Tradice je nebezpečné slovo

V takové chvíli roste volání po tradici, a vypadá jako naprosto správné a rozumné. Neblázněme, vraťme se k tomu, co je tradiční. Hledejme hodnoty – v tradici přece jsou hodnoty. Kdo to může popřít?

Jenomže tradice je nebezpečné slovo. Říká – přijměme to, co tu bylo dříve, ne proto, že je to dobré a rozumné, ale protože to je tradiční. Zavrhněme to, co přináší dnešní doba, ne proto, že to je špatné, ale protože to není tradiční. Vzývání tradice znamená zavržení rozumu – je to lákavé, protože to je jednoduché, protože hned víme, co je špatné a co je dobré, nemusíme nic zkoumat a o ničem přemýšlet. Proto je tradice nebezpečným slovem – a proto je tak lákavým slovem.

Vzývání tradic je oblíbenou zbraní autoritářů: jejich moc je vratká, potřebují ji proto podepřít. Odvolání  na tradici ji mocně podpírá:
„..když se konečne spojí popularita, síla a tradice, muže být autorita pokládána za neotřesitelnou.“
Pravil jistý Adolf Hitler v díle Mein Kampf, a následně to v praxi dokázal.

Je tradice dobrá nebo špatná? Ani taková, ani onaká – tradice je hodnotově zcela neutrální, popisuje předávání a objekt předávání (poznání, schopnosti, zvyky, chování..). Tradiční je slovácký verbuňk právě jako genocida. Tradice mohou být a velmi často jsou protikladné: učebnicovým příkladem je například nikdy nevyřešitelný konflikt mezi Izraelem a Palestinci. Není postaven na ničem jiném než na hluboké, tisícileté tradici jedněch i druhých. Není přeháněním říci, že všechny teroristické činy, které moderní lidstvo poznává, jsou založeny na hluboké tradici. „My jsme tu po staletí žili“. „Ale my taky“.

Tradice se z definice opírají o historii; jenomže historii píší vítězové. Když prohlásím, že v Česká republika má silné německé tradice, bude to znít nesmyslně. A přesto je má – tisíc let zde ve standardním soužití žili Češi a Němci, máme zde tedy silné tradice Čechů, silné tradice Němců a silné tradice vyplývající ze vzájemně se obohacujícího soužití těchto národů. Stačilo se ovšem Němců zbavit a německé tradice neexistují, po orwellovsku nikdy neexistovaly.

Které tradice jsou správné a které ne, které přijmout a které ne? A už jsme doma: je potřeba si vybrat, prohlásit některé tradice za ty správné a jiné zase za nesprávné – lépe řečeno je vůbec nezmiňovat, přejít potichu, že i ty ošklivé tradice jsou tradicemi. Znamená to tedy, že je potřeba říci nikoli „ochránce tradičních hodnot“, ale „ochránce některých tradičních hodnot“. Ale to už není tak hezké a hlavně to okamžitě odhalí slabinu vzývání tradic: že je to s nimi úplně stejné jako s novotami – některé jsou dobré, jsou vrcholným výplodem lidského ducha a je potřeba se k nim hlásit, a některé jsou špatné.

Pročetl jsem si dvě dílka. Jeden je v tomto článku už zmíněn (jde o jeho úvodní stať) a druhý byl pronesl Václav Klaus u výročí 28. října. V tom prvním se vyskytuje slovo tradice 6x, ve druhém (násobně kratším) 4x. V prvním se vyskytuje slovo morálka 0x, v druhém se vyskytuje slovo morálka 0x. Na webu iniciativy D.O.S.T. našel Google několik tisíc výskytů slova „tradice“, ale pouze 4 výskyty slova morálka, z toho ovšem třikrát v negativním či ironickém slova smyslu a pouze jednou se tam dostal ve smyslu pozitivním, asi omylem.

Mám pro všechny příznivce tradic špatnou zprávu. Lidstvo – které je skutečně unášeno po divně šikmé ploše – nezachrání žádný návrat k tradici. Zachrání nás pečlivé, pracné a leckdy i omylné hledání správného a dobrého. Zachrání nás to, co je dobré bez ohledu na to, zda to je tradiční nebo ne (a leccos z toho v tradicích nenajdeme!): solidarita, soucitnost, střídmost, morálka, vzdělání, kulturnost a mohl bych vyjmenovávat univerzální, člověku výlučné hodnoty ještě dlouho. Ještě hodně dlouho – ale tradici byste v tom seznamu nenašli.