Nejhorší a nejlepší vláda

Vláda Petra Nečase má rekordně nízkých méně než deset procent podpory, měřeno veřejným míněním a bezezbytku platí, že si za to může sama. Současně je to ale úkazem, jak silná, jak naprosto určující jsou ve formování veřejného mínění – tedy v tom, koho považujeme za paducha a koho za hrdinu – média. Naprostá většina článků nebo reportáží se totiž týká vládních afér, jinými slovy osobních, nikoli profesních selhání, chyb a trapasů jednotlivých politiků, ale ovšem i hlavně jejich afér s korupční příchutí. Do toho pak přimíchejme zkratkovitá tvrzení o tom, jak se zlotřilý Kalousek hodlá obrat tu či onu již tak dost chudobnou skupinu obyvatelstva (aniž je řečeno, že jim zase třeba někde přidá) a příšerný obrázek je na světě: zkorumpovaní hajzlíci, kteří nedělají nic jiného, než si jdou po krku a když už přijdou s nějakým zákonem, pak je to takový, který obírá lidi o peníze a „výdobytky“.

Nedá se říci, že média lžou: pouze z plejády politicko-ekonomických zpráv vezmou ty, které jsou výživné (tj. aféry) a vaří z nich, až se jim od vařeček kouří. Proto říkám, že si za to Nečas a spol. mohou sami: kdyby nezavdávali příčinu a svými činy výživné zprávy netvořili, musela by média vzít zavděk zprávami chudokrevnějšími, ale samozřejmě zásadnějšími – totiž, co vláda skutečně dělá, jaké zákony či jiná opatření připravuje a zavádí a proč to dělá.

Proč je vláda špatná

To není jistě žádné tajemství. Především tím, že si nedokáže prádlo vyprat za dveřmi svých zasedaček, ale pere jej před veřejností. Je jasné, že šestnást lidí nemůže mít na vše stejný názor, notabene když jde o členy různých politických stran. Je určitou českou posedlostí hledat stále „stejnost“, shodu – jako kdyby rozdíl názorů různých lidí byl zavrženíhodný! Mně by osobně přišlo mnohem podezřelejší, kdyby všichni vystupovali soudružsky svorně a jednotně – to by znamenalo, že ministři jsou buď blbečci nebo loutky na provázku.

Diskuse je tedy správná, nicméně její forma – vyměňování si názorů a místy i invektiv přes média – je zničující.

Nedobře, ba nepochopitelně vypadá i neustálé měnění názorů a postojů: jedno má být daň taková, druhý den onaká, třetí den je na stole zase jiná sazba, čtvrtý den se mají zdanit bohatí, pátý den se bohatí zase danit nemají. Toto vypadá komicky a zcela nekompetentně, nicméně i zde zdání trochu klame. Vše se totiž točí okolo ekonomika a ta evropská, jíž jsme pevnou součástí i bez eura, potřebuje léčbu: jenomže nikdo neví jakou. Ano,  jistě je potřeba zadlužující se ekonomiky ozdravit, ale možných cest je spousta a nikdo neví, jaká je nejvhodnější. Ozdravovat rychle a šokově, nebo pomaleji? Škrtat nebo naopak investovat? Kde brát a kde naopak dávat? Situace se navíc mění každým dnem: pravděpodobnost, že finanční trhy zpanikaří nebo se naopak uklidní (se zcela odlišnými důsledky, v prvním případě zřejmě zničujícími) je fifty-fifty. Je nutné si zvyknout, že vláda se v tomto směru může stěží držet nějakého plánu na pětiletku, ale že bude muset umět promptně reagovat – i když to bude znamenat časté změny parametrů. 

Nejvíce je ovšem nutné vládě vytknout její neschopnost komunikace s veřejností – ať už přímo nebo prostřednictvím médií. Právě v situaci, kdy vláda žádá od lidu oběti, neboť navrhuje opatření, která skutečně zhorší životní situaci zřejmě všech občanů ČR (šetřit, aby to nebolelo, zkrátka nejde), se musí před lidi postavit a vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat.

Má vláda vládnout, nebo vysvětlovat? Je důležitější cíl, nebo cesta? Za normálních okolností platí jistě to první, ale my v normální situaci nejsme. Povinnost vysvětlit a zdůvodnit svoje kroky je pro vládu prvořadá: v tomto současné osazenstvo Strakovy akademie hrozným způsobem selhává, i když, paradoxně, jsou navrhované kroky spíše dobré.

