V duchu sloganu svého zápisníčku – dočíst se něco, co jiní pominuli - si dovolím poskytnout hromádku zajímavých čísel a několik poznámek k uplynulým evropským volbám.

Komunisté stále s námi? Už skoro nejsou

Jak je možné, že dvacet let po revoluci mají čeští komunisté stále dvojciferné volební výsledky, volby co volby? Vždyť spolehlivě levicová je zde ČSSD, a zastánci starých pořádků by přece jen měli postupně vymírat.

Ale ono tomu také tak je, jen to není vidět na první pohled. Pokud srovnáme tyto volby s volbami do ČNR (Česká národní rada, tj. předchůdce parlamentu ČR) v roce 1990, v obou dostali komunisté procentuálně podobně – tehdy 13,24%, nyní „dokonce“ 14,18%. Jenomže tehdy jim do volebních krabic vhodilo lístek 954 000 osob, nyní 335 000. Výrazný pokles zaznamenala KSČM i od minulých voleb do evropského parlamentu, máme-li srovnávat „volby stejného typu“, což je jistě korektní přístup. Tehdy (2004) získala 473 000 hlasů – během čtyř let přišla o 140 000 voličů, a za tímto číslem je možné si bez problémů stát, neboť volební účast v obou eurovolbách byla prakticky totožná.

Procentuální zisk hlasů je klamným kritériem v situaci, kdy strany mají velmi rozdílnou „volební disciplínu“. Veškeré průzkumy, které byly v tomto směru realizovány, potvrzují, že voličstvo KSČM je nebývale disciplinované: sympatizant zde (prakticky) rovná se volič. To nemá žádná jiná strana; druhou nejlepší disciplínu mají právě voliči tzv. tvrdého jádra ODS; bohužel jsem ale nenalezl kvantifikování těchto zjištění.

Voliči KSČM tedy skutečně mizí; nechci používat slovo vymírají, které je ošklivé a které navíc nemohu statisticky dokladovat. Nicméně: průměrný věk člena KSČM je přes 70 let; za čtyři roky (2004 / 2008) stoupl o dva roky – tj. je zde přírůstek mladých členů, který ale zhruba v poměru 2:1 nedostačuje na úbytek členů starých. Strana měla v roce 1992 355 tisíc členů, nyní je to 77 000.

Dovolím si tedy tvrdit, že úbytek voličstva KSČM bude i nadále rychlý a nezvratný – pokud se ovšem něco zásadního nestane, například nějaký nečekaný „krach“ ČSSD a současná modernizace KSČM apod. – a pokud v podzimních volbách přijde očekávaných 45-50% voličů, mohli by se poprvé ve svobodné době dostat pod 10%, přičemž z říše utopických představ není ani jejich zmizení z Parlamentu (tj. pod 5%) během dalších 2-3 volebních období, kdy dnešní tvrdé jádro voličů již překročí osmdesátku.

Klesající volební účast? Ale kdepak!

Každý druhý komentátor neopomene zvednout varovně prst nad „propadem voličské účasti“ v těchto eurovolbách. Srovnejte následující řádky:

Rok 2004:       účast 28,32%              2 333 tisíc platných hlasů

Rok 2009:       účast 28,22%              2 358 tisíc platných hlasů

Čísla platí samozřejmě pro ČR; vyplývá z nich, že se těchto voleb zúčastnilo a platně volilo více voličů než v roce 2004. To považuji za nemalý úspěch – první volby do EU byly premiérové, bylo to něco nového, zatímco tyto už byly obehranou písničkou.

Protože volební účast v obou eurovolbách byla prakticky totožná, je zajímavé i srovnání zisků absolutního počtu hlasů významných stran; KSČM jsme už probrali (čísla v tisících hlasů, zaokrouhleno):

                                   2004                           2009

ODS                           700                             742

ČSSD                         205                             528

KDU-ČSL                  223                             180

Pokud jste sledovali média jako já, neuniklo vám jistě, jak každý z lídrů těchto stran (plus KSČM) označil volby jako úspěšné. Ale až toto srovnání ukazuje, že velmi úspěšná byla ve skutečnosti pouze ČSSD, která zdvoj a půlnásobila počet získaných hlasů.

