Diagnóza: Poche – Vesecká k lopatě? – Ještě k dozorčím radám

Případ Jiřího Poche je pro média nadmíru výživným kouskem; byly to koneckonců noviny, které šikovným dotazováním dohnaly tohoto pána, aby se uškrtil na vlastní kravatě. Psáno bylo a ještě bude hodně, takže pár poznámek na okraj.

Z publikovaných rozhovorů především čiší, zdvořile řečeno, obrovská jednoduchost tohoto pána. Což o to: když se politické strany rozhodnou najmenovat mezi své čelné představitele (pražský radní!) prosťáčky, je to jejich věc. Tito lidé ovšem zastávají posty ve vrcholných orgánech společností, které patří do první české ligy (ČEZ: 1, ČEPRO: 9, PRE: 27, Pošta: 28, ČEPS: 35, Pražská plynárenská: 44 atd atd.). Toto považuji za daleko podstatnější z hlediska dopadu pro domácí ekonomiku a v důsledku pro každého jednotlivce. Jakým způsobem se o ně stará majitel - stát, když do vrcholných kontrolních orgánů dosazuje nezkušené mladíky mdlého rozumu? Stranická korupce, tedy odsávání peněz prostřednictvím nepříčetně vysoko stanovených odměn za nicotnou práci – to je určitě důležité téma, ať orgány v trestním řízení konají, budeme sledovat. Ale při vší úctě jde o „pár“ miliónů ulitých korun – firmy mají ale v souhrnu obraty ve stovkách miliard korun, desítky miliard odvádějí na daních a pojistném do státní pokladny. Ulité milióny nás jistě štvou – ale daleko více by nás měly štvát miliardy a desítky miliard, které jsou pod kontrolou osůbek typu Poche.

Druhým zajímavým tématem je Renata Vesecká a protest cca 200 prokurátorů vůči jejímu „návratu do Hradce“. Pro pořádek: prokoušů je u nás celkem  asi 3000, takže nejde o většinový názor; nicméně samozřejmě platí, že je zde pravděpodobná tichá silná většina, které nepřijde přiměřené se jakkoli vyjadřovat, ostatně jejich pracovní zadání je jasné a rozhodně jím není vyjadřování se k jiným kolegům.

Média donekonečna vaří vděčný případ tzv. justiční mafie, takže mně přijde na místě se paní Vesecké trochu zastat. Je poměrně známo, že ve své předchozí roli krajské státní prokurátorky byla vysoce chválena za profesionalitu a odvahu jít i do těžkých případů, kterých se zhostila dobře. Její jmenování do funkce nejvyšší státní zástupkyně bylo postaveno hodně na základě profesní práce a reputace – ať googluji jak chci, nenašel jsem proti jejímu předchozímu působení jedinou výhradu (to ovšem neznamená, že žádná nebyla – toto není obor, který by byl propíraný na veřejnosti).

Ve funkci o stupeň výš Vesecká prohrála, o tom není sporu: proč, není moc jasné. Zda byly politické tlaky příliš silné, nebo jestli prostě rozhodovala (případ Čunek) podle svého nejlepšího svědomí a vědomí a rozhodla zkrátka špatně – toto se hodnotí velmi obtížně.

Nevidím ale žádný důvod, proč by neměla jít zpět na prokuraturu, tedy dělat práci, kterou dělala dvacet let (!), od roku 1984 do roku 2005, s velmi dobrým renomé. Myslím, že jsme často – a opět musím zmínit média a jejich oblíbenou praxi „vaření“ případů dokola, stále stejný úhel pohledu, stejné nálepkování, neschopnost odstupu – nesmiřitelní a neumíme uznat, že lidé jsou chybující, a že chyba neznamená totální doživotní diskvalifikaci. Chybu udělá manažer a zaplatí za ni – je-li ale dobrý, manažuje dál, třebas na nižší funkci. Chybu udělá sportovní trenér a zaplatí za ni – trénu je dál, ale ne už nároďák. Chybu udělala Vesecká: má být za to doživotně vyškrtnutá z funkci v české justici? Nebo má dostat útěchou nějakou sinekuru, kde nebude mít žádnou pravomoc, zodpovědnost, nic na práci a brát hezké peníze až do důchodu?

