Kavka v hrsti aneb jak to taky mohlo být s ProMoPrem

Vždy se snažím vyhnout „mediálnímu smogu“, psát o něčem, čeho jsou noviny plné od sklepa až po střechu. Když ale mám pocit, že se u případu psalo o všem možném, ovšem kromě toho důležitého, je potřeba zareagovat.

Předesílám, že scénář, který následuje, je spekulací, kterou nemám nijak konkrétně podepřenou kromě toho, že z dvaceti let podnikatelských zkušeností vím, že „to takto chodí“ či „se to takto dělá“, setkal jsem se s tím mnohokrát a opakovaně. Jinými slovy: když dvacet let chováte zebry, a pak vidíte v lese mezi stromy vysoké zvíře s bílými a černými pruhy, řeknete – hele, zebra, aniž ji vidíte zblízka a podrobně.

Známí podnikatelé, kteří obchodovali s českým státem, říkají zhruba toto. Na začátku se trápíš – jednáš s „divnými“ lidmi, kteří neuvažují racionálně, kteří nechávají věc půl roku ležet, pak náhle vše strašlivě spěchá. Kteří vyžadují dvacet schůzek, na každé sedí dvacet lidí a nejvíce je zajímá, zda stužka, která bude převazovat projektovou dokumentaci, bude zelená nebo červená. Kteří neustále mění zadání, občas jej kompletně zruší (a vaše měsíce práce na projektu vám nikdo nezaplatí). Ale kteří současně neumějí jednat o cenách. Když se úvodním martyriem prokoušete, jednoduše jim pošlete předvyplněnou objednávku i s cenou, oni ji orazítkují a podepíší, a obchod je váš. Velmi lukrativní obchod: kolik se rozhodnete „přirazit“, závisí pouze na vaší drzosti. Jim je to jedno – z jejich peněz to není.

Jsem hodně přesvědčený, že stejně tak tomu bylo i v tomto případě. Celé české předsednictví EU byla nesmírně hektická záležitost, na kterou jsme samozřejmě neměli profesionální kapacitu – je to jako když by starosta stohlavé obce dostal za úkol uspořádat setkání Obamy s Putinem na místním fotbalovém plácku a musel ho zařídit vlastními silami. Nesmysl s rotujícím předsednictvím (po půl roku! Tj. než se zorientujete, už předáváte dál!) vznikl k uchlácholení nových a malých členů EU, aby měli pocit, že se účastní velké věci. Asi jako když dáte sedmiletému synkovi do ruky volant svého auta; že vůz stojí na špalkách, mu ovšem neřeknete. Ale zpět k věci: důležité je, že veškeré činnosti týkající se předsednictví se dělaly poprvé (a naposledy), že se vše vymýšlelo za pochodu a pod časovým tlakem. Čehož samozřejmě šikovní podnikatelé uměli využít.

ProMoPro je – a to taky trochu chybí v novinových komentářích – standardní firma, která působí v oboru (a obsluhuje zejména privátní sféru!) cca patnáct let a patří k lídrům trhu. Není to žádná černá schránka napsaná napsaná na Pokoj č. 13 někde v kyperském hotelu; nebál bych se říci, že to je „rodinné stříbro“, společnost českých podnikatelů, která se z mála vyšvihla mezi absolutní špičku. Právě takovéto firmy, a ne Hyundai Nošovice, tvoří ekonomický fundament České republiky. Firma realizovala řadu zakázek veřejné sféry, včetně zasedání MMF/WB v Praze před deseti lety, zasedání NATO tamtéž o dva roky později atd.

A pak přišlo předsednictví EU – zřejmě největší zakázka pro společnost, a zkušení vlastníci firmy si uvědomili, že vzhledem k jedinečnosti zakázky, která navíc nebyla předem přesně definovaná, kdy se silně improvizovalo v jejím průběhu, bude průchozí si přisadit marži, která by u privátní zakázky asi neprošla. Možná to byl také jisticí polštář – u nepředvídatelných zakázek podnikatel obvykle vše napočítá na maximalistickou variantu. Stát zde nedokázal být adekvátním protihráčem, který by například zakázku rozparceloval, schvaloval a přebíral per partes, ke všemu zkoušel přizvat další účastníky s cílem snížit cenu a dostat dodavatele pod tlak:  a to je také jediný hřích zadavatele zakázky. Samozřejmě nemalý, ale prostě takto špatným protihráčem je stát u stovek, možná tisíců dalších zakázek. Nemusí v tom být a obvykle ani není žádná korupce – jen to, že ten chytřejší, rychlejší a skvěle připravený vítězí nad hloupějším, pomalejším a nepřipraveným. Ostatně na tom, že lepší vítězí nad horším, je celý kapitalismus postaven. Firma prostě ulovila kavku a držela ji pevně v hrsti.

Blíží se závěr: podivné převody peněz, a znovu zdůrazňuji, protože nechci ubližovat bez důkazu, že jde o spekulaci: firma získala hromadu peněz a potřebovala je vyprat. Jestliže se podařilo na zakázce zrealizovat (řekněme) 200 mil. Kč, tak jejich řádným přiznáním jako zisku by se k majitelům dostala zhruba polovina: nejdříve je zdaněn zisk firmy, a pak jsou ještě zdaněny fyzické osoby, které si tento zisk rozdělí. (Ano, takto „chytře“ to u nás je zařízeno: jeden zisk je zdaněn dvakrát, tedy podnikatel je za zločin, že se dopustil zisku, odsouzen a potrestán dvakrát za sebou). Proto se u velkých zisků podnikatelé často brání tím, že zisk „přeperou“ právě přes různé daňové ráje v Evropě i mimo ni. Což je postup, který se motá okolo hrany zákona, někdy je na té správné a jindy na té nesprávné straně – pro poučení velice doporučuji si přečíst tento článek (kdo nechce či neumí anglicky: metodou „holandsko-irského sendviče“ mohou světové korporace platit jen 2% daní (!!!), a firmou, která tak mimochodem činí, je „do no evil“ Google). Jak tomu bylo u firmy ProMoPro, ví samozřejmě jen její majitelé – my ostatní můžeme jen spekulovat, nicméně varianta prostého škubání státní kavky a následného nejspíš legálního vyprání zisku je zdaleka nejpravděpodobnější.