Omlouvám se za druhý článek v řadě věnovaný politice, obzvláště tak málo chutnající jako je ta domácí. Ale události posledních týdnů patří mezi to nejvýznamnější, co se během posledních pár let událo, a ovlivní to život v ČR rovněž na příštích několik let. Protože jste jistě kongres ODS a příbuzné dění sledovali taky, omezím se pouze na několik poznámek či postřehů k tomu méně viditelnému, ale stejně významnému.

Neopouštějte nás, pane prezidente! Člověk tam osobně nebyl, takže scény v médiích mohou být lehce výběrové, ale toto překvapilo: slzy v očích a výkřiky „neopouštějte nás, pane prezidente“, a nešlo o ojedinělé osoby, při onom rozlučkovém projevu Václava Klause. Jistě, to by se dalo čekat od české obdoby slovenských babek demokratek, ale toto byli delegáti stranického sjezdu. Jestliže jsem v minulém článku psal o sektářství v ODS, přišel mně tento termín jako příliš silný.. nyní už ne. Předělat tuto stranu na normální bude opravdu hodně těžké – možná bude nakonec nejlepší, když ji část těchto příznivců (nevím, jak je pojmenovat, abych neurazil), skutečně opustí do nějakého nového uskupení. Viz dále.

VK ještě jednou: ano, ty smsky byly „síla“. Prezident pošle ministrům SMSky (nedůstojného obsahu), jeden z nich ji zveřejní, ostatní jejich existenci nepopřou, tedy potvrdí, a prezident řekne, že to je „síla“ a že je šokován, protože tyto zprávy byly soukromé a tudíž je nikdo neměl vynášet ven.

Ale ovšemže ne. Soukromá SMS je ta, když Jana pošle Tomášovi, že už ho nemá ráda. Nebo když podnikatel A pošle podnikateli B, že od něj ten cement teda kupuje. Pokud ale prezident, hlava státu a osoba veřejná, pošle SMS ministrovi, tedy dalšímu vysokému představiteli státu a osobě veřejné, pak je to zpráva asi tak soukromá jako komuniké z jeho tiskové konference.

Nehledě na to, že takovému chování se velmi výstižně říká ztratit glanc, který Václav Klaus i přes některé hodně ostré postoje zatím dokázal mít. (V poslední velmi krátké době to není poprvé – viz blamáž před ústavním soudem a rozhovor s delegací EP).

Deja vu. A pak že se historie neopakuje: příběh ODS je zrcadlem příběhu ČSSD o osm let později. I tam vládl sebestředný (+ dalších dvacet přiléhavých adjektiv) šéf, který bezpečně zesměšnil a vytlačil ze strany kohokoli, kdo by představoval nějakou názorovou odchylku či náznak osobnosti. Další řadu let tím pak strana trpěla – na výběr mezi šéfy po Zemanovi byla v podobné situaci jako dnes ODS, kdy je nutné někoho vybrat a není z koho. 

Rozdíly? Miloš Zeman skutečně předal moc dobrovolně, nikoli jako Václav Klaus pouze výměnou za pozici vyšší, a i jeho následující tahání za nitky nebylo tak silné. Zeman nebyl otcem-zakladatelem strany, spíše jakýmsi úspěšným uzurpátorem – přesto trvalo pět let, než se strana zbavila jeho stínu. Jak dlouho to bude trvat ODS?

Nová pravicová strana? Už aby tu byla! Nejlepší, co tuto zemi může potkat: Petr Mach (CEP) založí „novou euroskeptickou stranu“; český prezident o ní už dopředu řekl, že něco takového je „strašně potřebné“. Velmi pozitivně se k ní postavil, tušíte kdo: Vladimír Železný. Už aby to tu bylo! Třaskavá kombinace jmen Mach, Tlustý+2 (Raninec, Schwippel), Klaus+2 (Klaus ml., Jakl), Železný (Bobošíková?), tři místa v parlamentu v příštích volbách, nula v dalších. ODS se konečně stane rozumně středopravou stranou, přinutí ČSSD usilovat o politický střed namísto trumfování se s komunisty „kdo bude víc nalevo“, a konečně krok k solidnímu politickému uspořádání v České republice.

ODS byla vždy volena – vlastně náhodou. Až toto je opravdu důležité, bohužel v médiích se už prostor moc nenašel. Podle průzkumu respektovaného ústavu CVVM  Češi přirozeně inklinují spíše k levici než k pravici, předchozí volební výhry ODS byly spíše „náhodné“, tedy byl to důsledek jiných okolností než pravicové orientace (např. neexistence věrohodné levicové strany ze začátku, později pak kocovina z premiéra Grosse a podobně). Průzkum, který vyhlíží dosti přesvědčivě, říká: a) že skutečně ostře pravicově smýšlejících voličů je u nás 10-15%, těch liberálních, čili „potenciálně pravicových“ 33%, zatímco k tzv. jistotám, tedy obvykle k levici, se přiklání 43% voličstva, zbytek lavíruje. Dále: b) že nás zřejmě čeká delší období vlád levice (pokud tyto nebudou dělat zásadní chyby), než se zase dostane k moci pravicovější uskupení nebo koalice.

Zdá se to být pravděpodobné. Češi skutečně vykazují jakési levicové rysy – touhu po jistotách, určité plebejství a jednoznačně velmi silné rovnostářství. Ostatně i v roce 1948 jsme vládu levici předali nejdobrovolněji ze všech východoevropských států. Pokud má průzkum pravdu, pak nás zřejmě čeká více levicových vlád za sebou.

Je to důvod k, řekněme, hledání nejbližší demokratické země pro emigraci? To snad v žádném případě, ale existují dvě cesty, ve kterých je jedna riziková a jedna je normální. Ta riziková je samozřejmě nutnost vytvoření koalice ČSSD s komunisty (v případě, kdy další malé strany budou tak malé, že to s nimi nepůjde vytvořit). Je riziková proto, že podobně, jako jsme tomu viděli v případě Slovenska za Mečiara, to znamená ponor společnosti, ekonomický i morální, do hlubin, které za posledních dvacet let nepoznala – samozřejmě se z nich v příštích volbách zase vynoří, ale kdo to má těch pět let vydržet. Ta středolevá varianta rizikem není: budeme pouze lehce více doleva nakročeným evropským státem, s větší mírou přerozdělování a sociální solidarity, a s velmi silným státem. Upřímně řečeno tento vývoj považuji za nevyhnutelný, protože pro něj současně hovoří – a to v celé Evropě – propukající ekonomická krize. Té je nutno se bát podstatně více než Paroubka u vesla.