Více státu!

Současná táhlá krize má mnoho přívlastků (finanční, dluhová, bankovní, té či oné zóny, té či oné země), nebo by se dalo klidně říci - je tu mnoho krizí. Krize nemají jedinou matku, je zde mnoho proplétajících se příčin. Možná však mají jednu podstatu - nebývalé, neskutečné oslabení role státu, role bývalého suveréna, ze kterého se stal jen mediální šašek usilující o přízeň publika mezi volbami a volbami, který však v podstatných otázkách jen nesměle špitá a nedovolí si nic udělat: v otázkách globální ekonomiky, v otázkách globálních financí.

Je to paradoxní. Na jedné straně máme pocit, že stát si uzurpuje stále více: příliš bere, příliš přerozděluje. Kecá nám do života v nesnesitelné míře, říká nám, jak se máme chovat, jak máme vychovávat svoje děti, co je máme učit, co se máme učit. Kontroluje na každém kroku, a postihuje. (V Anglii, v hrdé a svobodomyslné zemi se pro vlastní stát už vžil pojem "nanny state" - stát-chůva. To je přesné!). Nechceme takový stát, bráníme se mu.

Jak je stát drsnou chůvou vůči občánkovi, živnostníkovi nebo malé firmě, tak je bezmocným vrtícím se ocáskem vůči těm, kteří se náhle ukázali jako silnější než on: ke globálním korporacím, k obřím výrobním, obchodním firmám, jejichž tržby často přesahují HDP malého státu. Právě tak je bezmocný vůči finančním institucím všeho druhu, a to jak vůči těm, které mají mramorové budovy, mramorové jméno i mramorové manažery, tedy vůči bankám, tak (a to je velmi zlé!) vůči moci, která je fluidní, bezejmenná, která nemá nikde domov a zřejmě ani ne osoby zodpovědné před zákonem, tedy vůči „kapitálu“, reprezentovaného supersilnými finančními skupinami, opět silnějšími než většina centrálních bank na světě, rozprostřených nejlépe po exotických domicilech, kam na ně nelze dosáhnout.

Bezmoc mocných

Do jakých paradoxních rozměrů bezmoc státu vůči (obecně řečeno) „komerční sféře“ dospěla, budeme ilustrovat na pár případech.

Ben Bernanke, guvernér americké centrální banky (FED), nedávno prohlásil, že s finančními společnostmi „hraje poker“, tedy hazardní hru, ve které je na tom stejně jako ostatní hráči, tedy může vyhrát a může i prohrát. (Přičemž pravděpodobně on jediný si nemůže dovolit hrát falešně; ostatní ano). Toto jsou v podstatě neslýchané věty, ovšem nevyvolaly žádnou pozornost, protože všichni vědí, že takto to skutečně je: namísto aby „šéf trhu“, regulátor a primární ochránce občanů a drobných podnikatelů před finančními super-hráči (k čemu jinému jinak centrální banka je?) přizná, že namísto toho, aby zapráskal bičem a všichni finanční superhráči poslechli na slovo a byli takhle maličtí, s nimi „hraje partie“.

Druhý příklad je ještě tragikomičtější. V USA se pomalu blíží volby a všichni říkají, že zvítězí ten, kdo přinese (čti: slíbí) více pracovních míst. Jobs, jobs, jobs! Pokud chodíme po stejné planetě jako američtí prezidentští kandidáti (možná ne), tak víme, že jobs přinášejí pouze firmy, nikoli státy – pokud ovšem těmi jobs nemají na mysli nově zřízené židle ve státní správě. Tzv. „vytváření podmínek pro vznik pracovních míst“ je bohapustá chiméra. Drobné úpravy (například odstranění tuhle a tamhleté byrokratické zdržovačky) nikdy žádného podnikatele od najímání lidí neodradily; vytváření hladových zdí (umělých pracovních míst typu „tadyhle postavíme přehradu, kterou sice nepotřebujeme, ale zaměstnáme 10 000 lidí) je samozřejmě jen prohlubování finačního průšvihu, který se brzy hezky vymstí. Státní instituce (federace, jednotlivé státy, municipality) mají vlastně jen jedinou reálnou možnost, jak „vytvářet podmínky pro vznik pracovních míst“: pomocí pobídek, což však pouze znamená, že je vytvářejí jednak na úkor příjmů státu (tj. dávají „dárečky z peněz daňových poplatníků“), jednak se pouze trumfují s jinou státní institucí (ve stejném nebo jiném státě), kdy de facto pomocí legalizovaného úplatku do kapes globální společnosti říkají – postavte tu fabriku u nás a ne u nich. Globální společnost, která tu fabriku stejně musí postavit, neboť má odbyt a chce vyrábět, a kdyby nedostala incentivy, tak by ji stejně postavila, se jenom chechtá. A vydírá dál.

