Bankovní operace dopadla dobře, pacienti zemřeli. Nyní přichází obyčejná krize ekonomická.

Minule to bylo o bankách, nyní o normálním životě a podnikání. Štěstí, že český bankovní systém se nenamočil tak moc jako západoevropský nebo americký, nám brzy začnou kalit zprávy o průmyslových odvětvích, které začnou hlásit problémy jeden po druhém.

Přesto ještě dovětek k bankám. České banky – přesněji, české pobočky zahraničních bank – hrdě hlásí, že ony do toxických aktiv neinvestovaly a že je tedy vše v pořádku. To první je (s největší pravděpodobností, tvrzení ČNB v tomto případě věřím) pravda, to druhé nikoli. České banky rovněž úvěrovaly, a ne málo – a nejde drobotinu poskytnutou českým živnostníkům. Dluhy ve výši desítek miliard mají vůči domácím bankám české blue chips, firmy jako je například ČEZ (například zde), nemalý úvěr má nováček na burze NWR, jehož akcie se momentálně propadají do bezedných hlubin a kdekdo další. I ty nejvíce prosperující firmy mají vysoké úvěry – tedy to, co není běžné u živnostníka, je zcela standardní u korporace.

A tyto firmy mají či budou mít problémy – jistě ne všechny a jistě ne existenční, ale pokud půjdou ke dnu, půjde s nimi i jejich dluh a za sebou potáhnou i úvěrující banky. I když nežijeme na Islandu, je potřeba situaci – a své peníze v bankách – pečlivě sledovat.

O současné krizi se tak často říká, že to je krize důvěry, že už tomu všichni věří. Vše je v pořádku, všechno šlape jak má, jenom holt je teď nějaká „nedůvěra“ a až zase bude „důvěra“, tak to bude allright.

Není to pravda; přesněji, není to přesná diagnóza, je to spíše popis vedlejšího příznaku, asi jako kdybychom na dotaz, s čím je ten člověk nemocný, odvětili, že má horečku, přičemž on má zápal plic. Diagnóza – kterou, podobně jako je tomu u skutečně těžkých nemocí, má zatím málokdo odvahu říci nahlas – je, že lidstvo si žilo nad poměry a pak to, slovy skvělého britského spotu, „někdo práskl“. Co nás nyní čeká?

Samé špatné zprávy. Začneme, omlouvám se, opět u těch bank – respektive u vládních subvencích. Tím, že vlády poskytly garance ve výši zhruba 1,5 bilionu (1500 miliard, zhruba půl bude v USD, něco v EUR, a tato částka neustále narůstá), se již vystavuje účet na druhé straně – porostou státní deficity vyspělých zemí. I když garance ještě není „nalití peněz“, je tedy možné, že větší část těchto částek bude pouze v podobě záruk a nebude nikdy čerpána, stovky miliard subvencí skutečně padnou. Rozpočtové schodky budou takové, že maastrichtská kritéria budou tiše a bez obřadu pohřbena. Připomeňme si – to jsou ta kritéria, o kterých vedoucí představitelé eurozóny vytrvale opakovali, jak jsou strašně důležitá, že jejich překračování je naprosto nezodpovědné a musí být tvrdě penalizováno, a jak strašlivě riskantní je pro ekonomiky jejich překročení, jakou krizí to hrozí. Co dál? Samozřejmě tvrdá úsporná opatření, aby se schodek opět dostal do rozumných čísel – škrtání státních výdajů (investic), a dost možná i pokusy o nárůst příjmů do státních pokladen (vyšší daně?). Pokud někomu dosud nebylo jasné, že každý cent ze  záchranných subvencí zaplatí nakonec daňový poplatník, nikoli neuchopitelné vlády či ještě neuchopitelnější IMF z nějakých svých „tajných úspor“ či co, začne mu to brzy docházet. To se pochopitelně negativně projeví na ekonomice postižených zemí – státy jsou největšími „firmami“, největšími zaměstnavateli a největšími investory.

