Přímá volba prezidenta: Houstone, možná budeme mít problém

Jak se mění názory

Několik let bylo veřejné mínění - zcela v souladu s názorem hlavních médií - naprosto jednoznačné a ustálené. Přímá volba prezidenta je dobrý nápad, je to prvek “přímé demokracie” a ta je přece dobrá, protože je přímá (!), zabrání se trapnému handrkování jako minule, prezident bude mít mandát od lidu a to je přece taky dobré, akorát že ke schválení nikdy nedojde, protože, jak zní často opakovaný citát, kapři si přece nevypustí vlastní rybník. Nečetl jsem a neslyšel jsem za ty roky jediný fundovaný názor, který by argumentoval, proč přímá volba není dobrá. Až poté, co volba byla schválena - či, budiž, několik dní okolo, ale to už na věci nemohlo nic změnit, už to nebylo předmětem odborné diskuse - byl náhle dán prostor fundované argumentaci a náhle i média přestávají být v podpoře přímé volby tak jednoznačná. V důsledku se mění i veřejné mínění, byť podpora přímé volbě asi převládat stále bude.

Toto je opět příklad naprostého nezvládnutí problému ze strany odpůrců přímé volby a také, tradičně, médií. Ta nepožádala odborníky, kteří se nejvyšším zákonodárstvím zabývají, o názory v dostatečné době předem, ale ti se také nijak “nevnucovali”, což je samozřejmě také špatně - pokud mám jako jeden ze strážců nejvyšší zákonnosti právní názor na chystanou změnu (tj. nesouhlasím s ním), nebudu čekat, až mně někdo pozve do Otázek Václava Moravce a zeptá se mě na to, co si myslím o právě a definitivně schváleném názoru. Je to jako svolat lékařské konzilium k mudrování po provedení komplikovaného operačního zákroku.

Mýty okolo prezidenta z lidu

Jako kolovrátek se omílají argumenty, že zavedení prvků přímé demokracie je (a priori) dobré. Není. Demokracii známe přímou a zastupitelskou, a obě se ukazují jako funkční varianty, i když zastupitelská je nesrovnatelně častější. Každá má totiž svůj význam v určitých situacích a za konkrétních podmínek. Tolik citovaná švýcarská přímá demokracie - citovaná v pozitivních konotacích, protože přece podívejte se, jak to v této alpské zemičce funguje  - je postavena na místních podmínkách, které jsou naprosto specifické, až celosvětově unikátní.

Švýcarský systém vznikal v podstatě jako obrana minorit, neboť Švýcarsko, ač se nám mylně zdá jako standardní homogenní země, je stát, jehož občany nespojuje ani jazyk, ani kultura, je to stát, jehož jednotlivé “kousíčky”, např. izolovaná horská údolí se vyvíjela po staletí zcela samostatně, a forma referend s obrovsky silnými právy veta i malinkých území je vlastně způsobem, jak zajistit obrovskou ochranu i maličkých menšin proti dominantní většině. Švýcarská demokracie není postavena ani tak na tom, že občané hlasují přímo v referendech, jako na nesmírně silném hlasu menšin - pro srovnání si to můžeme představit, jako kdyby mohli v Česku občané dejme tomu okresu Hodonín vetovat jakékoli rozhodnutí parlamentu či si na svém území ustanovit některé vlastní platné zákony. Má-li být ochrana minorit takto silná, je jejich přímé hlasování rozumné - jednak je jich často velmi málo, i pár stovek, tedy skoro nemá smysl, aby je někdo zastupoval, takové hlasování má jasný mandát, je rychlé a pružné).

Ke Švýcarsku je ještě vhodné dodat, že jejich unikátní systém se rodil a zaváděl - často i ve velkých bolestech a za mnoha protestů - po několik staletí, vlastně po postupných krůčcích, a je stále živý, ladí se za chodu. Řekl bych, že roste a dospívá spolu se Švýcary, oni sami si jsou dobře vědomí toho, že má výhody i nevýhody, není to žádný zlatý, celosvětově obdivovaný systém. Je možné, že by byl vhodnějším politickým systémem i u nás - to nemohu vyloučit - ale tak za tři sta let postupného zavádění a sžívání se s ním.

Demokracie - taková nebo onaká, přímá nebo nepřímá - je tak vyspělá, jak je vyspělý občan. Český je politicky velmi nevyspělý, jak dokazují obrázky z praxe: čeští voliči opakovaně dávají hlasy mediálně atraktivním, populisticko-protestním stranám, opakovaně je zavrhávají a opakovaně jim dávají hlasy znovu. (Kdysi Sládkovci, pak Zemanovci, pak Věci Veřejné, a on i v příštích volbách zase někdo vyskočí a urve křesla v parlamentu).

