Když člověk, který má rád Evropu, má současně problém s přijetím Euroústavy, nemusí to být příznak schizofrenie.

Na úvod je dobré něco deklarovat: jsem silným eurooptimistou, ba eurofilem, věřím v další postupné stírání hranic, bariér a plůtků mezi národními státy. Věřím v Evropu regionů, ve které budeme podle místních odlišností poznávat, že jsme na Valašsku nebo ve Slezsku (nikoli Česku, Slovensku nebo Polsku), kdy nám nebude dělat nejmenší potíže pracovat tu či onde,  prodávat do Bruntálu stejně jako Neapole.  Nemám starosti o „ztrátu národní suverenity“, a i kdyby, rád ji vyměním za suverenitu evropskou. Měl bych být tedy tím, který pro lisabonskou smlouvu zvedne obě svoje ruce a půjde za ni mávat eurovlajkou do ulic. Ale nejsem.

Abych se na článek pokud možno poctivě připravil, lisabonskou smlouvu jsem si stáhl a snažil jsem se ji prostudovat. Nemyslím si, že jsem zcela negramotný či že neumím číst právnické texty, ale po několika hodinách jsem snahu smlouvu přečíst a pochopit v úplnosti vzdal. Jsem přesvědčen, že podobně dopadne devadesátdevět lidí ze sta. Ten stý bude právník a i pro něj to bude utrpení. Lisabonská smlouva navíc není platná či úplná sama o sobě – k jejímu pochopení je nutné nastudovat smlouvy další, zejména předchozí tzv. euroústavu. Lisabonská smlouva je totiž vlastně „jen“ dávkou pozměňovacích návrhů k předchozí euroústavě; má, jak je celkem známo, přes 250 stran, euroústava 350. Dohromady zde máme 700 stran právnických textů. (Proto budu dále důsledně používat označení Euroústava/Lisabonská smlouva, protože takto se skutečně věci mají – jde zde o schválení obou těchto dokumentů).

To je první velký zádrhel: takto zásadní dokument je příliš dlouhý. Právníci namítnou, že to jinak nejde, že zákoníky u nás platné mají tisíce stran a přesto proti nim nijak neprotestuji. Odpovím jednoduše: podívejte se na Ústavu, ať již českou nebo třeba americkou. Česká ústava má zhruba osm stránek, americká stejně tolik i s dodatky.  (Dodejme, že americká ústava byla přijata v roce 1788 a stále vyhovuje, a rovněž to, že její dodatky jsou obvykle jednověté). Dovoluji si tvrdit, že českou ústavu jakž-takž znám a asi bych ve většině případů dokázal správně zodpovědět na to, které (mé či cizí) chování je s ní v souladu nebo není. U Euroústavy/Lisabonské smlouvy to nebude možné nikdy a pro nikoho. Nemám nic proti mnohasetstránkovým smlouvám mezi firmami nebo organizacemi - když si myslí, že to tak musí být, ať se právníci baví. Ale tady jde o jakousi manželskou smlouvu (s takřka vyloučením rozvodu) mezi několika desítkami států, které přímo a bezprostředně zastupují svoje občany. Takovýto materiál proto nemůže být jimi (těmito občany) nestravitelný. Uzavírám první nesnáz:  základní, výchozí pravidla určená pro 280 miliónů lidí starého kontinentu jimi nejsou pochopitelná, ba dokonce ani přečtitelná a už vůbec ne rozumně zapamatovatelná.

Zádrhel druhý. Jak všichni dobře vnímáme, probíhá postupná integrace Evropy, ono „odstraňování plůtků“, kterých i po odstranění hranic z ostatého drátu zůstalo pořád dost. Probíhá postupně, někdy viditelně zdlouhavě, s občasnými nedůležitými excesy typu „křivost okurek“ atd., které jsou posléze napraveny. Probíhá také za stálých bojů, ve kterých jednotlivé státy stále hájí své státní či „národní“ zájmy a postupně z nich couvají. Ale nikde nenabírá zpětný chod – to je důležité.

Probíhá tak a tou rychlostí, na kterou jsou jednotlivé země připraveny. EU se teprve nedávno rozšířila o celou desítku dalších zemí, a každý si dobře uvědomuje, na jak nestejných schůdcích žebříčku, po kterém (tak nějak) všichni postupně stoupáme, jednotlivé země jsou. Bulharsko a Lucembursko, Rumunsko a Velká Británie. A před vstupem na schůdky jsou další země: namátkou Turecko, Makedonie, Černá Hora, Albánie.  Nestejná pozice na schůdcích vede k nestejné míře připravenosti přijímat integrační kroky – ale neházejme vinu jen na tyto mladé členské země. Nezakazují napříkad právě ty nejvyspělejší země EU a největší „tlačiči“ na přijetí Euroústavy/Lisabonské smlouvy práci cizincům z mladých zemí?