Kdo prohrál? Ti, kterých je škoda

Na ty, kteří prohráli, se zapomíná, tak si je připomeňme. V prvních eurovolbách excelovaly české neparlamentní strany. 257 tisíc hlasů získala trošku kostrbatá koalice SNK-ED a 191 tisíc získali Nezávislí, měli celkem pět europoslanců. V těchto volbách nikdo z nich neuspěl, je ale možné říci, že vlastní vinou:

-         SND-ED se rozdělila na SNK a EDS, tyto strany dostaly 2,88 a 1,66% hlasů; v součtu by to sice ještě na mandát nestačilo, ale dosti nepochybuji o tom, že pokud by k rozdělení nedošlo, přes 5% by se dostali (nastal určitě tradiční jev „jsou super, mají moje největší sympatie, ale nedostanou se a můj hlas by propadl).

-         Nezávislí se zase přetvořili v další poněkud kostrbatou stranu „Starostové a Nezávislí – vaše alternativa“ a získali 2,28%, vedle nich ovšem kandidovali jacísi další „Nezávislí“ s půlprocentem.

Podobným drobením, prošla i strana zelených, nicméně tam jsou počty zajímavé a vlastně nepotvrzují propad zelených (psáno záměrně s malým z) ve volbách:

Strana zelených v roce 2004:               73 932 hlasů, 3,16%

Strana zelených v roce 2009:               48 621 hlasů, 2,06%

Demokratická strana zelených: 14 761 hlasů, 0,62%

Zelení                                                    3717 hlasů, 0,15%

Celkem „všichni zelení“:                       67 099 hlasů

Ve skutečnosti tak podpora zelených s malým zet klesla jen nepatrně (o 10%, v porovnání s tím lidovci klesli o 20%); a na to, že se strana těsně před volbami takto rozdrobila, je to dobrý výsledek, který ukazuje na neutuchající podporu zeleným idejím u nás. Pokud by se podařilo všem zeleným proudům pro podzimní volby sjednotit (s příslušnými doprovodnými jevy, tj. že ve vedení strany nebudou osobnosti, které jsou vnímány jakoukoli částí voličstva negativně nebo i jen kontroverzně), dostanou se podle mého názoru bez větších potíží do parlamentu. A oni to vědí taky.

Ještě jedna strana a dvě čísla. Bizarní strana Petra Cibulky, jejíž plná název není možné napsat, aniž se vám zblázní Word, obdržela na iDnesu profilový článek a je pochválena za to, že překročila 1% hlasů. Skutečností ovšem je, že tato strana nyní obdržela méně hlasů i procent než v předchozích eurovolbách… 

Kdo nevyhrál? Těch, kterých škoda není

Roztříštěnost postihla další strany, které nevyhrály. Po odečtení bizarností typu „Nejen hasiči atd.“ se dají ve výsledcích nalézt dvě skupiny stran s v podstatě zaměnitelnými programy či názory:

1)      Eurofobové (odpůrci Lisabonské smlouvy atd.), což je Bobošíkové Suverenita (4,26%), Svobodní (1,26%) a Libertas (0,94%). Je možné jen poděkovat, že hypertrofovaná ega jejích předáků (Bobo, Tlustý Železný, Mach) jim zabránila vytvořit jednu stranu, která by už prostým součtem hravě do europarlamentu doskočila.

2)      Čeští nácíčci (Dělnická, Národní a pár dalších pidistran) by se ani v součtu hlasů do EP nedostali. Je ovšem otázka, co by se stalo, pokud by v ČR vznikla jedna silná a manažersky „dobře vedená“ krajně pravicová strana s charismatickým lídrem (nějaký český Jorg Haider). Myslím, že latentní přízeň tomuto proudu je mezi lidmi silná – jsou to vlastně svým způsobem protestní hlasy a těch je nemálo – ale naštěstí jsou všechny tyto strany pitoreskní a nevolitelné. Ale to nic, taková Jana Bé si už vyzkoušela lovení příznivců mezi komunisty, soc-dem, ODS i z Železného fanklubu, a po této skupině nespokojených se jistě zálibně pokukuje.

