Volební tajnůstky

Věci veřejné a jejich kandidáti. Po volebním debaklu VV začaly mudrovat, zda se neodchýlili (příliš pravicovou politikou) od slibů svým voličům a zda tedy není vhodné jim po paroubkovsku nějakým posunutím se doleva nadběhnout. Boží prostoto! Krásný příklad slonovinové věže, do které se promptně zavřeli aparátčíci i takto mladé strany, když namísto toho, aby vyrazili do terénu a zeptali se lidí, co si o nich doopravdy myslí, vymýšlejí nějaké titěrné posuny na pravolevé škále, která české voliče zajímá pramálo a české voliče Věcí veřejných navíc úplně nejméně.

Kdyby vyšli ven a poptali se lidu, zjistili by jednak, že před půl rokem dostali hlas coby protest, a protože jsou už nyní u moci, tak žádný hlas jako protest pochopitelně nedostanou. Dále by se dozvěděli, že vzhledem k tomu, že jejich předseda Radek John (onehdá ještě nejpopulárnější „politik“ v zemi!) ztratil většinu svého kreditu, protože je zmatený jako přejeté dítě, a strana s ním. A pokud takový zůstane, může se přesouvat zprava doleva a zpátky i třikrát denně a pranic to nepomůže.

Je tu ještě jeden faktor a volební tajnůstka. S přáteli jsme diskutovali kandidátku VV v jednom menším moravském městě, které dobře znám a shodli jsme se, že takovou sbírku místních Pepků Vyskočů jsme ještě neviděli. Samozřejmě VV v tomto městě propadly v komunálních volbách a současně i ve volbách senátních – lidé si velmi často dvojí volbu spojí do jedné, a pokud se jí nelíbí kandidáti určité strany do místního zastupitelstva, nedají jim ani hlas do senátu, i když to spolu vlastně nesouvisí (neboť do senátu kandiduje někdo jiný). Nevím, zda to bylo podobné i v jiných městech, ale zdá se mně, že prachbídná úroveň kandidátek nových stran (kde taky náhle brát skvělé kandidáty, že) se odrazila i na jejich horším než očekávaném výsledku do senátu.

Není mně zcela jasná logika tvorby kandidátek malých stran: proč se za každou cenu pokoušejí naplnit všech 25 kandidátů, když šanci na mandát má jeden dva – přemlouvání různých příbuzných, známých a místních ožralů v hospodě s argumentem „vole pojď kandidovat, neboj, stejně se nikam nedostaneš“ činí pak z celých voleb dost perverzní záležitost.

Komunisté o další příčku níž a proč je to dobré. Komunisté taky patří mezi poražené – do senátu nepůjde ani jeden z nich. Toto v médiích semtam proběhlo, ale další tajnůstkou je, že KSČM dostala opět míň hlasů než kdykoli předtím; co volby, to pokles jejich voličstva v absolutních číslech (hlasech). Na mandáty to občas není vidět, protože voličská účast kolísá (avšak disciplinovaní milicionáři jdou k urně vždycky) a občas s tím zamíchají kryptická pravidla přepočtů hlasu na mandáty. Straně vymírají voliči a zdá se navíc, že se jejich ústup zrychluje, protože dosahují takového věku, kdy si je k sobě bere Manitou jednoho po druhém.

Kromě toho, že je to samozřejmě dobré samo o sobě, má roztávání této poslední silné stalinistické strany ve střední Evropě ještě jeden zásadně pozitivní význam. Umožní totiž, aby se česká sociální demokracie mohla stát normální, přijatelnou soc-dem stranou, tak jako tomu je v Německu nebo ve skandinávských zemích.. Dokud ale komunisté nezmizí, bude stále česká soc-dem s nimi válčit o nějakých 15, možná 20% voličstva, které dá vždycky hlasy tomu, kdo jim přisype – ať jsou to důchodci, část státních zaměstnanců, nezaměstnaní lemplové, nebo vůbec kdokoli jiný, kdo se dá koupit za mísu čočky. Pokud by nejlevější strana zmizela, mohli by se sociální demokraté začít konečně chovat státotvorně a vypadat volitelně, protože o toto voličstvo stejně nikdy nepřijdou.

Minule to bylo proti, nyní pro. Jeden velký rozdíl mezi parlamentními a současnými (senátními a komunálními) volbami. V parlamentních volbách šlo o jasný hlas proti, o jasný projev nesouhlasu, vypadající zhruba takto:

-       nevolíme lidovce, protože jsou impotentní

-       nevolíme soc-dem, protože psychopata za premiéra fakt nechceme

-       nevolíme ODS, protože krade

V těchto volbách už o protest šlo daleko méně – spíše se lidé snažili (zejména na místní úrovni) zodpovědněji nalézt přijatelné kandidáty. Proto propadly strany jako je Bobošíková nebo Zemanovci, neboť u těchto čistě protestních stran ubyl důvod k volbě (čelný Zemanovec kandidoval v Brně pod heslem „Su Brňák“, což byl dostatečně pádný důvod ho nevolit). Proto nezopakovaly svůj úspěch ani Věci Veřejné, ale koneckonců ani Topka – ta uspěla jen individuálně tam, kde měla kvalitní kandidáty. Je vidět, že oba spolky ještě nejsou vnímány voliči jako typické strany (tedy jako dlouhodobé politické „konstanty“), ale jako sdružení individualit, tedy „volím Tůmu, protože věřím, že by to tu mohl dát do richtiku“, nikoli „volím TOP 09, protože…“. Voličská intuice ale je v tomto případě skutečně správná. Podobný názor projevili voliči i v dalších pozoruhodných případech, kdy mocně podpořili přeběhlické kandidáty, tj. osobosti, které zběhly z tradičních politických stran a založili si svá místní sdružení. Češi přeběhlíky rádi nemají, ale je vidět, že se už začínají orientovat ve who is who. A konečně: voliči – rovněž poměrně citlivě – mírně pochválili zvýšeným počtem hlasů soc-dem za úspěšně provedenou první část deparoubkizace, ale skutečně jen mírně, neboť očekávají další kroky.

Média, jak činí stále a s oblibou, výsledky voleb dramatizují do různých „oranžových revolucí“ a straší nás příšernou budoucností. Přitom se nic zvláštního nestalo, volby dosti korektně odrážejí stav veřejného dění a navíc se dá říci, že voliči tentokrát projevili dostatek zdravého rozumu. Pokud by někdo namítal, že docela vysoké procento pro soc-dem přece zdravému rozumu neodpovídá, je nutné odvětit, že většina hlasů šla – což je pro Česko utahující si opasky překvapivé – za pravicovou většinou, ovšem vinou její rozdělenosti mezi dvě či tři parlamentní strany je na prvním místě ČSSD. A hlavně – jestli Češi uvažují pravo-levě, ukáže až druhé kolo: uvidíme, zda nastane semknutí pravicových proti ČSSD nebo ne.