A proč je nejlepší

Slovo „reforma“ je obvyklé zaklínadlo všech vlád a často slouží jako předstírání toho, že vláda ve skutečnosti nic zásadního nedělá. Já ale toto slovo beru s veškerou vážností a ptám se po obsahu – a v tomto směru je nutno říci, že tato vláda je první reformní v celé, byť krátké historii ČR. (Zásadní a nezbytné reformy převádějící ČR od socialismu k demokracii byly provedeny v r. 1990-92, ještě za federace).  Reformy jsou samozřejmě nepopulární; populární reforma je protimluv a navíc co bylo populární či populistické, se už dávno provedlo, zbývá jenom to, co bolí. Reforma je obecně zaměřená na odstranění neefektivity, na zhasnutí tam, kde se „svítí zbytečně“ – proč by tedy měla být nepopulární? Protože z neefektivit a ze zbytečného utrácení vždy někdo těží, pár firem nebo tisíce státních zaměstnanců si z ní udělali krásnou živnost nebo pohodlnou prácičku a v okamžiku, kdy zjistí, že by o ni mohli přijít, spustí řev. Ostatní pak mlčí, protože tomu moc nerozumí – mediální obraz reformy je tím dán.
Podívejme se na reformní úsilí vlády jmenovitě:

Zdravotnictví je resort, ve kterém panuje nejhorší možná kombinace, beroucí si to nejhorší ze socialismu (všechno je všech, nikoho nic, nikdo za nic nemůže, ledabylost, nezodpovědnost, povýšenost „bílých plášťů“ nad pacientem-prosebníkem) i kapitalismu (skandální korupční nákupy zařízení, „česká farmaceutická republika“ atd.). Ministr Heger je první, který nejen přichází s ozdravením – celkem správně na to šel i Julínek – ale kterému se také daří jej aspoň trochu realizovat. Pochopitelně za ohlušujícího řevu těch, kterým současný systém velmi vyhovuje, což je je management státních nemocnic, přesilná farmaceutická a lékárenská lobby a koneckonců bohužel i mnoho lékařů.
Nechci diskutovat, zda by se ta nebo ona část zdravotnické reformy nedala dělat trochu jinak a možná tuhle a támhle trochu lépe – samozřejmě že dala. Ale byly by to dost podpásové výtky – asi jako říkat člověku, který se po dvaceti letetch jako první odhodlal konečně vyklízet obrovské chlévy, že měl možná začat od krav a ne od prasat.

Spravedlnost je další ministerstvo, kde ministr této „nejhorší“ vlády konečně přepisuje občanský zákoník, který se s námi táhne od hlubokého socialismu (z roku 1964!) a kde byly odstraněny jen nejkřiklavější zvěrstva. I zde se jedná o nepopulární reformu: občan změnám neporozumí a dotčení se zase nahlas ozvou. (Kteří dotčení? Celá justice, která se bude muset nový kodex naučit).
Za více než zmínku stojí pak změny na postu nejvyššího státního zastupitele (Zeman místo Vesecké) a postupné tlaky na další státní zastupitelstva, kde se jevilo, že zdejší prokurátoři zametají politické případy pod koberec.

Těsně vedle spravedlnosti je vnitro, další zoufalý úřad: první epizoda s Johnem si zaslouží stejný přívlastek, tedy zoufalství, ale příchod ministra Kubiceho dává – opět snad poprvé po patnácti letech – naději na „čistého“ ministra, který, ač nemusí být manažerskou superhvězdou, nebude krýt špinavosti a to je v dnešním stavu vnitra to podstatné.

Další sebevražedná reforma – neboť popudí početnou voličskou skupinu seniorů a těm, kteří se na penzi těší – je reforma penzijní, kterou nelze přiřknout jen jedinému ministerstvu (tj. MPSV, ministr Drábek). Zde vláda dostává takovou známku, jakou dává tělocvikář naprostému nemehlu, když jej chce potěšit: „za snahu ti dávám dvojku“, i když ví, že za výkon je to pořád čtyři mínus. Do penzí nerýpla od pádu totalitního režimu ani jediná vláda, odvahu neměli ani socialisté, ani pravice, a nenašla ji ani pohodlná většina  za dob tzv. opoziční smlouvy. Vím, že čtyři mínus není zrovna pěkná známka, ale všechny předchozí vlády to měli za čistých pět, protože o reformě vedly pouze alibistické řeči („musí nastat shoda všech hlavních stran“ – což samozřejmě nastane, až naprší a uschne, a všichni to vědí). Je navíc dobré zdůraznit, že podstatné v navrhované reformě není „kopání do otevřených dveří“, tedy zavedení tzv. druhého pilíře (protože kdo si chtěl spořit na důchod, už dávno spoří), ale prodlužování doby odchodu do penze.