Obě zprávy jsou nicméně pozitivní. Eurofobové jsou „strany na jedno použití“. Domácí politice nemají co nabídnout, neboť se ve svých programech především vymezují vůči Lisabonské smlouvě, která není tématem v domácích volbách a pět let tyto strany bez členů do příštích eurovoleb nevydrží hladovět. Spíše je zajímavé, kam se vrtnou jejich voliči, kterých bylo v posledních volbách 6,5%. Těžko říci. U nácíčků se zase nepodaří nějaké jejich rozumné sjednocení do parlamentních voleb; Dělnická strana možná dostane 2%, ale to koneckonců Důchodci s tím pánem, co pak snědl brouka, dostali před pár lety taky.  Tím se dostáváme k poslední poznámce.

Profesionální fundraising – věc neznámá

Pokud se podíváte na výsledky voleb patnáct let dozadu, zarazí vás tam množství kandidujících subjektů. Ti navíc byli schopní v těch či oněch volbách vykouknout nad hladinu, získat procento až tři, ale v příštích volbách o nich nebylo slyšet vůbec.

To, co je v ČR – na rozdíl například od USA, ale i kdejaké další dlouhodobě demokratické země – věcí naprosto neznámou, je profesionální politický fundraising, získávání prostředků na dlouhodobé aktivní působení strany na české scéně, získávání peněz k tomu, aby bylo možné dělat mnoho let trvající aktivní práci. Média zdvíhají obočí nad tím, že Vandas a spol. získal nějakých 700 000 (státní příspěvek za hlasy), a oni sami si to taky pochvalují. Ale fundraising v rozměru České republiky znamená získávat osmimístné částky, a to každý rok. Jedna Zubovová (její manžel je Zubov, nikoli Zub) tlemící se ze stovek billboardů stála 5 miliónů korun a přes citovku (sametový roláček, ohleduplnost, cit) dojmula k slzám 0,6% voličů. Billboardy budou brzy přelepeny a na roláček, sit i ohleduplnost se zapomene – k tomu, aby se nezapomnělo, je potřeba kromě osobního nasazení investovat další desítku, a příští rok zas, další rok zas, a po pár letech z toho možná něco vyklíčí.

Fundraising znamená cílené získávání peněz od soukromníků, firem i dalších organizací; cílené získávání znamená v podstatě obcházení s využitím týmů dobrovolníků. To není jednoduché, protože lidé u nás mají stále jakousi podivnou představu, že politické strany si mají jet „za svoje“ (za co, za členské příspěvky?) a že by snad ani neměly dostávat nic od státu; jakákoli jiná přilepšením jim navíc smrdí korupcí, protože průměrný Čech si asi neumí představit, že by někdo mohl dát něco za nic, neboť něco za nic se nedává, vždycky se dává něco za něco. Přitom bez peněz může začínající strana fungovat pouze tak, že volební letáky tiskne její předseda doma na flusačce a místopředseda je Herkulesem lepí po dědině na sloupy. Neříkám, že fundraising je lehký, ale naše strany se o něj ani pro jistotu nepokoušejí. Jak zoufale fundraising neumíme, dosvědčují například stránky Strany drobných živnostníků a podnikatelů, která má v názvu napsáno, za koho kope, a přitom má na svých stránkách hromadu konin (například „Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy“), ale nenaleznete na ní odkaz, výzvu či návod, jak této straně poslat příspěvek na činnost. Dobře, to jsou tragédi, ale podobný odkaz či návod jsem nenalezl na stránkách jediné z další desítky namátkou vybraných stran. Nelze pak říci než na neshledanou v přístích volbách.

 //edit: opravena chyba ve volební účasti v eurovolbách v roce 2009//