Argumentace, že je lepší volit prezidenta přímo než se dívat na hanebné divadlo v parlamentu, kde se obchodovalo z hlasy, vyhrožovalo na toaletách, poslanci se hroutili a mizeli a zase se ovjevovali, je rovněž velmi falešná. Je to jako říci - tou cestou dnes nepůjdu, protože jsem hrozně zmokl, půjdu tou druhou. Problém totiž není v parlamentu jako takovém, ale v parlamentu, jaký jsme si zvolili: a je dobré upozornit na to, že občan má (pomocí zaškrtávání) nesmírnou, ba stoprocentní moc zvolit si do parlamentu řádné a slušné lidi. Když to nedokázal, dokáže to u volby prezidenta napřímo?

Bude se obracet k lidem, nebo ke stranám?

Zdá se, že v tomto logika nemůže selhat. Když prezidenta volí poslanci, volí jej vlastně strany a takový prezident se pak zodpovídá jim, nikoli voličům. Když jej budou volit lidé, bude se zodpovídat lidu.

Mýlka je to dvojnásobná. Za prvé, i v přímé volbě bude zvolen stranický reprezentant, ať se nám to líbí nebo nelíbí - a mně se to dokonce líbí, viz dále. U prezidentské volby se totiž předpokládá silná volební kampaň, kterou budou platit politické strany, a stěží ji budou platit pro kandidáta, který nebude “jejich” (je lhostejné, zda bude mít stranickou průkazku nebo ne). Jistě, je zde i jiná možnost, že se prezidentem stane multimiliardář, který si celou kampaň zaplatí sám, ale kromě toho, že pravděpodobnost tohoto jevu je mizivá, by následky mohly být nedozírné.

Prezident zvolený přímo se nebude obracet k lidu - leda v případech, kdy bude chtít před kamerami poblahopřát babičce ke stým narozeninám nebo poděkovat zemědělcům za úspěšný boj o zrno. Tedy v tom nejlacinějším populismu. Prezident tvoří mocenské centrum, a bude komunikovat pouze s dalšími mocenskými centry, když bude chtít něco prosadit nebo něčemu zabránit. Lid žádným mocenským centrem není. Naděje, že když si prezidenta zvolíme sami, bude to “náš člověk”, a ne nějaký “jejich” (rozuměj z těch sviňských rozkradačských band tam nahoře) je nenapravitelně naivní.

Český prezident jako neřízená střela středního kalibru

Není potřeba opakovat, že u nás máme parlamentní systém a nikoli prezidentský, takže prezident je v podstatě ceremoniální figurkou, na níž nezáleží. Je to pravda, ale celá pravda je komplikovanější.

Vinou nemalé zmatenosti české ústavy - ale i tradice, úzusu - má český prezident v praxi pravomoci podstatně větší, než jaké vyplývají z (pravdivé) deklarace “máme parlamentní, nikoli prezidentský systém”. Výsledkem je, že když se objeví prezident, jako byl Václav Klaus, který s obrovskou chutí této gumovosti české ústavy i zažitých zvyklostí od doby Masaryka využívá ve svůj prospěch a v maximální míře, máme problém. Náhle tento prezident vystupuje v zahraničí jako ten, kdo formuluje zahraniční politiku, doma zasahuje do zákonů proti rozhodnutí zákonodárných orgánů, když má k vojákům proslov, říká “já jsem váš vrchní velitel”, a vůbec si jede sólo politiku bez toho, že má někdo reálnou možnost jej umravnit.

V situaci, kdy bude prezident zvolen přímo, jeho choutky fungovat jako neřízená střela značného kalibru mohou ještě podstatně vzrůst, protože skutečně bude mít jasný mandát, jasné pověření od lidu (a ústava jasně říká, že veškerá moc vychází z lidu) a může působit s ještě podstatně větší destrukční silou než Klaus.

Vzor Tomio Okamura

Pravděpodobně to v přímých volbách dopadne celkem uspokojivě, tedy víceméně podobně, jako kdyby byl prezident volen zastupitelsky, prostřednictvím parlamentu. Vyhraje nějaký relativně neškodný typ jako je Jan Fischer, nebo politický matador, který se dosud neznemožnil, typu Miroslavy Němcové, nebo dokonce socialisté protlačí na Hrad Jana Švejnara nebo se stane zázrak a vyhraje Karel Schwarzenberg nebo Zuzana Roithová, což by byla úplně nejlepší řešení ze všech viditelných kandidátů. Což jsou ostatně všechno kandidáti s “politickou podporou”, tedy s podporou politických stran. Tito lidé - s velmi vysokou pravděpodobností - budou prezidentství pojímat uměřeně, protože v politickém systému desítky let žijí a vědí, že pravomoce může mít pouze ten, kdo má zodpovědnost.