Ještě jednou k orgánům státních či polostátních společností. Problém je, že řešení není úplně jednoduché – to, co se jakoby nabízí, není dobrý postup. Rady, ať jim říkáme správní, dozorčí atd., zkrátka boardy fungují všude na světě a prokázaly svůj smysl a náplň, zejména u velkých korporací. A právě tak platí všude na světě, i v těch „lepších“ zemích, že lidé, kteří se zasloužili (tím myslím opravdu zasloužili) o stát nebo i ve prospěch významných stran, dostávají tyto posty obvykle v pokročilém věku tak trochu za odměnu – na druhé straně ale jejich zkušenosti i kontakty nejsou pro tyto firmy vůbec k zahození, a cosi si musí odpracovat. U nás jsme to ovšem uchopili po balkánsku. Do rad firem jsou jmenováni třicátníci bez znalostí, zkušeností i dovedností. Zasedání správních rad je formální a spočívá ve schválení návrhů předložených exekutivou firmy, a v podepsání výročních zpráv. Odměny jsou naproti tomu vysoké, podstatně vyšší než ve firmách zcela soukromých. (Petr Hulinský, šéf pražské ČSSD, pobral za sezení v boardech Prahou vlastněných firem za tři roky přes 18 mil. Kč – za účast na pár schůzích. To odpovídá mzdě generálního ředitele obří firmy, jakých je u nás hrstička. Jelikož jde o státní firmy, jejichž zisk jde do státní pokladny, jsou to vlastně veřejné peníze, ulívané soukromým osobám a přes ně možná do pokladen stranických). Co s tím?

Možnost, že by zástupci státu u státních a polostátních organizací v těchto radách vůbec nefigurovali, není vůbec dobrá – vlastník se nemůže vzdát své kontrolní role a svých práv. Pokud se jedná o společnost v majetku města (např. Prahy), je jen logické, že v boardu sedí někdo, kdo hájí zájmy vlastníka. Lze jistě říci, že pokud je to např. pražský radní, má tuto práci dělat zadarmo, protože je to tak jako tak v popisu jeho práce – to je pravda, jenomže ze zákona mu z této funkce vyplývá nemalá osobní zodpovědnost, jdoucí „do hrdel a statků“, a existuje-li zodpovědnost, měla by existovat i odměna. Ovšem to jsme zpět, kde jsme byli, u osůbek, figurek jmenovaných stranou, kteří z odměn odvádějí část zpět do stranické pokladny.

Najít stoprocentní řešení možné není, ale leccos jde napravit. Odměny by se měly snížit na úvoveň odpovídající velikosti a významu firmy, jít na standard, který je u našich soukromých firem běžný, tedy cca nízké statisíce ročně. Proti možné škodě se člen rady může nechat pojistit, takže jeho osobní riziko je nulové – tím pádem už nemusí říkat „chci odměnu, neboť nesu riziko“. (Bylo by dobré zjistit – úkol pro pány novináře! – kolik z dnešních stranických funkcionářů v radách, kteří pobírají odměny v miliónech, je zároveň pojištěno, takže nemravné odměny jsou spojeny navíc s nulovým rizikem). A konečně, jmenovat do rad nikoli třicetileté „politiky“, ale zkušené osoby zvenčí, kteří tam ovšem budou jmenováni jako zástupci státu – venku je zcela běžné, že stát zastupuje podnikatelský doyen nebo univerzitní profesor.

Jak vidíte, možností, jak s touto hanebnou praxí velkou měrou zatočit, je docela dost.