou autobusy pro školáky zadarmo.

Občanští demokraté jsou na tom o poznání lépe. Alespoň verbálně – bohužel ne v praxi, ale uznejme, že v posledních letech neměli sílu, „převahu“ to prosadit – horují za šetřivý a omezený stát a zkoušeli alespoň jakési reformy zdravotnického a penzijního systému, tedy největších žroutů příjmové části rozpočtu. Občanští demokraté jsou považováni – netroufám si moc soudit, zda právem nebo ne – za tu stranu, která stojí na straně podnikatelů, a krize jim nahrává: názor mezi veřejností je, že se musí „vzchopit“ velké podniky a tím ukončí krizi. (Realita je právě opačná; probudit se musí konzument, podniky následně reagují. Dokud se koncový spotřebitel neprobere a nezačne nakupovat, zůstanou výrobci, obchodníci i banky zapouzdřené. Ale jak už tolikrát rozhoduje silný předsudek nad málo viditelnou realitou).

ODS ale ne zcela rozumně váhá se zveřejněním programu a ještě méně pochopitelně říká, že s ním vyjde ven „krátce před volbami“. Dostaneme alespoň tři dny na rozmyšlenou? Taktizovat, až přetaktizovat?

Lidovci jsou na tom podobně nemohoucně jako sociální demokraté (netřeba dále komentovat), na druhé straně jejich tradiční, i když zužující se voličstvo stejně na žádné sliby nečeká. Zajímavě je na tom strana Zelených – její „zelená“ témata jsou vůči krizi dosti imunní, takže jako jedna z mála stran se Zelení mohou pyšnit konzistentní „nabídkou“, krize nekrize. (Samozřejmě si musí sami nejdříve vyjasnit svoje priority, rozptyl je u nich tradičně dost široký. Nemyslím si ale, že je to strana „na odpis“, její voličstvo je docela pevné a možná ještě budeme v říjnu překvapeni). KSČM komentovat nebudu, to nejlepší, co je proti nim možné dělat, je ignorovat je.

Z nadějných stran pro nejbližší volby je samozřejmě nutné zmínit TOP09 – jestli nějaká nová strana má vůbec šanci se sněmovny dostat, jsou to oni. U nich jediných by člověk mohl teoreticky hledat odvahu podívat se pravdě do tváře a říci, že bez toho, že se začne škrtat a brát všem, to dál nepůjde. Cosi se v programových materiálech strany dá najít – například zde – ale ani „topka“ se bála být konkrétní, jak moc a koho to bude bolet.

Reformy? Nazývejme to pravým jménem

Pokud by měly být strany upřímné, musely by říci jednu věc: nevyhnutelně nás čeká tak bolestivá reforma, že používat toto slovo vlastně ani není na místě. Reforma zní, že někde uberem, někde přidáme, trošku někde něco posuneme a pozměníme. To, co bude muset nastat, nebude reforma, ale drastické škrty: všem se sebere a nikomu se nepřidá. Jde jenom o to, komu se ubere hodně a komu ještě víc. Jestliže se ještě před krizí tuším z úst odborářů linulo slovo škrtforma, pak ano: takhle to bude vypadat. Jestli se má rozpočet dostat alespoň do vyrovnaného stavu, znamená to, že na každého obyvatele ČR zbude o 25 000 Kč ročně méně než nyní (počítáme s cca 250-miliardovým schodkem). Pořád ještě bude ČR hluboce zadlužená a splácet sto miliard – tedy 10 000 Kč na každého pouze na úrocích, o jistině nemluvě. Jestli by se tedy měl začít dluh pomalu, opravdu nepříliš rychle umazávat, počítejme tedy s částkou 50 000 na osobu, u nejběžnější čtyřčlenné rodiny (dva vydělávající, dvě děti) je to 200 000 Kč ročně na rodinu – každý rok. (Samozřejmě je to takto zjednodušené rozpočítávání, ale v zásadě jsou počty správné – o tolik menší částky bude muset stát postupně nalévat do ekonomiky, a v přepočtu na občana to takto vychází).

Není divu, že když by se měla kterákoli z politických stran vyjádřit k tomuto problému upřímně, otřese se hrůzou. S tím, že české rodiny budou  v budoucnu chudší o statisíce a že tak je to jedině správně, se opravdu jít do voleb nedá. A ani do vládnutí ne, a dokonce ani velká koalice se do takto drastických škrtů nepustí. Obávám se, že politické strany čekají, až nám léčebnou kúru naordinuje MMF/SB, aby mohli říkat to my ne, a případně ještě si na Světovou banku s chutí zanadávat, jací jsou ti velkobankéři vydřiduši.