Jobs, jobs, jobs! v USA má ještě jeden krásný paradox. Akcentují jej stejně jak demokraté, tak republikáni, přičemž u obou (ale víc u těch druhých) jde vlastně jen o záminku, jak ještě více pomoci již tak nejbohatším (tj. korporacím): „pomozme firmám, podpořme je, ony pak dají práci vám!“. Neexistuje dostatečně velký nesmysl, který by nedokázala pořádná marketingová kampaň správně vysvětlit – zvláště v USA.

Za třetím příkladem – zmínil jsem záměrně dvakrát USA, tedy stále ještě nejmocnější stát na světě – půjdeme do Evropy. Ve všem dobře známé dluhové krizi tahají jednotlivé státy za zřetelně kratší konec provázku. Je celkem jedno, jak se bude řecko-italsko-atd. dluhová rozbuška vyvíjet, hlavní cenu zaplatí státy, tedy jejich občané. Neboť nenechají úvěrující banky padnout – umřeli by na to drobní střadatelé a malé firmy, zkrachovalá banka = žádné peníze – takže jejich dluhy, a jedno jestli to bude 40, 50 nebo 60%, protože stále jsou to neuvěřitelně velké peníze zatáhne stát. Přitom řešení by se mohlo najít – krachující banku tvrdě zestátnit, bývalým vlastníkům nedát nic a ještě je soudně stíhat až na ten nejmenší ostrůvek na světě, kam by se případsně chtěli schovat. Aha, ale to přece není demokratické, a tak dále.

Suverenita? Tím strašte akorát tak malé děti

Čeští občané, kteří s obavami sledují, co se děje za našimi vraty, jsou rozklepaní a v nejistotě, jsou pěkně masírováni ne hloupými lidmi, kteří říkají, že tohle je všechno přece problém naší malé suverenity, toho, že posloucháme ty hlupce z EU, atd. atd.

Prosím pěkně: suverenita již neexistuje, je to pojem, který vážně onemocněl ve století devatenáctém a nezvratně zemřel ve století dvacátém. Definice suverenity je „vykonávání neomezené moci na území státu“. Neomezenou moc nemá dnes žádný stát na světě; fakticky nejblíže k ní má Čína a ta taky dělá ramena, že suverénní je, ale ve skutečnosti se i zde hoši ve zdejším ÚV KSČ v každém rozhodnutí nesmírně ohlížejí na svět, neboť na něm je Čína, tato továrna planety, životně závislá.

Suverenita Česka je ovšem vtip jako z Jaroslava Haška. Suverenitu vojenskou (tj. „moc“) bezpochyby nemáme; když si představíme absurdní situaci, že pro vylepšení rozpočtu zřídíme na našem území placené výcvikové tábory pro Al-Káidu, trvalo by Američanům asi pět minut, než by tento stát s jeho komickou armádou dostali na kolena. Suverenitu ekonomickou nemáme rovněž – jsme vázáni tolika mezinárodními smlouvami a právními předpisy, že kdybychom se jim vzepřeli a začali „uplatňovat neomezenou moc“, prohrajeme v rychlém sledu pár arbitráží, které by byly promptně vymáhány například zabavováním všeho Českého v zahraničí, tedy například by nám byl zabaven prezident, když by jel zase někam přednášet o klimatu, což ale zase není tak špatná myšlenka. Suverenitu politickou zřejmě máme, ale je nám málo platná – v podstatě znamená, že sice můžeme říkat, co chceme, ale dělat musíme to, co je nám dovoleno. Suverenita energetická? Ehm.

Argument: však tohle právě je špatně, zvyšme suverenitu není funkční. Pokusy o zvýšení suverenity by z nás udělaly Bělorusko se všemi důsledky. Suverenitě je celoplanetárně definitivní konec, respektive do příští světové války.

Více státu a taky více Evropy

Nyní k místu, kdy se autor trochu červená. Nechci jenom „lamentovat na poměry“, ale zkusit nastínit cestu z problému ven. Což je dost tenký led.