Mravenec Kalousek a jeho daňové tanečky: jestli jste někdy viděli mravence vlekoucího do mraveniště housenku, musí vám to něco připomínat. Dva kroky vpřed, jeden vzad, jeden do strany, otočit na patě a tak dále – kupodivu i mravenec přes všechny chaotické úkroky svou housenku do cíle donese, i Kalousek k němu nějak doklopýtá. Samozřejmě pohled na už asi desetkrát měněný „definitivní“ návrh daňové reformy je neobyčejně směšný.
Podívejme se na věc s makroekonomickým nadhledem: ono je v podstatě jedno, kde se daně zvednou, zda bude jedna sazba, dvě nebo tři, zda bude ta komodita ve snížené nebo základní sazbě. Navrhované úpravy nejsou tak velké, aby některé odvětví nebo činnosti potopily (jakkoli se nám dotčení opět snaží namluvit opak), a jelikož Česko je v DPH pod průměrem EU, nezpůsobí zvýšení těchto daní nekonkurenceschopnost pro zahraniční investory. Samozřejmě každá úprava se někoho dotkne negativně víc a jiného méně; pokud by byly daňové úpravy vůči všem neutrální, tak jsou zbytečné.
Ministr financí není nekompetentní, ale propadá snad nejvíce ze všech členů vlády v neschopnosti vysvětlovat svoje kroky a úkroky. Kalousek je ironický, jedovatý a arogantní tam, kde by měl být pokorný, zdvořilý, trpělivě vysvětlující a obhaující.

Zajímavé i ministerstvo zemědělství. Ivan Fuksa není zrovna intelektuální gejzír, ale sympaticky působí například to, že si na Lesy ČR, snad nejpofidérnější státní organizaci u nás, pozval Transparency International a řídí se jejími radami. Lze ocenit i to, že nenadbíhá agrární lobby jako leckteří jeho předchůdci a podporu směřuje spíše k drobným zemědělcům než k „Babišům“.

Na obraně máme nešťastného Alexandra Vondru. Jako první ministr vůbec řízl do proslulého korupčního systému (nákupy bez prostředníka, žaloby na podezřelé důstojníky z vyzbrojovací sekce atd.); ten je ale mimořádně odolný a dobře propracovaný. Bohužel Vondra se sám „uvařil“ na tzv. kauze ProMoPro, která je sice rozsahem setinová v porovnání s Pandury či Gripeny a vykazuje spíše známky naprostého amatérismu úředníků a nešikovného praní peněz ze strany majitele ProMoPra než korupce, ale mediálně se jí dostalo pozornosti, jako kdyby politici zašmelili Karlštejn. (Nemám vůbec pochyby, že mediální atak je z poloviny dílem lobbyingu zbrojařů, pro které je Vondra cíl č. 1).

Na dopravě řádil zvláštním způsobem Vít Bárta; těžko říci, jestli jeho činnost bude mít výsledky a jestli škrtání na dopravě myslel vážně nebo jen populisticky (nebo korupčně?). Přinejmenším se ale otevřelo jedno dlouho uzavřené téma: že se u nás staví příliš mnoho dopravních staveb a především příliš draze. I to bylo za předchozích vlád trochu tabu – naopak se křičelo, že dálnice se staví pomalu, že by se měly stavět rychleji, a že když se nepostaví, bude region ekonomicky skomírat. Zvláštní je, že existuje země, která je několikrát větší než my, má nějakých 200 km dálnic a vedle nich naprosto mizerné a přecpané silnice, ekonomicky se jí daří báječně a jmenuje se Polsko: protože stamiliardy namísto do betonu vrazila do vzdělávání elit a vrací se jí to stonásobně.