Zde tedy máme druhou zásadní nesnáz: evropské země kvůli své různorodosti, ke svému, řekněme, rozdílnému evropskému „mládí“ mají velmi různou míru připravenosti na závazná ustanovení Euroústavy/Lisabonské smlouvy. Snad toto přirovnání není příliš přitažené za vlasy: platí zákony pro člověka třicetiletého, desetiletého a tříletého stejně? Samozřejmě že ne – člověk musí dospět, aby mohl na sebe vzít řadu práv i zodpovědností. U EU to není o mnoho jiné.  Jsme strašeni – v případě nepřijetí takovýchto dokumentů – že nám hrozí jakási „dvourychlostní Evropa“. Je to velká licoměrnost: už dnes má Evropa více rychlostí než kolo s přehazovačkou. Je to problém? Nikoli, je to jednoduše situace vyplývající ze stavu, v jakém se jednotlivé země EU (plus kandidáti) nacházejí.

Pokud se tedy mračím na současnou podobu Euroústavy/Lisabonské smlouvy a současně se označuji za eurooptimistu, co navrhuji? Přijatelné možnosti jsou:

a)      Když už je skutečně touha po nějakém sjednocujícím dokumentu, vytvořme „neprávnickým“, srozumitelným jazykem základní a klíčové zásady pro známá a zásadní témata: lidská práva, bezpečnost, volný pohyb a volný obchod, subsidiraita, právo. Když to jde na osm stránek jinde - viz Ústava USA, kterou je schopno pochopit osmileté dítě – půjde to i u Evropy, a dále pokračujme dle bodu b).
Zde je zajímavá otázka: je Evropa schopna se na něčem takovém shodnout? Na větách, které by byly stručné, čisté a průzračné jako ty z (například) americké ústavy? Nebo by hned vyskočili čertíci a začali tam dopatlávat poznámky pod čarou typu „tento bod neplatí pro Řecko“  nebo „Polsko má z tohoto výjimku do roku 2050“? Silně se obávám druhé varianty – a to je nejlepší důkaz, proč tato šestisetstránková manželská smlouva není vhodná.

b)      (Možno i s přeskočením bodu a). Pracujme na integračních úkolech a činnostech tak, jako pracujeme dnes: paralelně, s úsilím, ale také dle možností a vůle jednotlivých stran, dle jejich připravenosti a rovněž dle aktuální situace. Pracujme s každou zemí zvlášť, dle profláklého hesla „think global, act local“ – tedy s co největším lpěním na základních zásadách a pravidlech hry, ale s přihlédnutím k lokálním stavům.

Evropský civilizační okruh existuje tři tisíce let; z toho 2950 roků spolu válčí a posledních padesát je v míru (byť ne dokonalém). Nemusíme se pokoušet věci násilně lámat přes koleno – určitá naléhavost, například ve společné bezpečnosti, je na místě, ale spěch za každou cenu ne. Mezi některými státy už dávno padly i ty nejmenší a poslední plůtky, ale jinde je ještě stále ten ostnatý drát, nejvíce na Balkáně. Není možné, aby stejná pravidla platila pro vztahy mezi Dánskem a Německem, právě tak jako mezi Bulharském a Řeckem (nebo, za pár let, mezi např Makedonií, Černou horou, Srbskem, Albánií...).

Na Euroústavu/Lisabonskou smlouvou jsou možná dobře připraveny a vítají ji „ti velcí“ – čímž nemyslím jen velké západní země, ale hlavně velké subjekty: podniky a instituce. Jsou na ně ale stejnou měrou připraveni občané členských zemí, zejména v jejich nejchudších a nejproblematičtějších regionech? Hlavně prosím neříkejme, že „jich se to vlastně moc netýká“...

Konečně: jak ukazuje současná ekonomická krize, svět nám umí připravit pěkná překvapení. Ze všeobecného blahobytu a očekávaného „nekonečného vysokého růstu“ jsme ze dne na den v situaci, ve které si nikdo netroufne říci, co nás čeká příští rok. Přimíchejme do toho ještě nějakou násilnou událost, která může nastat kdykoli (terorismus, nebo i výbuch domácího násilí, nečekaná radikalizace..), a máme pěkně explozivní koktejl. Zastánci Euroústavy/Lisabonské smlouvy sice hovoří, že právě pro takovéto případy zde tato smlouva je, ale myslím si pravý opak: je to natolik rigidní a objemně-celistvý text, že by podobná situace mohla vést nanejvýš k dramatickému konci – (protiprávní?) odstoupení od smlouvy, tím pádem vlastně vystoupení z EU a z vržení celého integračního procesu o desítky let dozadu. Kdo nevěří, že něco takového může nastat, ať se zeptá sám sebe, jestli věřil před rokem, že může vypuknout tak silná a hluboká ekonomická krize...  Naopak, bez závazné smlouvy, ale současně s existencí řady dohod partikulárních (řešících samostatně například problém bezpečnosti atd.), které se budou vyvíjet v reakci na vývoj aktuální situace a aktuální výhled hrozeb, lze takováto období zvládnout snadněji.