Státy ale nebudou jedinými ekonomickými subjekty, které šlapou na brzdu. Není jediného průmyslu, který krizí nebude dotčený a domnívám se, že nakonec budou postiženy všechny podobnou měrou. Jestliže se nyní prstem ukazuje na automobilový průmysl, ve kterém jedna automobilka po druhém ohlašuje pozastavování výroby, protože klesá odbyt, neznamená to, že se krize vybije pouze u aut. Automobily jsou pouze v takovýchto případech první na ráně, jsou takovým „kanárkem v uhelném dole“, snadnou a evidentní cestou, jak někde ušetřit, a jejich reakce je snadno pozorovatelná (zastavení výrobních linek). Názory typu cestovního průmyslu se to nedotkne (a podobně), které občas vidíme, jsou hloupé – pouze je dál od epicentra, takže vlna přijde o pár měsíců později a možná nebude tak strašlivá. Není možné, aby (následující) dopady ekonomické krize nechaly někoho nedotčeného:

a)      pozastavování náboru pracovníků, propouštění = zvýšení počtu nezaměstnaných, snížení příjmů konzumentů

b)      moratorium na růst mezd v podnicích či podstatný řez v plánovaných zvýšení mezd = snížení příjmů konzumentů, zejména jako reakce „buďme opatrní, kdoví, co bude“

c)      omezení a často i úplné zmrazení investic ve firmách = méně zakázek pro dodavatele, v důsledku toho viz a) a b)

d)      krachy podniků, které i před krizí na tom byly „napnutě“ a pro které to byla poslední kapka, důsledek viz a)

e)      omezení utrácení i u těch domácností, kterých se krize přímo nedotkne = zastavení růstu HDP, pravděpodobně i překyv do poklesu, který může trvat několik let

f)        snížení výběru daní všeho druhu (profit firem, mzdy, DPH) = zchudnutí státních rozpočtů, nutnost řešit dalšími úspornými opatřeními, ve výsledku viz a), b), c), d), a tak dále, a tak dokola.

Toto je dobře známé krizové začarované kolečko, které se u lidstva opakuje permanentně od vynálezu pazourkového nože. Jen je někdy pouze mírnou, ba neznatelnou zatáčkou, a někdy prudkým maelstromem. Čím bude nyní, se neví, ale pokud to někdy od třicátých let minulého století tím maelstromem smrdělo, tak je tomu nyní. Je příznačné, že vlády nyní začaly volat po podpoře utrácení, protože si uvědomují, že zatímco finanční krizi šlo jakž-takž napravit provedenou operací, na tuto krizi už žádný lék není a krizovou spirálu si lidstvo hezky projede až k nejnižší úvrati. Vlády – jak v článku navrhuje Bernanke – mohou samozřejmě pomoci, a to například 1) zvýšením vládních investic, 2) snížením daní a zvýšením investičních pobídek, ovšem to mohou dělat v případech, kdy se zrovna brutálně nezadlužily sanací krachujících bank. 

Toto všechno dopadne na českou (slovenskou, polskou, maďarskou, čínskou...) ekonomiku stejně jako na americkou nebo britskou. Naše hlavní rizika spočívají v tom, že jsme montovnou Evropy (či světa), a tudíž my těžce odneseme to, že Němci nebo Holanďané budou kupovat méně aut nebo televizí. Ti, kteří varovali před jednostranným zaměřením české ekonomiky (20% HDP u nás tvoří automobilový a na něj navázaný průmysl) nyní mohou pociťovat hořké zadostiučinění. Jako vlaštovičku dodávám informaci, podle které v Číně zkrachovaly dvě velké hračkářské firmy, neboť jim poklesl odbyt do vyspělého světa. Obávám se, že ono hořké zadostiučinění si prožiji i sám, neboť čínské ekonomice trvale věštím pád a „návrat k reálu“; tato vlaštovka nepřilétne sama.

Naše báječná izolovanost nás tak osudu jiných zemí uchrání jen částečně. Rozhodně bych u sázkové kanceláře nevsadil na Kalouska a jeho odhady růstu „no sice už ne 5%, ale taková 2-3% určitě“ – myslím, že ještě budeme rádi, když to bude v příštích dvou třech letech v černém a ne v červeném. (Mimochodem, v té době budou parlamentní volby a to bude dosti zajímavé). Pořád ale naše malé plus bude lepší než venku, kde se pravděpodobně nevyhnou citelnému mínusu.

Jak několikrát a pěkně vykreslili čeští spisovatelé, je to u nás všecko takové „měkčí“. Nehrneme se za růstem ze všech sil, nehrabeme, seč nám pracky stačí, nemáme v povaze riskovat. Nedosáhneme tak sice na zlaté medaile a spokojíme se s „pěkným umístěním na konci druhé desítky“, jak to hezky říkávají sportovní komentátoři, ale až to praskne, nepadáme z tak velké výšky. Natlučeme si ale taky.