Pak ovšem může dojít - a to pouze u přímé volby - k tomu, že vyhraje “Tomio Okamura”, kandidát lidu. (Může to být nakonec i kdokoli jiný, kdo dokáže v pravou chvíli vyskočit odnikud, ukázat na špínu a nabídnout spásu a uhranout veřejné mínění). A v tom případě, milý Houstone, totiž opravdu můžeme mít problém. Na Hradě, na místě s velmi “gumovými” pravomocemi, s obrovským vlivem se objeví nesesaditelný magor s přebujelým egem, který ještě včera nebyl ničím a dnes se bude považovat za inkarnovanou nadpozemskou bytost, nového Karla IV. a tatíčka Masaryka v jedné osobě, a začne řádit jako černá ruka. To není  autorovo blouznění. Všimněme si, že Pražský hrad je opravdu místem, které zvláštně mění až “korumpuje” lidi, kteří se v něm octnou na tom nejvyšším místě, že tak jako Praha je neoddiskutovatelným, geograficko-fyzickým těžištěm moci ČR, tak je majestátní Pražský  hrad, sedící jako monstrum nad Prahou, fyzickým těžištěm moci a ne nějaká potroublá “Strakovka” krčící se kdesi u silnice v podhradí. Toto místo skutečně mění lidi a nezmění jen obvzláště silné jedince - myslím, že Václava Havla změnil také, ale málo - případně politické rutinéry.

Nikdo vám nedá to, co já vám mohu slíbit

Na přímé dotazy odpověděly politické strany, že na prezidentskou kampaň vynaloží každá cca 40 mil. Kč, protože známe praxi, bude to spíše několikanásobek; do prezidentské kampaně tak půjde celkově půl miliardy až miliarda korun. S možnou výjimkou samorostů, tedy nějakých samostatně kandidujících a svou kampaň si platících miliardářů (ale žádný takový není vidět, ani v dálce!) to budou opět peníze z veřejných rozpočtů. Nicméně to ještě lze přežít.

Důležitější je, co bude námětem kampaní. Vzhledem k tomu, že prezident nemá výkonnou moc, nemůže vlastně nic slibovat – nemůže říkat, že bude pravicový nebo levicový, že zařídí to nebo to, dokonce je neférové říkat i jakékoli své postoje (např. „jsem proti poplatkům ve zdravotnictví“), protože jeho faktická moc vycházející z úřadu i ústavy je v tomto směru nulová.

Prezident by mohl dostát svým slibům vlastně jen zákulisními manévry a tlaky, tedy mimo sílu svého úřadu. Vlastně tedy může říci: tohle, co vám slíbím, toho mohu dosáhnout jen různými fintami zcela mimo skutečnou pravomoc mého úřadu.

Jistě, kandidáti se mohou také vzdát veškerých slibů a spustit reklamní kampaň plnou klišé, ze kterých bude na zvracení, jako „Slušný člověk, slušný prezident“, nebo „Prezident všech občanů“, nebo „A.B., Váš prezident!“ a podobně. Nejspíše takových billboardů a spotů uvidíme taky dost, protože od prezidenta očekává česká veřejnost, že bude jakousi sjednocující silou proti těm, co se furt hádají, takže veškeré slogany budou muset být sjednocující, bezkonfliktní. To znamená – zcela jalové a zbytečné. Kampaň tak bude vlastně pouze „vytlačovací“: dáme sem fotku toho našeho, abyste tam nedali vy fotku toho vašeho. Za peníze občanů – dobrý špás.

Kandidát lidu? Prosím, ale s jinou ústavou

Koneckonců, jestli je mezi českým lidem taková touha po prezidentovi z lidu (vlastně už jsme jich za socialismu pár měli, že?), ať si jej zvolí a má. Ať je vidět určitý kontrast proti moci vzešlé z parlamentu. Ovšem ne dříve, než se dostatečně nezmění ústava - takovým způsobem, kterým roli prezidenta jasně definuje, kdy nepřipustí její svévolné a gumové natahování, které určí jeho roli takovou, jaká je v řadě sousedních států s parlamentní demokracií. Tedy jen jako pojistku pro skutečně ústavně kritické situace, jako určitou morální a sjednocující autoritu pro nadstranickou politiku, jako určitý symbol státu a státnosti, jako pokračování role bývalého monarchy na ceremoniální úrovni a tak dále.

Ostatně - role prezidenta je v naprosté většině evropských demokracií, kde jedinou výjimkou stojící za zmínku je Francie, a v maličké míře taky Polsko je v podstatě historickým anachronismem. Evropští prezidenti - či monarchové v tzv. “konstitučních monarchiích” - jsou lidé se stále menším vlivem, jak formálním, tak neformálním (úcta lidu, médií atd.), dobrým příkladem je i tak tradiční a konzervativní země, jaku je Velká Británie. Nedivil bych se, kdyby se zbytečnost úřadů prezidentů stalo během pár desítek let natolik zjevnou, že by došlo postupně k jejich rušení.