Usáma – Sčítání Němců - Krademe

 

Nebojte se, dalších směšných konspiračních teorií zda dotyčný byl nebo nebyl Usáma, jestli žil nebo nežil a co páchal nebo nepáchal se zde nedočkáte. Problém mám s něčím jiným než proslulý Hájek – s radostí nad smrtí člověka.

 

Nejsou to izolované záběry: Amerika slaví a jásá, po smrti bin Ládina stoupla popularita Baracka Obamy (který útok nařídil) o deset procent. Nejde jen o to, že se našlo pár lidí, kteří si postříkali auta nápisy oslavující bin Ládinovu smrt – se zlověstným dovětkem Bůh žehnej Americe, neboť pár blbců se najde všude, ale o to, že tyto oslavy nabraly podobu (bohužel obvyklého) celoamerického „hnutí“ s už podstatně zlověstnějším dovětkem „kdo neslaví s námi, slaví proti nám. A také, že jásání se neomezilo jen na Ameriku; vždyť v podstatě všichni západní státníci či ministři zahraničí Obamovi k tomuto činu gratulovali – gratulovali mu, že se jeho týmu podařilo úspěšně zabít člověka.

 

To, co se stalo v Pákistánu, byla – poprava. Nebyla to „úspěšná operace našich vojáků ve válce“, ke které se to připodobňuje, nebylo to dobytí území, které nám nepřítel předtím sebral a asi bych měl problém jasně odsouhlasit, že to vůbec byla válka. Válka je válka a terorismus je terorismus.

Usáma byl celkem bez pochyb arcilotr – k tomu netřeba důkazy od CIA, on jich sám rozesel po světě dost a dost – a zřejmě si zasloužil trest nejvyšší. Toho se mu dostalo, sice ne nejvhodnějším způsobem, ale dá se velmi dobře pochopit, že pokud by jej Američané zajali živého a postavili před soud (který by jej k smrti nejspíše také odsoudil), zadělali by si na mučednický případ. Následovat ovšem neměla radost, ale to, co v civilizované společnosti po popravě následuje – chmurné mlčení.

 

Sčítání nebylo jen u nás, ale i u sousedů na východě a na západě (Slovensko a Německo). Z toho německého bylo zveřejněno několik čísel. Sčítání vyjde na hlavu levněji než to naše (které mimochodem stálo 2,5 miliardy korun, tedy 250 korun na obyvatele).

Jestli někde hledáte plastický obrázek plýtvání státními penězi, nemusíte pátrat dál. Sčítání je v obou zemích velmi podobné (rozsah otázek, formuláře atd.). Němců je osmkrát více, průměrná mzda – a mzdové náklady jsou zde rozhodující - je asi trojnásobná. V čem je finta?

V Česku se neprovádělo sčítání lidu, ale jeho inventarizace, tedy muselo se zjistit všechno do posledního domečku, bytečku a človíčka. Prezentovaným a požadovaným výsledkem jsou však statistické závěry, nikoli soupis zboží zjištěného při inventuře velkoskladu. To je ostatně hlavní a logický cíl sčítání – nikoli zjistit, že Sedlákovi z Březové mají kamna na tuhá paliva, ale jaký je podíl kamen na tuhá paliva v kraji Vysočina a jaký v Jižních Čechách.

Němci se proto dotazují jen průřezové části populace a výsledek statisticky vyhodnotí. Vyškoleni průzkumy veřejného mínění víte, že v takovém případě vzniká statistická chyba. Chyby jistě nechceme… ale jde o to, že při stoupajícím počtu respondentů tato chyba (tj. možná odchylka od naměřených hodnot) klesá. U pěti set respondentů činí jednotky procent, u desíti tisíc už je pod procentem a u stovek tisíc až miliónů klesá na zcela nevýznamné hodnoty, kde další zpřesnění je už naprosto nevyužitelné: zjistíme-li sčítáním, že ve vlastním bytě žije 67,349% Čechů s chybou +- 0,001%, co nám přinese zpřesnění ještě o jedno desetinné místo? Jen to zpřesnění samotné, v praxi naprosto nevyužitelné (nehledě na záměrné nebo nezáměrné špatné odpovědi, kterých bude jistě mnohem více).

Toto by měli lidé na statistickém úřadě vědět, a oni to pochopitelně také vědí. Přesto se u nás „sčítá“ povinně celý národ, u sousedů stačí každý desátý. My musíme sčítat co dekádu, Němcům (kde je Ordnung jistě větší než u nás) to stačí jednou za třicet let.

 

Máme dva velké problémy, které spolu někdy souvisí a někdy ne: korupci a plýtvání. O korupci se více mluví a píše a více nás trápí, protože její morální dopad je nezměrný. O plýtvání se píše méně.

 

Existuje termín, který se hodně používá v angličtině a popisuje žádoucí stav projektů: dost dobré, good enough. Není cílem udělat vše perfektně a dokonale – bylo by to hezké, ale stojí to moc peněz. Nesmí se to udělat mizerně, protože výsledek by byl nepoužitelný. Cíl je udělat to good enough. A dokud tento termín – který samozřejmě zná a denně používá každý soukromý podnikatel – nezdomácní ani ve státní správě, budou lítat miliardy oknem ven i kdyby se podařilo korupci snížit na nulu.

Z pročítání denního tisku člověk snadno dostane migrénu. Není den, aby se neobjevila zpráva o podivném projektu a podivném utrácení, která – což si mohu dovolit říci daleko otevřeněji než novinář, který se vystavuje riziku stíhání v konkrétním případě – smrdí zlodějnou na sto honů. Lidé se diví, lidé jsou zhnuseni, lidé věří politikům nejméně v celé polistopadové době, lidé se (prý snad) chystají vyjít od ulic.

 

Ale čemu se všichni diví, z čeho jsou zhnuseni? Zapomněli jsme na dobu před dvaceti lety? Pokud ano, tak ji připomenu .

 

Byla to doba, kdy na jedné straně stáli občané, reprezentovaní malými soudržnými skupinkami – rodinami – a na druhé straně stát. Stát vlastnil všechny výrobní prostředky, kontroloval všechen obchod, řídil veškeré veřejné dění, bral a rozdával.

Malé soudržné skupinky vedly hromadně proti státu tichou válku pod heslem kdo nekrade, okrádá rodinu; k tomu není co dodat. S logikou postavenou na tom, že stát nás stejně okrádá a máme tedy morální právo obírat jej taky. Kradli všichni – i lidé, kteří by okamžitě vrátili naditou peněženku člověku, kterému zrovna vypadla z kapsy. Okrádání mělo mnoho podob, ale bylo systematické a mělo dokonce jakési morální ospravedlnění: tento stát je násilnický, zlodějský, nelegální, nezvolený a tedy „okrást zloděje“ je morální a správné.

 

Neumím a nechci zkoumat, jestli to morální a správné bylo či ne. Ale většina lidí, která takto kradla dříve, je tu stále (zdá se navíc, že se to i přenáší na další generaci – rodičovská výchova funguje), stát je tu taky a kdybych měl jít do diskuse a argumentovat, že tento stát je jiný než předtím, že jehodný, vlídný, spravedlivý a neokrádající, asi bych se raději hodil marod.