Ministerstva průmyslu a obchodu (Kocourek),  pro místní rozvoj (Jankovský), kultury (Besser) vypadají dost neviditelně a nedá se k nim mnoho říci – aspoň nemají žádné aféry, ovšem krom toho, že oblíbenými umělci ministra kultury jsou Kabáti. Neviditelné je i zahraničí, ale myslím, že ministr Schwarzenberg patří k těm zřetelně lepším. Mimochodem, „neviditelnost“ těchto ministerstev opět není dobrým vysvědčením českých médií, která vůbec nesledují běžnou činnost úřadů – žádná laciná aféra, tedy mediální nezájem.

Pokud shrnu praktickou činnost vlády, a vědomě si „rukou zastíním“ všechny aféry, i bohužel s tím, že jsou tam aféry zavánějící korupcí, docházím k závěru, že tato vláda je vlastně lepší než většina předchozích.  Nepamatuji si na vládu, která by v takové míře prováděla nepopulární reformy: takové, které obecně trochu zhorší životní úroveň občanů ČR (v důsledku šetření) a takové, které přímo ublíží určitým zájmovým skupinám, kterým dosavadní stav ovšem náramně vyhovoval. Bohužel si ale také nevzpomínám na vládu, která by tak zoufale nedokázala vysvětlovat svoje záměry i činy.

Takže – vláda nejhorší nebo (relativně, na tu bídu) nejlepší?

Poznámky na okraj:

1)      Myslím, že stěží dovedeme dohadnout hloubku ovlivňování veřejného mínění přes prostředky public relations; četl jsem nedávno nějaký průzkum od Pew, kde ze sledování řady médií došli k závěru, že 60-80% všech mediálních zásahů lze charakterizovat jako p.r. či je ovlivněno p.r. prostředky. Nejde přitom zdaleka o „natvrdo“ publikované či „koupené“ články a uplacení redaktoři – daleko častější, ale o to nebezpečnější je názorové ovlivňování žurnalistů velmi profesionálními a nákladnými prostředky a materiály. Zejména žurnalista v Česku, který obvykle má na starosti rozsáhlou agendu, nemá čas a ani prostředky si vytvářet názor na základě vlastního zkoumání, bádání a konzultací, a tak prostě konzumuje to, co je mu předloženo – a i když se materiály a získané informace snaží kriticky hodnotit, velmi často neuspěje. 
Je proto potřeba vždy a pečlivě vyhodnocovat jakékoli mediální výstupy v oblastech silného komerčního zájmu: například v energetice, zbrojařství či farmacii, abych jmenoval pár docela křiklavých případů. Pánové i dámy z těchto společností mají kapsy téměř bezedné a dokonalé ovládání p.r. je jejich druhou přirozeností.

2)      Jeden postřeh navíc. Všimněte si, že když se hovoří o nějakém průšvihu (smrdící korupcí, předražením atd.) o milióny korun, je z toho obvykle celostátní pozdvižení. Milión je částka, na kterou lidé obvykle dohlédnou, na kterou dělají půl života a tím pádem je nesmírně naštve, když mají pocit, že k takové sumě někdo někdo přišel „jen tak“. Na druhé straně částky o rozměru miliard nebo desítek miliard nikoho z židle nezvednou, protože pro běžnou populaci jde o sumy astronomické, nepředstavitelné a v podstatě zcela abstraktní. Skoro vypadá nepředstavitelně, že by někdo ukradl deset miliard. Zato milión, jak může mít někdo na platě milión? Zavřít ho až zčerná!
Konkrétní příklad: hodně pozdvižení vyvolalo zjištění HN, že někteří náměstci na ministerstvu brali k cca 100 000 Kč platu ještě obdobnou částku v odměnách. Jaká nemorálnost! Jistě je za tím korupce či jiné svinstvo – jak je to možné, když já beru patnáct hrubého a v prémiích mám tři stovky, po dvaceti letech praxe?
Jenomže lidé si neuvědomí, že v některých (ne nutně všech ) případech jde o lidi, kteří by neměli nejmenší problém si takové peníze vydělat v soukromé práci – zde šlo například o komerční právníky kteří, pokud jsou kvalitní a dělají pro významnou klientelu, si tyto částky vydělají zcela standardně. Pokud chce takovéto lidi zaplatit ministr, protože je nutně potřebuje na obtížnou práci, nemůže jim to dát do základu, protože na to jsou tabulky, a tudíž dává vysoké odměny.