Zakázat komunisty? Samozřejmě že ano

Jindřich Šídlo to v komentáři pro Hospodářské noviny trefil přesně: tato strana je dnes naprosto neškodná, její představitelé mají dobře placená místa v parlamentu a ještě lepší v nejrůznějších dozorčích radách – návrat „komunismu“ by pro ně byl noční můrou, v kapitalismu, který tolik kritizují, se mají tak, jak se nikdy dříve neměli. To je rozhodně pravda. Šídlo pokračuje: zakázat by je byla tedy chyba – ovšem v tomto bodě již vášnivě nesouhlasím.

Je důležité ze začátku pojmenovat věci přesně: mezi komunismem a stranou KSČM je rozdíl, že větší už být nemůže. Komunismus je nepovedená a utopická ideologie, která v praxi nebyla nikde a nikdy zrealizována. V ideálním (Marxově) provedení by dokonce možná ani nebyla ideologií zločinnou, kdyby na zemi žili ideální lidé, kteří by se s písní na rtech dobrovolně vzdali všech hmotných statků, pracovali jen pro radost z práce, motivací by jim bylo když se dílo podaří a brali by si ze společného jen to, co by potřebovali a ani o hrstičku víc, byl by to velmi harmonický společenský řád.

To, co vzniklo v Rusku a bylo pak nadiktováno vazalským zemím, nemělo s komunismem, ba ani se socialismem nic společného. Byly to zločinné režimy, ve kterých se násilím chopily veškeré moci bandy grázlů, schválily si zákony a ústavy, ve kterých si tuto moc nechaly stvrdit (česká ústava z r. 1960 kodifikovala „Vedoucí roli KSČ“), režimy, které v rukou hrstky zločinců zkoncentrovaly moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Že tento režim nazývaly socialistickým (či komunistickým), je jen jedna z řady orwellovských formulací té doby: kdy masivní zbrojení se vydávalo za boj za mír, kdy zkoncentrování moci mezi partičku z ÚV se označovalo jako všechna moc patří lidu, kdy faktické zrušení všech svobod se nazývalo lidovou demokracií, kdy sice všechno patřilo lidu, ale ve skutečnosti nikomu nepatřilo nic, kdy člověk mohl svobodně volit, ovšem jen z jediné volby a tak dále. V dějinách českých zemí se od středověku vyskytly pouze dva režimy, které by bylo možné jednoznačně označit za zločinné: byl to nacistický režim za okupace a pak – pokud už máme najít nejvhodnější pojmenování – stalinistický režim po Únoru.

Tento rozdíl je zásadní a velice příznačně jej svým umným způsobem zamlžuje v řadě svých statí Václav Klaus, kdy požadavky na ostrakizaci české komunistické strany označuje za primitivní antikomunismus – tedy kdy jakoby přesměrovává regulérní požadavky na zákaz zločineckého sdružení na opravdu mírně zbytečný boj proti mrtvé ideologii. Toto jemné záměrné přesouvání významů umí Klaus brilantně. Suverénně zaměňuje tyto pojmy také Jiří Pehe (mj. soustavný Klausův kritik) ve svém blogu.

Česká komunistická strana (KSČM) se vyznačuje tím, že s přihlédnutím ke generační obměně a nezbytném vyhození skupiny nejzprofanovanějších postav minulého (zločinného) režimu jde o stále tutéž partu, která se ke své minulosti především směle hlásí a vůbec se netají tím, že má s bývalou KSČ kontinuitu – zejména tam, kde to není písemně tak snadno dokladovatelné, tj. na nejrůznějších veřejných akcích, v poslední době ale i několika projevy v parlamentu. V žádné jiné postsocialistické zemi toto nevidíme: samozřejmě všude a ve všech stranách vidíme nalezlé bývalé komunisty (stejně jako například po druhé světové války byli i v Německu a Rakousku na vysokých funkcích bývalí nacisté), ale kontinuitu stalinistické strany vidíme pouze u nás. A není sporu, že zákon dává dostatečnou oporu, jak činnost takovéto partaje zakázat – úplně stejnou, který vedl k zákazu neofašistických „dělníků“. (Dělnická strana je mimochodem další název jako vystřižený z Orwella. Oni jej ti kluci snad museli i číst). Pokud máte pocit, že mezi českými „komunisty“ a komunismem je přece jen nějaká souvislost, položte si jednoduchou otázku: je takový Vojtěch Filip komunistou? Asi takovým, jako já. Jen hraje s těmi kartami, které má; jiné už nedostane.

Pokus o zákaz KSČM má tedy úplně jednoduchý důvod: je zde důvodné podezření ze spáchání zločinu. Je tedy potřeba zeptati se soudu, co on na to – jestli posoudí, že zlý čin byl spáchán, musí konat (zakázat), jestli ne, budeme to respektovat. Neexistují žádné „politické“ (ani jiné!) důvody nekonat, když jde o zločin – to už bychom za chvilku mohli říkat, že sice pán vraždil, ale z politických důvodů jej osvobodíme, případně že sice ten pán tuneloval, ale odpusťme mu to, živí rodinu.

A zvláštní úsilí musí být v tomto směru – tedy v tomto pokusu – vynaloženo ještě z tohoto důvodu. Pokud tu může legálně působit, promlouvat do médií, účastnit se moci, plácat se po zádech s prezidentem atd. politická strana, která je nezakrytou dědičkou a nástupkyní zločinců, pak se dá klidně říci, klidně páchejte zločiny, to se tady smí. A i když nyní vypadám jako mravokárce z prvorepublikového filmu, je potřeba to říci: vysoké mravní principy musí být nade vše.

Na okraj dvě poznámky k tématu:

1)      Že když nebyli zakázaní hned po listopadu, nemá smysl je zakazovat nyní. Častá úvaha postrádá právní logiku: pokud nedošlo k promlčení zločinu, lze jej trestat kdykoli. Navíc po listopadu byl velmi dobrý důvod je nezakázat: ze strany vítězů to byl férový přístup – polepšete se, vzdejte se své minulosti, buďte konstruktivní levicovou silou. Nepodařilo, zločinec se nepolepšil; musí tedy přijít trest..

2)      Pohroma na politické scéně? Líčí se zde hrůzné představy, že zrušením komunistů by se náhle hlasy přesunuly k soc-dem, která by pak v této tradičně mírně levicové zemi mohla vládnout dvacet let bez přestávky. Vůbec si to nemyslím: voliči komunistů jsou lidé, kteří volí komunisty, pravidelně a ukázněně. Po zániku této strany by došlo k jedinému: většina z nich by přestala chodit k volbám, zbytek by odcestoval do všech možných stran, zejména těch protestně orientovaných a mimoparlamentních. A to naopak povede k velmi významnému ozdravění parlamentní demokracie a ke vzniku daleko silnějších vlád než nyní, neboť by zmizel destabilizující „věčně opoziční“ prvek.