Myslím, že není v současné době jiná cesta, než spočívající v posílení státu, v případě evropské polo-federace pak v posílení Evropy. Samozřejmě to musí znamenat posílení primárně vůči silným subjektům (tj. obecně vůči korporacím), ale nevyhne se se ani posílení moci vůči občanům, v řadě regulatorních oblastí. (Zjednodušeně, ilustrativně řečeno – nestačí jen říci „nesmíte půjčovat těm, co na to nemají“, ale taky „nesmíte si půjčovat, když na to nemáte“). Posílení státu bude nutné, obávám se, ještě v jednom ohledu – v posílení sociální role států. Ekonomické potíže, které přijdou, budou padat zdola a i dnes nejslabší vrstvy to odnesou nejhůř. Bude se pomáhat a zaplatí to ti bohatší – jestli se vám zdá Evropa už dnes socialistická, nepřejte si to vidět za pár let. Volbou – protože vždycky je volba – je nechat to být a nechat to dovést k nástupu a úspěchu extrémních stran, jak zleva, tak zprava, a k tomu, že si to chudí od bohatých stejně vezmou, jen se jich nebudou ptát.

V Evropě není jen posílení jednotlivých států dostatečné; dalším nevyhnutelným krokem je posílení Evropy. Dost možná, že až na úroveň federace s centrálním, pravomocným ministerstvem financí. Samozřejmě to zní ohavně a v mnoha ohledech to ošklivé je, ale obávám se, že druhá možná cesta (rozpad eurozóny, návraty k národním měnám) je zřetelně horší. Úvahy, bohužel dnes tak časté, že můžeme nějak zůstat vně toho všeho, jsou stejně pomatené jako spřádání snů o naší suverenitě. Však taky znějí ze stále stejných úst. Solidarita, která skutečně znamená, že chudší stát pomůže dostat se z bryndy tomu bohatšímu (!), tu není proto, že by Češi nebo Slováci měli tak strašně rádi Francouze a Italy, že si sami utrhnou od huby, aby jim pomohli – ale proto, že je to sebezáchovné pro nás.  

V Česku je ve veřejném mínění velmi zřetelný následující názor: oni si to zavařili, oni ať si to snědí. To první je pravda, ale už rádi zapomínáme, že ČR z evropské měnové unie i z vlastní EU nesmírně ekonomicky těží. (Krom toho není od věci připomenout stovky miliard Kč v přitékajících dotacích). Obávám se, že tento přístup – nejlépe s následujícím „až si to vy vyžerete, projdete krizí a dáte se do pořádku, tak se k vám pak rádi připojíme“, jaksi neprojde.  Posílení rolí států a uskupení (EU) v ekonomice totiž povede také k tvrdému ekonomickému ochranářství ve snaze si chránit „to uvnitř“. My uvnitř nebudeme – a nezapomeňme, že česká ekonomická prosperita je dnes životně závislá na německých výrobních zakázkách. Dejte pryč jen jednu jedinou firmu v Česku – Škodu Volkswagen – a ze setrvalého českého ekonomického růstu po řadu let máte stagnaci.

Rizika a jiné cesty

Volání po větším státu má v Česku hodně špatný zvuk – protože jsme si jednak zažili „nejvíce státu“, v éře socialismu, kdy stát všechno vlastnil, všechny zaměstnával, všechno přerozděloval a vidíme, jak to dopadlo. Právě tak vidíme dnes, že stát vypadá jako velmi špatný hospodář: je neefektivní a krade se tam ve velkém. To nicméně není důkaz, že silný stát je špatný – pouze je to svědectví o tom, že u nás mu to moc nejde, nebo ještě spíše: nedokážeme si sami ve volbách vybrat zodpovědné a poctivé hospodáře vlastního státu. Pokud se ale podíváme na sever a severozápad Evropy, nenalézáme tam vůbec špatné velké státy (tj. země, ve kterých je veřejná správa silná, vlivná, silně přerozdělující atd.). Naopak v Americe, kde stát zasahuje do ekonomiky oproti Evropě málo, napáchaly zejména finanční korporace obrovskou škodu. Rizika silného státu pochopitelně jsou, ale je potřeba k tomu přistupovat nedogmaticky, neideologicky – tedy nikoli „silný stát je špatný, protože je přece špatný“. Hledejme a zkoumejme, co stát má dělat (silně a tvrdě), a co dělat nemá, kde má ustoupit. Ve výsledku může být „ideální stát“ leckde podstatně silnější, větší a mocnější, a jinde naopak slabší, méně regulující a méně přikazující.

Jsou i jiná řešení, jiné cesty? Nevidím je. Jak je zmíněno v úvodu, problémem není to, že někde Řekové fixlovali nebo že Irové investovali do nemovitostí jako smyslů zbavení. Problémem je, že celý ekonomický (klidně řekněme: kapitalistický) systém vykazuje známky pokažení, známky zásadních vad. Neodstraníme je, budou se objevovat jen nové fixly a nové šílenosti, a budeme je opět ze svých peněženek léčit, donekonečna. Chceme-li je odstranit, musíme spravit systém – a toho jsou schopné pouze státy s významně posílenými pravomocemi proti jednotlivcům i firmám. I když to trochu připomíná vyhánění čerta ďáblem.